Bohumila Hrabala jsem četl od dětství a stále se k němu vracím

Mám pocit, že Hrabalovi je třeba vzdát poctu! Česká společnost si ho zaškatulkovala jako nějakého pivního blázna, ale já v něm spatřuji „básníka univerza“.

Hudební skladatel Miloš Orson Štědroň patří k všestranným renesančním tvůrcům, kteří napíší libreto, složí operu, muzikál či hudební melodram – a občas si to i při představeních odehrají na klavír. V roce 2014 jeho Velvet Havel posbíral pět Cen divadelní kritiky včetně té za hudbu a nejlepší text. Jeho nejspíš nejhranějším dílem je hudba k inscenaci Mikve, která už několik let úspěšně vyprodává hlediště Stavovského divadla. Muzikál Štěstí dam byl přeložen do maďarštiny a dobyl Budapešť. A právě dnes je na Nové scéně Národního divadla s napětím očekávána premiéra jeho nové opery Don Hrabal. Při našem rozhovoru mi dovolil nahlédnout pod pokličku, jak u něj vypadá tvůrčí proces, a prozradil mi, kde bere inspiraci a kdo jsou jeho tři múzy.

 

Úvodní otázka se mi ve vašem případě nabízí sama – co znamená to prostřední jméno Orson?

To má zdůvodnění hned dvě. Je to z anglického „or son“= „nebo syn“, protože máme s otcem stejné jméno a on je také hudební skladatel, tak jsem se potřeboval od něho odlišit. A zároveň jsem to převzal od amerického herce a režiséra Orsona Wellese, protože ho mám velice rád jako tvůrce.

Jste tedy synem hudebního skladatele Miloše Štědroně, jehož obecně nejznámější dílo je asi Balada pro banditu. Nečiní vám to celoživotní problém, když jste dva muži stejného jména pohybující se ve stejných sférách?

Pohybujeme se ve stejné sféře, ale natolik dlouho a naše tvorba je natolik jiná, že nás lidé už umí rozlišit. (smích)

Dočetla jsem se, že jste připravil edice některých Janáčkových děl. Kde se ve vás vzal tak vřelý vztah k Janáčkovi?

Připravil jsem edice ženských sborů a druhého smyčcového kvartetu, to souvisí s mým hudebně-vědním vzděláním. Vezměte si třeba jen Janáčkovy autografy – ony vypadají už spíše jako kaligrafie, studovat je a číst je nesmírně napínavé. K Janáčkovi mám samozřejmě vztah i jako rodilý Brňák, studoval jsem Janáčkovu akademii múzických umění i hudební vědu v Brně. Podle mého názoru je Janáček jeden z nejvýraznějších skladatelů dvacátého století; po pár taktech poznáte, že je to Janáček! Pokud mě v mé tvorbě nějak ovlivnil, tak spíše nepřímo tím, že jsem převzal jakýsi smysl pro zkratku a pro expresi, snahu o pravdivost.

Slyšela jsem rádobyvtipný názor, že Janáček se hraje hodně ve světě a v Brně. V Praze se Janáčkovo dílo hraje zřídka, právě v porovnání s jeho světovým věhlasem…

Bohužel ani v Brně se však “nechodí na Janáčka” tolik jako ve světě. Operní scény u nás by obecně měly více uvádět českou operní klasiku, protože přiznejme si, dluh máme i vůči opernímu Smetanovi a Dvořákovi. Janáček má to štěstí, že ho už objevil svět, nyní je tedy na nás, abychom se k němu dostatečně přihlásili.

Pojďme k plánované premiéře vaší opery Don Hrabal v Národním divadle. Jak se nabízí opera Národnímu divadlu? Kde jste k tomu vzal odvahu?

S Národním divadlem spolupracuji již dlouho, napsal jsem pro něj poměrně dost scénické hudby. Tudíž pro mě nebyl problém oslovit vedení Národního divadla, jmenovitě paní ředitelku Silvii Hroncovou a Petra Kofroně s tím, že píšu operu na téma Hrabal a jeho život. Jim se to téma zalíbilo a zařadili operu Don Hrabal do dramaturgického plánu na rok 2017.

Don Hrabal je vaše druhá opera pro Národní divadlo. První byla Lidská tragikomedie na motivy Ladislava Klímy, která byla uvedena v roce 2003.

Máte pravdu. Ale Lidská tragikomedie byla uvedena pouze jednou na v rámci projektu Bušení do železné opony. Kdežto Don Hrabal bude normálně na repertoáru Národního divadla.

V roce 2009 jste složil hudbu k již zmíněné divadelní hře Mikve izraelské autorky Hadar Galron – má židovské prvky? Je to vaše nejčastěji a nejdéle uváděné dílo?

Inscenace má za sebou již hodně přes sto repríz a jsem rád, že jsem se na takovém projektu (mimochodem s excelentním čistě ženským hereckým obsazením, včetně violoncellistky (smích) mohl podílet. Hra je z prostředí ortodoxní židovské komunity v Izraeli a moje hudba z těchto reálií částečně vychází, nechtěl jsem ale jít prvoplánově se nabízející cestou jakési kvazi-židovské hudby à la klezmer. Sáhl jsem až k baroknímu zcizení, což spočívalo v tom, že jsem použil živé violoncello, které hraje nad hlavní scénou. K tomuto živému nástroji jsem ještě připojil reprodukovaný zpěv (kontratenor a bas), abych do tohoto zcela ženského prostředí dostal alespoň nějaké imaginární mužské hlasy.

Můžete přiblížit, jaké to je – chystat premiéru svého díla – opery v Národním divadle? Jaké jsou vaše pocity?

Coby český skladatel to určitě pociťuji jako dosažení nejvyšší mety v divadelním světě. Samozřejmě je to však i značně adrenalinová záležitost, kvůli té velké zodpovědnosti, kterou má skladatel vůči divákům, ale také vůči všem podílejícím se interpretům.

Býváte přítomen na zkouškách? Máte během zkoušek možnost se vyjádřit a něco pozměnit, lehce upravit? Přijde se třeba na to, že něco je „nehratelné“?

Zkoušet se začalo na konci října a samozřejmě se toho procesu účastním. Zkoušky probíhají standardním procesem, střídavě aranžovací, orchestr, sbor… Sbor má náskok, ten už své party studuje od začátku října pod skvělým vedením sbormistra Pavla Vaňka. S nadšením sleduji práci jednotlivých složek a mám z toho dobrý pocit díky tomu, že všichni zúčastnění jsou velcí profesionálové: dirigent Jan Chalupecký, představitel Hrabala Roman Janál, dámy Lenka Šmídová, Jana Sýkorová a Yukiko Kinjo. Kreativní a přitom rozhodná režisérka Linda Keprtová dokáže sama zazpívat celou operu – co víc bych si mohl přát??? (smích) Zkoušky jsou samozřejmě otevřeným procesem, ve kterém se mohu případně vyjádřit já i všichni ostatní. Drobnosti se dolaďují na místě pořád, to je prostě živý divadelní provoz.

Jak je ta opera dlouhá?

Pětasedmdesát minut. Žádný Wagner! (smích)

Vzhledem k vašim projektům týkajícím se velikánů české literatury, kolik času trávíte čtením?

Spoustu! Mám toho dost načteno, hodně jsem četl už v dětství. Teď u mě probíhá fáze druhého a třetího čtení, kdy se vracím v průběhu života k pro mě zásadním knihám. Vlastně to nejsou jen velké osobnosti literatury; zajímají mě obecně klíčové postavy českých dějin. Napsal jsem i hudební divadlo o architektech Divadlo Gočár, které bylo uváděné v divadlech Komedie a Na zábradlí nebo western-musical o Antonínu Dvořákovi Tony D. Jde mi o “zdivadelnění” jakéhokoliv fenoménu!

Proč jste si vybral Bohumila Hrabala?

Mám pocit, že je třeba mu vzdát poctu! Bohumila Hrabala jsem četl od dětství a stále se k němu vracím. Zjistil jsem, že je titánskou postavou, která je českou společností – podobně jako Jaroslav Hašek – vnímána prizmatem určitých klišé. U Haška je to Švejk a pivní půllitr, což však vůbec není hlavní tváří Haška jako člověka – ve svém Kabaretu Hašek jsem proto vypodobnil Haška jako „tvůrce dada před dada“, protože Hašek byl dadaistou už před první světovou válkou. U Hrabala je to podobné, česká společnost si ho zaškatulkovala jako nějakého pivního blázna, ale já v něm spatřuji „básníka univerza“, obrovského mistra jazyka, psychologa a filozofa. Z jeho díla jsem v opeře použil minimum, žádného strýce Pepina tam nečekejte. Představuji Hrabala jako osamělého mohykána, pábitele, velkého vypravěče i vtipného glosátora. Ve své opeře zpodobňuji podstatné fáze Hrabalova života na pozadí světových i česk(oslovensk)ých dějin pohledem tří důležitých žen jeho života, kterými byly matka, manželka a múza.

Hrabal byl extrémně citlivá povaha, proto je jeho literatura tak hluboká. Jeho život zásadně ovlivnil ženský element. Se svým biologickým otcem se nikdy nesetkal a za svého pravého otce považoval člověka, který mu dal jméno, tedy pana Hrabala. Nejdůležitějším člověkem jeho dětství tak pro něj byla matka. Manželka mu sice umělecky nerozuměla, byla však pro něho zázemím, poskytovala mu péči, kterou potřeboval. Také měl kolem sebe různé múzy, které ho inspirovaly. Z nich jsem v opeře akcentoval jeho pozdní platonickou lásku Dubenku – studentku bohemistiky, Američanku April Gifford, která se s ním setkala poprvé v roce 1987. Díky ní se do Hrabalova díla dostal nový impuls a jeho tvorba tak dosáhla dalšího, nečekaného vrcholu v próze Listopadový uragán. Pro Hrabala představovala April po smrti manželky a některých jeho přátel záchytný bod. Žije v Americe a doufám, že se třeba objeví na premiéře. (smích)

Máte také extrémně citlivou povahu, když jste umělec?

To sám úplně nedokážu posoudit. Myslím si, že umělec musí být citlivý, snažit se vnímat podněty z okolí. Bez toho by tvorba nebyla možná…

Jaké je nástrojové obsazení opery Don Hrabal? Je tam nějaký „neběžný“ hudební nástroj?

Jedná se o zmenšený orchestr, pět smyčců, šest dechů, klavír, celesta a specifická sekce bicích, kde jsou melodické bicí i bicí souprava. Využívám také elektroakustickou kytaru – jako klasickou španělku i s efekty. Zvuk bude hodně v duchu dvacátého a jednadvacátého století, mix různých hudebních stylů, který ale slouží dramatickému celku. Což už je můj rukopis, doufám. (smích)

V hudebním divadle Velvet Havel, které se hraje v Divadle Na zábradlí, jste i činným hudebníkem – hrajete na klavír. Budete i v Národním divadle součástí toho patnáctičlenného ansámblu?

Ne, to vůbec ne, tam to není třeba. Orchestr Národního divadla má dostatek svých výborných interních hráčů, externě tam budou vystupovat pouze kytarista a hráč na bicí soupravu.

Ještě k Velvet Havel – tato úspěšná inscenace posbírala mnohá ocenění – pět Cen divadelní kritiky za rok 2014 (kdysi ceny Alfréda Radoka), z toho dvě byly připsány konkrétně vám, a to za nejlepší hudbu a nejlepší českou hru. Jak jste prožíval, když se na ceremoniálu začala sypat ta ocenění?

Velvet Havel byl (a je) šťastnou konstelací všech zúčastněných herců a tvůrců. Je to „dítě“, které mi dělá radost – hraje se kontinuálně od toho roku 2014 a doufejme, že na repertoáru Divadla Na zábradlí i dál zůstane.

Vy si píšete sám i libreta…

Umění bývalo dříve více propojeno a literární stránka patřila k běžné tvorbě skladatele, například u Schumanna nebo Wagnera. Dnes je v umění vše fragmentované, malíři vytvářejí své skupiny, filmaři, básníci či hudebníci také. Divadlo všechny ty složky propojuje, a to mi na tom vyhovuje. Postupem času jsem se propracoval k tomu, že si libreta píšu raději sám.

Vztah k poezii – z básníků vás hodně zaujal Ivan Blatný – existuje nějaký důvod, proč právě on?

V Brně jsme bydleli v domě, kde bylo přes dvůr vidět do zadního traktu domu, ve kterém žil Ivan Blatný. Ale to je čistě geografická náhoda. Blatného jsem četl od patnácti let a už tehdy mě zaujala zvláště sbírka Pomocná škola Bixley, která má neopakovatelnou strukturu a okouzlující prolínání jazyků. Enormní poetičnost a jemnost jsem se snažil zachytit i hudebně již v roce 2000, kdy jsem napsal první sbory na texty Ivana Blatného. V roce 2006 jsem pak vytvořil celovečerní Kabaret Ivan Blatný, který znamenal jedno z prvních připomenutí tohoto velkého básníka po dlouhé době u nás. Společně s režisérem Janem Nebeským a hercem Karlem Dobrým jsme dospěli do tvaru naprostého prolnutí básníkova života a díla. Myslím, že Ivana Blatného dostalo do psychiatrické léčebny právě to, že neuměl oddělit tvorbu, hluboké polohy duše a realitu; poezie pro něho byla život a život byl poezie. On nic jiného k životu nepotřeboval…

Jak skládáte? Jak a kde k vám přichází inspirace? Máte také nějakou svoji múzu?

Učím skladbu na Pražské konzervatoři, a tudíž si nemohu dovolit ten luxus, že bych se celé dny plně věnoval skládání jako například Stravinskij či Martinů. Ale upřímně – asi by mě ani nebavilo sedět osm hodin u stolu a psát. Většina skladatelů se ale také živila ještě něčím jiným, povětšinou pedagogickou činností jako já. A to má i pozitivní dopad, protože tam nehrozí asociální uzavření se před světem. Umělec, ať už malíř nebo skladatel, je většinu času při procesu tvorby sám. Pražská konzervatoř má šikovné a schopné studenty, kteří prošli velkým sítem – a mě práce s nimi velmi obohacuje. Otvírá mi nové pohledy, na které bych nikdy sám nepřišel, neboť studenti se ptají na otázky, na něž bych sám bez nich nikdy nehledal odpověď… A inspirace přichází hlavně na vzduchu při procházkách, takže chodím všude s notesem a tužkou. Múzy mám hned tři – je to moje manželka Eva a dcery, pětiletá dvojčata Lea a Tea, tak tyhle moje tři „ženy“ jsou mi velkým inspiračním zdrojem.

Je potom při nástrojovém provedení slyšet to, co bylo v té hlavě? Nebo jsou tam diference?

Představa a realizace by od určitého stupně skladatelského vývoje měly být v souznění. Jako začínající skladatel jsem často měl jinou představu o výsledné podobě, teď už se myslím moje představy blíží realitě. (smích)

Stalo se někdy, že některá skladba, když jste byl mladý, nebyla zprvu dobře přijata a až s odstupem let se proslavila?

Jako mladý v době studia jsem psal hodně jinak, byl jsem ultramodernista. (smích) Bylo to období hledání extrémů – tak k tomu bych se nevracel. Občas ale někdo sáhne po mé dvacet let staré skladbě, většinou se jedná o skladby sólové – například Sarabanda pro violoncello. Když mě někdo osloví, tak to podrobím revizi – a pokud se mi to nezdá úplně hrozné, tak tomu dám povolení. Ale řekl bych, že u mě je takový milník rok 2000, pak jsem začal tvořit trochu jinak.

Víte předem, pro jaké nástroje budete psát? Jdete do rizika, že zkomponujete skladbu pro netradiční nástrojové obsazení, a tím pádem se to třeba bude hrát pouze jednou?

Většinou píšu na objednávku, takže předem znám nástrojové obsazení. Pro nějaké exotické kombinace nástrojů většinou nepíšu, snažím se, aby mé skladby byly „trvale udržitelné“ a ne nějaké jednorázové happeningy. I když je otázka, co lze považovat za tradiční?

Kde jinde ve světě vás ještě hrají?

V Evropě třeba v Německu, Polsku, Maďarsku, Anglii… V USA i v Jižní Americe. Většinou jde o jednorázové projekty nebo divadelní představení, ale přibývá i objednávek, tak snad to bude v tomto duchu pokračovat. (smích)

Děkuji vám za rozhovor a přeji hodně provedených skladeb u nás i v zahraničí!

 

VIZITKA
Hudební skladatel, klavírista, libretista, pedagog, muzikolog Miloš Orson Štědroň se narodil 5. listopadu 1973 v Brně. Vystudoval obory klavír a skladbu na konzervatoři v Brně a skladbu na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (1994–1999). Současně absolvoval studium muzikologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně v roce 2001. V roce 2009 získal doktorát v oboru skladba na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze. Od roku 1999 žije v Praze, kde vyučuje na Pražské konzervatoři skladbu a hudební teorii.

Je tvůrcem více než sto opusů pro různá obsazení. Záběr jeho skladeb je široký, skládá komorní i orchestrální díla, hudbu pro divadlo i film, opery i muzikály. Jeho díla byla provedena v Evropě, Spojených státech amerických i v jižní Americe. Je autorem desítek scénických hudeb i hudebně-divadelních kusů pro Národní divadlo v Praze, Divadlo Na zábradlí, Divadlo Husa na provázku, A studio Rubín, Městské divadlo Mladá Boleslav, Divadlo Komedie, Divadlo DISK, Městské divadlo ve Zlíně, Roxy/NoD, Klicperovo divadlo v Hradci Králové a další.

Doménou jeho autorské činnosti je tvorba pro divadlo. Orson je uznávanou „multidisciplinární“ osobností díky svým autorským hudebně-divadelním dílům, ke kterým tvoří text i hudbu, například Kabaret Ivan Blatný (Divadlo Komedie), Kabaret Hašek, Tony D. – hudební western o Antonínu Dvořákovi (A studio Rubín), Salon Kupka, Divadlo Gočár, Krásné psací stroje! (Divadlo Na zábradlí). Jeho Velvet Havel v Divadle Na zábradlí totálně ovládl Ceny divadelní kritiky za rok 2014 a získal cenu v pěti kategoriích. Jeho muzikál Štěstí dam se hrál v Divadle Disk a v letech 2009–2011 také v maďarské verzi v Budapešti v divadle Pestiszínház.

S Národním divadlem spolupracuje už delší dobu. Jeho opera Lidská tragikomedie (na vlastní libreto, inspirovaná Ladislavem Klímou) byla v roce 2003 provedena Operou Národního divadla v rámci cyklu Bušení do železné opony. S činohrou Národního divadla spolupracoval v roce 2003 na inscenaci Goldflamovy hry na motivy T. Werbovské Prospaný život (Benefice Ljuby Skořepové) a v roce 2008, kdy napsal hudbu k inscenaci Molierova Dona Juana. V roce 2009 napsal hudbu pro inscenaci Mikve izraelské autorky Hadar Galron, v roce 2010 pak ke hře Elfride Jelinek Co se stalo, když Nora opustila manžela.

V prosinci 2017 uvede Národní divadlo na Nové scéně jeho operu na vlastní libreto Don Hrabal.

Ocenění:
2014 – Cena divadelní kritiky za inscenaci Velvet Havel v pěti kategoriích (nejlepší česká hra, nejlepší hudba, nejlepší inscenace, nejlepší mužský i ženský herecký výkon)
2014 – Laureát Ceny Divadelních novin za inscenaci Velvet Havel (autor textu i hudby)
2013 – Cena Divadelních novin za počin v kategorii hudební divadlo 2012/13 za Divadlo Gočár (autor textu i hudby)
2012 – Cena Alfréda Radoka za nejlepší hudbu 2012 za Divadlo Gočár (autor textu i hudby)
2012 – Cena Osobnost roku 2012 udělovaná festivalem Next Wave
2010 – Nominace na Cenu Alfréda Radoka za nejlepší hudbu za Lamento / Den a noc matky Terezy
2007 – Nominace na Cenu Alfréda Radoka za nejlepší hudbu za Kabaret Ivan Blatný (autor textu i hudby)
2006 – Ocenění v Mezinárodní soutěži rozhlasových nahrávek Rostrum tribune Paris za skladbu Pasejamá pro mužské vokální kvarteto
2004 – Čestné uznání v Mezinárodní skladatelské soutěži Leoše Janáčka v Brně
1996 – Čestné uznání ve skladatelské soutěži Generace
(zdroj: orson.cz)

www.orson.cz