Bound To aneb Matrixem propojené mezilidské vztahy

Wheeldon si na paškál vzal, možná poněkud tendenčně, aktuální mezilidskou komunikaci, kterou nahlížel primárně skrze optiku problematiky její odosobněné formy a dopadů, které s sebou nese. Balet tedy otevírá sborová scéna, kdy tanečníci, zjevující se za zeleně blikajícími písmeny a číslicemi matrixovských kódů, bloumají bezcílně tmavým prostorem, jejich tváře ozářeny ostrým světlem vycházejícím z displejů telefonů, od nichž neodtrhávají pohled ani na zlomek vteřiny bez ohledu na to, zda zrovna tančí sami či s partnerem nebo v propletené skupině, což vyvolává určité mrazení, vidíme-li neoddiskutovatelně blízký fyzický kontakt prostý kognitivního či emocionálního uvědomění, stejně jako obavu o zdraví zúčastněných.

Následují komornější duety, tria a kvarteta, kdy se každé postupně více a více vrací k onomu lidskému kontaktu tady a teď. Nejprve tedy sledujeme dívku, která se téměř marně snaží přimět ke komunikaci svého technologií pohlceného partnera, jejich vztah na malou chvíli procitá, následně se však opět halí do tmy, která ve Wheeldonově vidění obklopuje každého uživatele moderní mobilní multimediální vychytávky.

Jeviště se nicméně opatrně projasňuje, což reflektuje i postupné zesvětlování barvy kostýmů (od tmavomodrých až černých po blankytně modré), a na panelech obklopujících scénu se objevují stále výrazněji definované siluety větvoví stromů. Rovněž vztahy mezi tanečníky se nesměle vracejí k přirozenému normálu, s rostoucí jistotou sílí jejich procítěnost i emoční propojenost, která vrcholí v duetu Yuan Yuan Tan s Carlem Di Lannem.

Když už to ale vypadá, že by balet mohl končit zalit optimistickým sluncem, vrací se Wheeldon cyklicky na počátek v zoufalém sólu mladíka, osamoceného uprostřed anonymní, apatické masy neznámých, nebo možná klidně i známých, ale nekonečně vzdálených dalších lidských bytostí. V závěru zůstává vysílený, plný beznaděje bez povšimnutí ležet opuštěn uprostřed jeviště, poslední dívka mu věnuje letmý, nejistý pohled přes rameno, ale i přes zaváhání se nakonec obrací zpět ke svému telefonu a mizí ve tmě. Pesimistické a možná trochu moc návodné a popisné řešení.

Napjatou, tetelící se atmosféru výborně doprovází převážně instrumentální skladby britského hudebníka Keatona Hensona (s nímž Wheeldon poprvé spolupracoval na svém choreografii Us pro BalletBoyz – recenze zde), které v sobě nesou niternost kontrastující a následně harmonicky doplňující zpodobnění emocí mezi tanečníky. Pohybově se choreograf opírá o svou na první pohled nekomplikovanou, přirozeně plynoucí neoklasiku, nic netlačí do zbytečných extrémů, nevyžívá se v okázalé atletičnosti, nechává své interprety plout prostorem v příjemných liniích a harmonických, umně vystavěných, stále dýchajících a jakoby nezastavených pózách. Nejzajímavější je v jeho podání dívčí duet, v němž jako jeden z mála choreografů dovede vystavět mezi tanečnicemi vztah, vybudovat napětí a využít cele jejich fyzický i duševní potenciál, takže je až škoda, že jej postupně rozšiřuje do kvarteta, kdy dva páry vyznění nenásobí, ale spíše tříští a rozmělňují.

Wheeldonovi nelze upřít jasný oblouk, s nímž své představení stavěl a jehož se rozhodl držet, strukturu jasně podporují i názvy jednotlivých výjevů (Bound To, Open Your Eyes, Wavelength, Remember When We Used To Talk, Remember When We Used To Play, Speeding Past, Taky a Deep Breath a Trying to Breath – tedy Propojení, Otevři oči, Vlnová délka, Pamatuješ, jak jsme si ještě povídali, Pamatuješ, jak jsme si ještě hrávali, Zrychlující minulost, Nadechni se a Snažím se dýchat). Zdánlivě nekomplikovaná střední pasáž je velmi dobrým klidem před bouří, kterou znamená závěrečné sólo, nicméně balet na téma „sociální sítě z nás dělají necitlivé asociály“ mi minimálně v jeho podání připadá zbytečně černobílý a, jak již bylo řečeno v úvodu, tendenční. Otázka mezilidské komunikace je samozřejmě předmětem mnohých diskuzí, stejně tak jako vlivy nejrůznějších technologií na její kvalitu, projevy, problémy, jakož i na samotného člověka jako jedince i součást sociální skupiny, mám ovšem dojem, že ono lavírování nad klady a zápory by mohlo být na jevišti zpodobněno komplexněji, nápaditěji a zajímavěji, a ne tak nuceně černobíle.

Jisté pikantnosti a ironického úšklebku je samozřejmě možno docílit zejména dnes – kdy nejen tento balet můžeme sledovat pouze díky oněm zářícím krabičkám, které z nás vysávají duši a za jejichž pomoci nás ovládá svět řídící banda iluminátů…

Bound To
Choreografie: Christopher Wheeldon
Hudba: Keaton Henson
Scéna a kostýmy: Jean-Marc Puissant
Projekce: Jean-Marc Puissant, Alexander V. Nichols
Světelný design: James F. Ingalls
Dirigent: Martin West

Premiéra: 20. 4. 2018

Záznam z 27. března 2019

Obsazení:
Bound To: celý soubor
Open Your Eyes: Dores André, Benjamin Freemantle
Wavelength: Angelo Greco
Remember When We Used to Talk: Dores André, Sasha De Sola, Isabella DeVivo, Jennifer Stahl
Remember When We Used to Play: Benjamin Freemantle, Jaime Garcia Castilla, Angelo Greco, Lonnie Weeks
Speeding Past: celý soubor
Take a Deep Breath: Yuan Yuan Tan, Carlo Di Lanno
Trying to Breathe: Lonnie Weeks