Boris Godunov a Dimitrij společně v jednom CD kompletu

Společnost Beno Blachuta ve spolupráci s Českým rozhlasem vydala neobyčejně cenné snímky velkých operních kompletů, pořízených v poválečných letech Československým rozhlasem v Praze. Je až obdivuhodné, kolik takových nahrávek bylo v tomto období realizováno. Zároveň musím ocenit snahy Společnosti Beno Blachuta nenechat tak jedinečné snímky ležet v prachu archivu Českého rozhlasu, ale zpřístupnit je modernizací a digitalizací na kvalitních CD veřejnosti. Což ovšem není tak říkajíc „zadarmo“, žádá si to mnoho úsilí, snahy, žádostí o granty, než se ona dobrá věc podaří a věrná láska k historickému odkazu zvítězí.

Z jednoho úhlu pohledu to je cenné pro zachycení vynikajících interpretů dané epochy. Ale je zde také druhý pohled, ryze propedeutický. Můžeme se dobře seznámit s jedním z nejoriginálnějších děl světové hudební tvorby, jakým je bezesporu Musorgského Boris Godunov. Navíc v dobrém překladu do češtiny od Rudolfa Zamrzly, takže slovně porozumíme každé frázi, každé replice. Což právě při prvním poznávání díla je moc důležité. V českých podmínkách se k nahrávání kompletu této světové opery u nás již nikdo nevrátil (v roce 1984 vydal Supraphon jen výběr scén). Také proto zachycená interpretace Karla Ančerla z roku 1949 zůstává o to více vzácná.

Spojení Musorgského Borise s Dvořákovým Dimitrijem je na kompletu CD tematické, nemá však souvislost s hudebním stylem. Ten je u obou děl zcela rozdílný, přestože Musorgskij a Dvořák jsou vrstevníci, narození jen dva roky po sobě (1839 a 1841). Díla ale spojuje silné téma z ruských dějin, z vývoje v letech kolem přelomu do sedmnáctého století, po smrti cara Ivana Hrozného, kdy o carský trůn usilovali různí dobrodruzi. Jistě, že od žánru opery neočekáváme historicky věrné pohledy, důraz je zde víc kladen na psychologii postav a vztahů, zasazených v daném historickém kontextu. Kde dějová linie Borise Godunova končí, tam de facto Dimitrij začíná, v Borisovi je načrtnut jako Lžidimitrij, původem Griška Otrepěv. Ale ani Antonín Dvořák, ani František Ladislav Rieger, natož jeho dcera – libretistka Marie Červinková Riegrová, o Musorgského díle a jeho vzniku naprosto nic nevěděli. Žili tudíž v mylné iluzi, že jsou první, kdo sáhli po této epoše ruských dějin, ve jménu zjevných a nezastíraných snah o světovost námětu.

Musorgského Boris Godunov, dle stejnojmenného dramatu Alexandra Sergejeviče Puškina, dosáhl světového věhlasu, zatímco Dvořákův Dimitrij se přes vysoké hodnoty hudební dosud ve světovém kontextu neprosadil. Stylově je Boris Godunov cenný právě proto, že je až výjimečně originální, i přes kuriózně znějící fakt, že Musorgskij byl samouk a školením v harmonii nikdy neprošel. Však také jeho velký ruský současník Petr Iljič Čajkovskij pohrdal Musorgského údajně nedbalou genialitou… Naopak jeho druhý významný ruský současník – Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov, znalec forem a harmonie, trpělivě geniální myšlenky svého druha z okruhu Mocné hrstky (Mogučaja kučka) upravoval. Co platno, navíc se v době kompozice díla již Musorgskij značně opíjel, aby alkoholem přebíjel své již chronické deprese, takže nezanechal ani vypracovanou instrumentaci. Vedle Korsakova ji realizoval později důsledně i Dmitrij Šostakovič. Modest Petrovič Musorgskij se stal totiž nejoriginálnějším ruským skladatelem, silně ovlivňujícím své následovníky. Proto ten silný zájem Korsakova i Šostakoviče právě o jeho dílo. Svět ho cení pro autenticitu, svébytný hudební jazyk a osobitě uvolněnou hudební formu. V ničem není totiž spjat s dobovým vývojem romantické hudby, natož s principy Wagnera či Liszta. Proto je pro vývojovou linii ruského umění tak jedinečný! Rovněž pro hloubku citu a výrazu. Zatímco jeho rádce a skvělý znalec harmonie a instrumentace Rimskij-Korsakov svým typicky romantickým, lidově naivním světem svých oper se prosadil sám o dost méně. Umění si cení originalitu nade vše! Modest Petrovič Musorgskij byl zároveň inspirací pro následující špičky ruské hudby, jakými byli Igor Stravinskij, Sergej Prokofjev, ale také výše zmíněný Dmitrij Šostakovič, který se dílem a jeho úpravou zabýval. Zastával totiž názor, že Korsakovova instrumentace je až příliš romanticky „uhlazená“, Musorgského drsný osobitý výraz moc stylizuje do klišé romantizující harmonie. A chopil se své představy instrumentace. Inscenátoři mají na výběr. Existuje ještě úprava ruského muzikologa Pavla Lamma, profesora moskevské konzervatoře. Revize u Borise znamenají i různou volbu stavby obrazů. Poslední dva obrazy můžeme totiž klidně zaměnit bez jakékoli újmy, jednotlivé obrazy jsou u Modesta Petroviče Musorgského v podstatě uzavřené celky.