Bohumil Gregor, jeden z nejlepších českých dirigentů poválečné generace

14. července by se dožil devadesátých narozenin jeden z nejvýznamnějších českých dirigentů druhé poloviny dvacátého století, muzikant, který má nesmírné zásluhy o to, že Janáčkovo operní dílo proniklo do světa, Bohumil Gregor.

Je škoda, že jeho jméno stojí poněkud v ústraní ve srovnání s jeho nepochybně rovněž vynikajícími, ale v širší veřejnosti mnohem populárnějšími umělci. Důvodů je možná více. I když Bohumil Gregor zdaleka nebyl jenom skvělým interpretem operních partitur, ale věnoval se i symfonické hudbě a zanechal po sobě řadu inspirativních nahrávek v této oblasti, přeci jenom soustavné časté vystupování na koncertním podiu přináší dirigentům, zejména v dnešní mediální společnosti, více proslulosti a slávy.

Dalším důvodem může být i to, že velkou část svého umění věnoval Gregor právě působení v zahraničí, kde soustavně a důsledně propagoval především díla Leoše Janáčka a Antonína Dvořáka. Bylo to ale v časech, kdy se o dění na západ od železné opony a o tamních úspěších českých umělců u nás příliš nepsalo. Konečně je nutno vzít v potaz i fakt, že Bohumil Gregor byl po všech stránkách výrazný solitér, plně koncentrovaný na svou práci, mimořádně náročný ve svých požadavcích, jež leckdy prosazoval dosti specifickými metodami. Právě proto se domnívám, že bychom si jeho jméno a odkaz měli soustavněji připomínat.

Bohumil Gregor (foto archiv ND)
Bohumil Gregor (foto archiv ND)

Bohumil Gregor nebyl, podobně jako řada těch, kteří se zasloužili o proniknutí Janáčkova díla do světa, Moravák. Narodil se 14. července 1926 v Praze. Vystudoval Jiráskovo gymnázium a poté nastoupil na kontrabasové oddělení pražské konzervatoře. V důsledku totálního nasazení musel svá studia přerušit a po válce v nich pokračoval, když si přibral ještě studium dirigování u profesora Pavla Dědečka a Aloise Klímy.

V roce 1945 byl angažován jako kontrabasista do mladého, energií nabitého souboru, s chutí vytvářet operní divadlo na moderní bázi – do Opery 5. května, kde jako šéfdirigent působil Karel Ančerl. Příliš dlouho ale u kontrabasu nepobyl. Už na podzim roku 1947 se s ním setkáváme za dirigentským pultem. V Opeře 5. května dirigoval řadu inscenací. Byly mezi nimi Pucciniho Bohéma a Madame Butterfly, Mozartova opera Così fan tutte (uváděná tehdy pod názvem Takové jsou všechny), Čajkovského Piková dáma, Blodkova jednoaktovka V Studni i Špalíček Bohuslava Martinů, který s baletním souborem Opery 5. května nastudovala Nina Jirsíková. Tyto inscenace dirigoval i poté, co se na základě fúze Státní opery s Národním divadlem, kterou inicioval Zdeněk Nejedlý a jeho družina, stal členem Národního divadla.

Opera 5. května (foto divadelni-noviny.cz)
Opera 5. května (foto divadelni-noviny.cz)

Mladý dirigent Bohumil Gregor zaujal svými výkony Zdeňka Chalabalu, který v té době působil ve funkci šéfa Janáčkovy opery v Brně. V létě 1949 jej angažoval do Brna, kde poté Bohumil Gregor strávil dva roky. Bylo to šťastné setkání, které velmi významně ovlivnilo Gregorův další umělecký vývoj. Gregor stejně jako Chalabala chápal operu jako hudební divadlo, založené na dokonale profesionálním propojení hudební a divadelní složky a pochopení a uplatnění funkce orchestru v operním představení. V neposlední řadě oba dirigenty spojovalo do značné míry identické dramaturgicko-interpretační zaměření. V Brně se plně vyvinul Gregorův obdiv k tvorbě Leoše Janáčka, spolu s Chalabalou sdílel rovněž intenzivní vztah k tvorbě Antonína Dvořáka a k ruským klasikům.

Lze říci, že v Brně ukončil Gregor svá „léta učňovská a tovaryšská“. Sám nastudoval Verdiho Rigoletta a Čajkovského Labutí jezero v netradiční choreografii Ivo Váni Psoty. Nepochybně i práce po boku tohoto výsostného znalce ruské baletní školy měla vliv na Gregorův přístup k baletním inscenacím, které později v padesátých letech úspěšně nastudoval a dirigoval na Národním divadle. V Chalabalových inscenacích působil jako jeho asistent, mimo jiné dirigoval v Brně představení Bohémy, Madame Butterfly a Hubičky.

V roce 1951 opustil Brno a nastoupil vojenskou základní službu, během níž působil jako dirigent v orchestru Armádního uměleckého souboru. Když v roce 1953 založil tehdejší ministr obrany Alexej Čepička Armádní operu, stal se Bohumil Gregor jejím hlavním dirigentem.

Ani v této době ale neztratil kontakt s Národním divadlem. Po Chalabalově návratu do Prahy v roce 1953 se stal jeho asistentem v tehdy mimořádně pozitivně hodnocené inscenaci Musorgského Borise Godunova, která byla dílem sovětského režiséra Dombrovského. Představení, v němž exceloval především Rudolf Asmus v titulní roli (velmi dobrým představitelem této postavy byl i Přemysl Kočí), bylo sice scénicky hodně poplatné době, ale hudební tvářnost, kterou mu vtiskl Zdeněk Chalabala, byla naprosto sugestivní. Chalabalovi Gregor asistoval i při přípravě premiéry nového nastudování Dvořákovy Rusalky. Obě tyto inscenace posléze Bohumil Gregor dirigoval a k oběma titulům se později několikrát vracel.

A.Dvořák: Rusalka - Josef Svoboda (návrh scény) - ND Praha 1955 (foto archiv ND Praha)
A. Dvořák: Rusalka – Josef Svoboda (návrh scény) – ND Praha 1955 (foto archiv ND Praha)

Kromě toho řídil v té době i řadu dalších představení, především reprízy tehdy populárních Kovařovicových Psohlavců a Fibichova melodramatu Námluvy Pelopovy na text Jaroslava Vrchlického, které nastudoval dirigent Jaroslav Krombholc. V té době se v Národním divadle také poprvé setkal s dílem Leoše Janáčka, když dirigoval řadu repríz Vogelových inscenaci Její pastorkyně a Příhod lišky Bystroušky.

Po návratu z vojny v roce 1955 Bohumil Gregor v Národním divadle nastudoval a dirigoval poslední uvedení Dvořákovy opery Šelma sedlák a dále několik úspěšných baletních inscenací (Dvořákovy Slovanské tance, Asafjevovy Plameny Paříže, což byla první samostatná celovečerní choreografie Luboše Ogouna, a Chačaturjanova Spartaka). Před orchestrem stál také při řadě repríz Asafjevovy Bachčisarajské fontány a Borodinova Knížete Igora.

V roce 1958 přijal Bohumil Gregor nabídku ředitele Státního divadla v Ostravě Vladislava Hamšíka na funkci šéfa operního souboru. Ve svých dvaatřiceti letech stál před nelehkým úkolem. Jaroslav Vogel, Zdeněk Chalabala a Rudolf Vašata vytvořili v často složitých podmínkách z provinčního souboru mimořádně ambiciózní těleso, které na sebe upozorňovalo významnými inscenačními úspěchy, koncepční dramaturgií a řadou velmi slibných sólistů. Ostravská opera se v té době v pomyslném žebříčku zcela jednoznačně zařadila na třetí místo na domácí scéně, za Prahu a Brno.

Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava (foto theatre-architecture.eu)
Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava (foto theatre-architecture.eu)

Bohumil Gregor hned svou první premiérou, kterou byl v únoru 1959 Musorgského Boris Godunov, prokázal, že je mužem na svém místě. Inscenace, v níž se v titulní roli vedle zkušeného Jiřího Herolda výrazně prosadil mladý sólista Dalibor Jedlička, byla jednoznačným úspěchem. Tvůrčí tým, který při ní vznikl, složený z dirigenta Bohumila Gregora, režiséra Ilji Hylase (oba tvůrci se dobře znali ze společného působení v Opeře 5. května) a scénografa Vladimíra Šrámka, žáka Františka Tröstera, stál poté stabilně u řady úspěchů ostravské opery v následujících čtyřech letech. Potvrdil to hned při následující premiéře, kterou bylo v červnu 1959 první ostravské uvedení Janáčkových Výletů pana Broučka, v němž titulního hrdinu výtečně ztvárnil dlouholetý tenorista ostravského souboru Lubomír Procházka. V Almanachu, který vyšel v roce 1979 k šedesátému výročí ostravského divadla, Eva Sýkorová-Čápová o inscenaci napsala, že patřila k oněm legendárním představením, na která se nezapomíná a která, zvláště s odstupem času, mají svou definitivní uměleckou platnost.

L.Janáček: Výlety páně Broučkovy - SD Ostrava 1959 (foto archiv NDM Ostrava)
L. Janáček: Výlety páně Broučkovy – SD Ostrava 1959 (foto archiv NDM Ostrava)

Čtyři roky Gregorova ostravského působení přinesly řadu mimořádných inscenačních zážitků. Spolu s režisérem Hylasem a výtvarníkem Šrámkem byli autory nových nastudování Prodané nevěsty, Rusalky, Bohémy či Madame Butterfly. Mimořádným úspěchem byla jejich inscenace Káti Kabanové a několik novinek z původní domácí operní tvorby, kterými byly Kašlíkův Krakatit, Pauerův Kolotoč a také jeho Manželské kontrapunkty, uvedené v jednom večeru s novinkou ostravského skladatele Karla Kupky Když tančí růže. Znovu se jako dirigent setkal se Špalíčkem Bohuslava Martinů v inscenaci šéfa ostravského baletu Emericha Gabzdyla. Premiérou Ariadny na Naxu Bohuslava Martinů v červnu 1962 pak své ostravské působení ukončil.

R. Strauss: Ariadna na Naxu - SD Ostrava 1962 (foto František Krasl)
R. Strauss: Ariadna na Naxu – SD Ostrava 1962 (foto František Krasl)

Bohumil Gregor jako šéf souboru poskytl řadu příležitostí mladým perspektivním inscenátorům, kterými byli dva dirigenti, jeho někdejší kolega z Armádní opery František Vajnar a mladý absolvent pražské Akademie múzických umění Jan Štych, a nastupující režisér Miloslav Nekvasil, který se podobně jako Ilja Hylas ke své profesi dostal z pozice sólisty, intenzivně se zajímajícího o jevištní dění. Nekvasilova inscenace Donizettiho Nápoje lásky se na podzim roku 1962 stala událostí sezony. Nekvasil a Štych byli autory neotřelého představení Dvořákovy opery Čert a Káča a František Vajnar plně prokázal své dirigentské možnosti a schopnosti zejména v prvním ostravském uvedení Verdiho Sicilských nešpor, Střevíčků Petra Iljiče Čajkovského, Stravinského baletu Petruška a Prokofjevova Romea a Julie.

V operním souboru dal Gregor příležitost mnoha mladým sólistkám a sólistům, kteří postupně vyzráli ve skutečné osobnosti české operní scény. Někteří, jako například Jiří Zahradníček, předčasně zesnulý Oldřich Lindauer, Dalibor Jedlička, Jan Kyzlink anebo Jitka Pavlová, zamířili později do Prahy anebo do Brna, jiní, jako Radmila Minářová, Eva Gebauerová či Alena Havlicová, v Ostravě zůstali a byli po léta oporami souboru. Ve své šéfovské činnosti jednoznačně navázal na dílo svých předchůdců Jaroslava Vogla, Zdeňka Chalabaly a Rudolfa Vašaty a definitivně upevnil špičkovou pozici ostravské opery.

V době svého ostravského působení nastudoval Gregor v Národním divadle spolu s Václavem Kašlíkem Výlety pana Broučka. Jejich premiéra byla necelý rok po premiéře ostravské, na podzim 1959. Představení, které režíroval ve scéně Josefa Svobody Václav Kašlík, se podobně jako ostravská inscenace setkalo s mimořádným ohlasem a nastartovalo čtyři desítky let dlouhou éru Bohumila Gregora coby jedinečného interpreta janáčkovských inscenací na naší první scéně.

L.Janáček: Výlety páně Broučkovy - ND Praha 1959 (foto Jaromír Svoboda)
L. Janáček: Výlety páně Broučkovy – ND Praha 1959 (foto Jaromír Svoboda)

Samotné téma Gregorových janáčkovských inscenací by stálo za detailní studií a věřím, že k ní jednou dojde. Na tomto místě jenom stručná rekapitulace. Její pastorkyňu a Příhody lišky Bystroušky dirigoval postupně v pěti různých inscenacích, z nichž čtyři sám nastudoval. K Výletům pana Broučka se vrátil ještě dvakrát. Pod jeho taktovkou vznikly rovněž tři inscenace Káti Kabanové, Věci Makropulos a Janáčkova posledního jevištního díla, opery Z mrtvého domu. Inscenace této opery z roku 1964 se setkala s velkým úspěchem na zájezdu Opery Národního divadla do Edinburgu v roce 1964. Bylo to tehdy poprvé, kdy diváci ve Velké Británii měli možnost se s touto operou seznámit.

Z dalších Gregorových inscenací českých děl jmenujme Dvořákova Dimitrije a Čerta a Káču, z děl Smetanových především dvě inscenace Čertovy stěny, dále pak Tajemství, Branibory v Čechách a inscenaci Prodané nevěsty z roku 1991, kterou režíroval Pavel Šmok. Gregor stál mnohokrát za pultem při představeních Hubičky a několikrát dirigoval i Libuši. V Praze si rovněž zopakoval Ariadnu na Naxu a Špalíček Bohuslava Martinů.

Významná byla jeho inscenace Otella z roku 1965, kterou nastudoval s Beno Blachutem v titulní roli, v režii Hanuše Theina. Velký ohlas mělo i koncertní provedení Haydnova oratoria Die Schöpfung v roce 1997.

F.J.Haydn: Die Schöpfung - Jitka Soběhartová (Eva), Bohumil Gregor - ND Praha 1997 (Oldřich Pernica)
F. J. Haydn: Die Schöpfung – Jitka Soběhartová (Eva), Bohumil Gregor – ND Praha 1997 (foto Oldřich Pernica)

Po vzniku Státní opery Praha působil Bohumil Gregor jak v Národním divadle, tak na scéně, na níž kdysi začínal. V Opeře Národního divadla byla jeho poslední inscenací premiéra Dvořákova Čerta a Káči v roce 2003, ve Státní opeře Praha, kde v letech 1999-2002 působil jako hudební ředitel, nastudoval první provedení opery Bubu z Montparnassu Emila Františka Buriana, Thomasova Hamleta, operu Karla Weise Polský žid či novinku Zdeňka Merty La Roulette. Dirigoval zde také řadu představení kmenového repertoáru jako byla Pucciniho Tosca.

V souvislosti s budovou, která se díky příkladné iniciativě současného vedení Národního divadla snad konečně dočká důkladné a důsledné revitalizace, si dovolím připomenout, že bychom neměli zapomínat na to, jak přelomový význam v dějinách nejen české opery mělo úsilí tvůrců někdejší Velké opery 5. května, mezi něž patřil i Bohumil Gregor, pro další směřování operního divadla.

Zájezdy Opery Národního divadla do zahraničí zahájily velkou éru Gregorova dirigentského působení na početných evropských a amerických operních scénách. Zahraniční působení Bohumila Gregora by bylo záhodno podrobně zmapovat. Konkrétní detailní informace se získávají velmi těžko a navíc se údaje v běžně dostupných pramenech často liší.

Významné bylo především jeho působení v Královské opeře ve Stockholmu ve druhé polovině šedesátých let, následně jeho angažmá v hamburské opeře, kde tehdy šéfoval Rolf Liebermann, a několik let trvající spolupráce s amsterdamskou operou. V roce 1969 debutoval ve Spojených státech uvedením Její pastorkyně v San Francisku. Mimo jiné dirigoval rovněž v operních souborech v Philadelphii a ve Washingtonu. V Curychu uvedl poprvé operu Z mrtvého domu. Všude byl zaníceným propagátorem díla Leoše Janáčka, pro dánskou televizi nastudoval Káťu Kabanovou, pro švédskou Věc Makropulos. V Amsterdamu, kde dirigoval i některé inscenace světové operní klasiky, se výrazně zapsal nastudováním Dvořákovy Rusalky.

Bohumil Gregor (foto maniadb.com)
Bohumil Gregor (foto maniadb.com)

V článku All the Best: Janáček operas, který byl publikován v srpnu 2013 ve Financial Times, britský hudební kritik Andrew Clark vysoce hodnotí Gregorův přínos pro poznání Janáčkova díla ve světě. Bohumila Gregora staví po bok sira Charlese Mackerasse. Podle Clarka nahrávky těchto dvou dirigentů, s nimiž se osobně setkal, mají pro interpretaci Janáčkových oper základní význam. V článku Clark cituje dirigenta Bohumila Gregora, který vzpomínal na svá setkání s pamětníky, kteří měli možnost osobně spolupracovat s Janáčkem. Gregor mu doslova řekl, že to pro něj bylo „jako mateřské mléko“.

Clark vidí největší přínos Bohumila Gregora v tom, že se svými inscenacemi v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století maximálně zasloužil o zpopularizování tří posledních Janáčkových oper: Příhod lišky Bystroušky, Věci Makropulos a Z mrtvého domu. Z Gregorových nahrávek vyzvedává především Její pastorkyňu s jedinečným výkonem Naděždy Kniplové v roli Kostelničky (velkou pochvalu uděluje Kniplové i za její Kabanichu) a Příhody lišky Bystroušky s nezapomenutelnou Helenou Tattermuschovou v titulní roli.

Kromě dlouhé řady operních nahrávek (celých děl i jednotlivých čísel) se zmiňme alespoň o několika záznamech symfonické hudby jako jsou Symfonické básně Antonína Dvořáka, Sinfonia giocosa a Divertimento Bohuslava Martinů, Lyrická Symfonie Alexandra von Zemlinského, Händelova Vodní hudba, skladby Pavla Vranického a dalších autorů. Připomeňme ještě, že pro Československou televizi dirigoval Bohumil Gregor nahrávky Kašlíkovy opery Krakatit a Stravinského Mavru.

Velký český dirigent Bohumil Gregor zemřel 4. listopadu 2005 v Praze.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments