Brahms na koncertě FOKu překonal Beethovena

Sál byl obsazen především abonentními posluchači, nicméně pro upoutávku dalších potenciálních zájemců byl na plakátu i v programu zvolen mix jedné z nápaditých fotek hostujícího klavírního dua Sivan Silver a Gila Garburga s upoutávkou na oblíbenou Beethovenovu Symfonii č. 7 z druhé půle koncertu, což pro některé hosty mohlo působit dojmem, že snad půjde o úpravu Beethovenovy skladby.

I když je 7. Symfonie, zejména svým „smutečním pochodem,“ tahákem koncertů, posluchači tento večer právem více ocenili první polovinu koncertu s českou premiérou 1. Klavírního kvartetu g moll op. 25 Johannese Brahmse v úpravě pro čtyřruční klavír a smyčce, kterou přímo pro tento pár adaptoval rakouský skladatel Richard Dünser. Originální verzi kvartetu z let 1856-61 znají abonenti Českého spolku pro komorní hudbu zejména v provedení Klavírního kvarteta Josefa Suka, které jej má v kmenovém repertoáru.

Aranžmá pro čtyři ruce byly v Brahmsově době běžné. Vzpomeňme, že původně i jeho Uherské tance z let 1869 a 1880 měly čtyřruční podobu, vhodnou mimo jiné pro tehdy oblíbené domácí koncerty. Úprava pro čtyřruční klavír tedy nejde proti duchu skladatelovy doby. V tomto kvartetu, na jehož interpretaci se podílel i jako klavírista, Brahms použil v poslední větě oblíbený folklorizující styl „alla Zingarese“ („v cikánském stylu“). Skladatelé, k nimž patřil i Antonín Dvořák, ovšem spíše oceňovali Brahmsův koncizní styl, později označený jako postupně rozvíjené variace, který jsem zmiňovala v jiné recenzi i u děl Leoše Janáčka. Brahms dokázal důsledně i z malých, často nenápadných a právě proto flexibilního motivů vystavět organicky rostoucí „katedrály“ velkých forem.

Bylo to z nepochopení, pokud někdo v dané době vyzdvihoval třeba dobře zapamatovatelná témata Dvořákova a stavěl je proti Brahmsovým, které se zdály být méně invenční a to právě z uvedeného důvodu jeho celkové kompoziční koncepce. Právě takový způsob kompoziční práce zřejmě vedl i Arnolda Schönberga k orchestrální úpravě kvartetu, kterou můžeme slyšet například na nahrávce EMI se Simonem Rattlem a Londýnskou filharmonií. Dodejme, že Schönberg je autorem studie Pokrokový Brahms z roku 1933 (dostupné v češtině v autorizovaném sborníku textů A. Schönberga Styl a Idea z roku 2004).

Düsterovo aranžmá se zdá být blíže celkovému charakteru skladby, která je příjemně krásným romantickým kusem s oním popularizačním rysem využití folklorismu ve finálním virtuózním rondu. Je sice slyšet, že se jedná o orchestrální úpravu – například v tom, že nástrojové skupiny smyčců jsou často zvukovým zmnožením partů kvarteta – ale zvuk je vyvážený, i proto, že i klavírní part je posílen čtyřruční úpravou. Návaznosti, tak jak je právě u Brahmse potřeba, byly i v interpretaci velmi hladké, dynamické oblouky klenuté, tkanivo sazby se přirozeně proplétalo a rostlo. Na první poslech může i pro zběhlého posluchače skladba připomínat zvukovost Čajkovského klavírního koncertu. Partnerské duo hrálo se svojí pověstnou přirozenou suverenitou a výrazovou hloubkou. Presto poslední věty bylo zahráno ve vysokém tempu a gradaci.

Pár zaznamenal u publika zasloužený obdiv odměněný přídavkem a mnozí si určitě dohledají i jejich dostupné nahrávky s aranžmá známých skladeb – poslední, vysoce oceňované album má název Illumination s podtitulem Let there be light! („Budiž světlo!“), což vystihuje energii, kterou tito brilantní interpreti kolem sebe šíří.

Sedmá symfonie Ludwiga van Beethovena patří ke kmenovému repertoáru evropského symfonismu. Z všeobecně známých informací lze připomenout, že je to dílo, které autor začal psát v roce 1811 při pobytu v lázních Teplice a premiéra se odehrála pod jeho taktovkou 8. prosince 1813 na Vídeňské univerzitě formou charitativního koncertu, jehož výtěžek měl být určen raněným v bitvě u Hanau, která skončila porážkou spojenců Napoleonem. Beethoven sám zdůraznil dojetí nad vlastenectvím a obětí padlých. Z hlediska tohoto záměru tedy nejvíc z celé symfonie vynikl už v době premiéry „smuteční pochod“ 2. nejslavnější věty, který musel být opakován.

Je těžké říci něco navíc k obvyklým komentářům k charakteru symfonie. Snad jen, že fascinace publika prvním tématem této 2. věty (v a moll) vzniká zřejmě i proto, že byť se jí říká „pochod“, připomíná intonační archetyp sdělení vážné tragické zprávy. Všimněme si v této souvislosti i jakéhosi „dovětku“ v diminuendu v jeho závěru a následně plynulého odlehčeného navázání v A dur v klarinetech s fagoty, doprovázené triolami ve smyčcích, které náladu promění do jakési útěšnosti, než se vrátí repríza závažného hlavního tématu, do kterého díky modulacím přepadáváme. Smuteční pochod v takzvané formě dvojitých variací, je jeden z případů, na kterých Leonard Bernstein při svých analýzách ukazoval, jak geniální práce s materiálem spočívá v detailech – zde i v tom, jak téma postupně prorůstá nástrojovými skupinami, v sofistikované dynamice, polyfonizaci, harmonických modulacích, které zřetelně pracují s konkrétním překlopením nálad.

Z obecnějšího hlediska bylo pro Beethovena téma hrdiny a jeho role ve společenství, které se později ještě rozvinulo v romantismu, zásadní. Vzpomeňme 3. symfonii „Eroicu“ a její původní věnování Napoleonovi Bonaparte, který jej zklamal, když se v r. 1804 nechal prohlásit císařem. V jeho díle najdeme řadu skladeb, které jsou tématem vztahu silné individuality a společenství inspirovány a je zřejmé, nejen na případu Napoleona, že hrdinství pro něj bylo vnitřně spojeno s obětavostí a službou, s rizikem, které na sebe jednotlivec je ochoten vzít ve prospěch celku. Za úvahu ještě stojí fakt, že skladba jako celek se nám může zdát významově nesourodá. Jak je možné, že druhá věta je tak smuteční a závažná a ostatní věty jsou výrazově velmi bujné a vitální (viz Wagnerovo přirovnání závěrečné věty k „apoteóze tance“). Snad i proto se 2. věta hrává samostatně.

Je pravdou, že i tehdejší posluchači přijímali kontrasty symfonických vět s určitými potížemi a symfonie se jim zdály dlouhé, podobně jako je tomu u řady posluchačů dnes. Ostatně, dříve se tleskalo i mezi větami. Skladatelé v těchto velkých formách svým způsobem ukazovali svoji všestrannost, podobně jako spisovatelé v románu. Schopnost nahlédnout při určité propojenosti zvukový svět z různých hledisek – narativního, lyrického, tanečního, dramatizujícího. Z jiného pohledu exponujícího, poté hudebně argumentovaného a shrnujícího, nebo třeba ve variacích různě zabarveného. Zkrátka, až romantismus, zejména Wagnerův, začal klást velký důraz na soustředěný kontemplativní poslech díla, které je takzvaně prokomponované. A tento způsob poslechu se pak přenesl jako norma do dosud trvající koncertní praxe vážné hudby všech období. Není to ovšem samozřejmost.

Co se týče obsazení, tak původní partitura je vlastně z dnešního hlediska pro komorní orchestr. A FOK pod vedením svého nedávno zvoleného šéfdirigenta Tomáše Braunera hrál symfonii ve větším obsazení, jak ostatně bývá v současnosti obyklé, protože jsme si na „velký zvuk“ zvykli. Bohužel, akustika jinak krásné Smetanovy síně orchestrální kresbu poněkud rozmazává. Z různých míst sálu vykazuje různé kvality. Z mého sedadla byl poněkud utopený zvuk dřev, smyčce nezněly zřetelně. V provedení byly i chybky v intonaci dechů v závěru první věty, v nástupu smyčců, v souhře dechů na začátku druhé věty. Je možné, že za současných podmínek nemají hráči orchestru dostatečný klid na práci. Celkový výkon byl ovšem dobrý a publikum se snažilo hudebníky podpořit nejen svou účastí, ale i vřelým potleskem.

Doufejme, že se můžeme i přes nucenou pauzu těšit, že chystaný koncert FOK k výročí vzniku Československého státu 28. října se, jako již tradičně, uskuteční.

Brahms/Beethoven
7. října 2020, Smetanova síň, abonentní koncert řady C
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Sivan Silver, Gil Garburg – čtyřruční klavír
Tomáš Brauner – dirigent

Program:
Johannes Brahms: Koncert pro čtyřruční klavír a smyčce (aranžmá Richard Dünser), česká premiéra
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 7 A dur, op. 92