Brahms na koncertě FOKu překonal Beethovena

  1. 1
  2. 2
Ve středu a čtvrtek 7. a 8. října se konaly další z abonentních koncertů cyklu C Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Ač byl program uveden sloganem dramaturga „Nadějeplný večer,“ ve čtvrtek bylo vyhlášeno nucené, byť doufejme krátké, přerušení provozu koncertů.

Sivan Silver, Gil Garburg a Symfonický orchestr hl. m. Prahy 2020 (foto Petr Dyrc)

Sál byl obsazen především abonentními posluchači, nicméně pro upoutávku dalších potenciálních zájemců byl na plakátu i v programu zvolen mix jedné z nápaditých fotek hostujícího klavírního dua Sivan Silver a Gila Garburga s upoutávkou na oblíbenou Beethovenovu Symfonii č. 7 z druhé půle koncertu, což pro některé hosty mohlo působit dojmem, že snad půjde o úpravu Beethovenovy skladby.

I když je 7. Symfonie, zejména svým „smutečním pochodem,“ tahákem koncertů, posluchači tento večer právem více ocenili první polovinu koncertu s českou premiérou 1. Klavírního kvartetu g moll op. 25 Johannese Brahmse v úpravě pro čtyřruční klavír a smyčce, kterou přímo pro tento pár adaptoval rakouský skladatel Richard Dünser. Originální verzi kvartetu z let 1856-61 znají abonenti Českého spolku pro komorní hudbu zejména v provedení Klavírního kvarteta Josefa Suka, které jej má v kmenovém repertoáru.

Aranžmá pro čtyři ruce byly v Brahmsově době běžné. Vzpomeňme, že původně i jeho Uherské tance z let 1869 a 1880 měly čtyřruční podobu, vhodnou mimo jiné pro tehdy oblíbené domácí koncerty. Úprava pro čtyřruční klavír tedy nejde proti duchu skladatelovy doby. V tomto kvartetu, na jehož interpretaci se podílel i jako klavírista, Brahms použil v poslední větě oblíbený folklorizující styl „alla Zingarese“ („v cikánském stylu“). Skladatelé, k nimž patřil i Antonín Dvořák, ovšem spíše oceňovali Brahmsův koncizní styl, později označený jako postupně rozvíjené variace, který jsem zmiňovala v jiné recenzi i u děl Leoše Janáčka. Brahms dokázal důsledně i z malých, často nenápadných a právě proto flexibilního motivů vystavět organicky rostoucí „katedrály“ velkých forem.

Tomáš Brauner, Sivan Silver, Gil Garburg a Symfonický orchestr hl. m. Prahy 2020 (foto Petr Dyrc)

Bylo to z nepochopení, pokud někdo v dané době vyzdvihoval třeba dobře zapamatovatelná témata Dvořákova a stavěl je proti Brahmsovým, které se zdály být méně invenční a to právě z uvedeného důvodu jeho celkové kompoziční koncepce. Právě takový způsob kompoziční práce zřejmě vedl i Arnolda Schönberga k orchestrální úpravě kvartetu, kterou můžeme slyšet například na nahrávce EMI se Simonem Rattlem a Londýnskou filharmonií. Dodejme, že Schönberg je autorem studie Pokrokový Brahms z roku 1933 (dostupné v češtině v autorizovaném sborníku textů A. Schönberga Styl a Idea z roku 2004).

Düsterovo aranžmá se zdá být blíže celkovému charakteru skladby, která je příjemně krásným romantickým kusem s oním popularizačním rysem využití folklorismu ve finálním virtuózním rondu. Je sice slyšet, že se jedná o orchestrální úpravu – například v tom, že nástrojové skupiny smyčců jsou často zvukovým zmnožením partů kvarteta – ale zvuk je vyvážený, i proto, že i klavírní part je posílen čtyřruční úpravou. Návaznosti, tak jak je právě u Brahmse potřeba, byly i v interpretaci velmi hladké, dynamické oblouky klenuté, tkanivo sazby se přirozeně proplétalo a rostlo. Na první poslech může i pro zběhlého posluchače skladba připomínat zvukovost Čajkovského klavírního koncertu. Partnerské duo hrálo se svojí pověstnou přirozenou suverenitou a výrazovou hloubkou. Presto poslední věty bylo zahráno ve vysokém tempu a gradaci.

Pár zaznamenal u publika zasloužený obdiv odměněný přídavkem a mnozí si určitě dohledají i jejich dostupné nahrávky s aranžmá známých skladeb – poslední, vysoce oceňované album má název Illumination s podtitulem Let there be light! („Budiž světlo!“), což vystihuje energii, kterou tito brilantní interpreti kolem sebe šíří.

Sivan Silver, Gil Garburg a Symfonický orchestr hl. m. Prahy 2020 (foto Petr Dyrc)

Sedmá symfonie Ludwiga van Beethovena patří ke kmenovému repertoáru evropského symfonismu. Z všeobecně známých informací lze připomenout, že je to dílo, které autor začal psát v roce 1811 při pobytu v lázních Teplice a premiéra se odehrála pod jeho taktovkou 8. prosince 1813 na Vídeňské univerzitě formou charitativního koncertu, jehož výtěžek měl být určen raněným v bitvě u Hanau, která skončila porážkou spojenců Napoleonem. Beethoven sám zdůraznil dojetí nad vlastenectvím a obětí padlých. Z hlediska tohoto záměru tedy nejvíc z celé symfonie vynikl už v době premiéry „smuteční pochod“ 2. nejslavnější věty, který musel být opakován.

Je těžké říci něco navíc k obvyklým komentářům k charakteru symfonie. Snad jen, že fascinace publika prvním tématem této 2. věty (v a moll) vzniká zřejmě i proto, že byť se jí říká „pochod“, připomíná intonační archetyp sdělení vážné tragické zprávy. Všimněme si v této souvislosti i jakéhosi „dovětku“ v diminuendu v jeho závěru a následně plynulého odlehčeného navázání v A dur v klarinetech s fagoty, doprovázené triolami ve smyčcích, které náladu promění do jakési útěšnosti, než se vrátí repríza závažného hlavního tématu, do kterého díky modulacím přepadáváme. Smuteční pochod v takzvané formě dvojitých variací, je jeden z případů, na kterých Leonard Bernstein při svých analýzách ukazoval, jak geniální práce s materiálem spočívá v detailech – zde i v tom, jak téma postupně prorůstá nástrojovými skupinami, v sofistikované dynamice, polyfonizaci, harmonických modulacích, které zřetelně pracují s konkrétním překlopením nálad.

Tomáš Brauner a Symfonický orchestr hl. m. Prahy 2020 (foto Petr Dyrc)

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments