Brahms na koncertě FOKu překonal Beethovena

Ve středu a čtvrtek 7. a 8. října se konaly další z abonentních koncertů cyklu C Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Ač byl program uveden sloganem dramaturga „Nadějeplný večer,“ ve čtvrtek bylo vyhlášeno nucené, byť doufejme krátké, přerušení provozu koncertů.

Sál byl obsazen především abonentními posluchači, nicméně pro upoutávku dalších potenciálních zájemců byl na plakátu i v programu zvolen mix jedné z nápaditých fotek hostujícího klavírního dua Sivan Silver a Gila Garburga s upoutávkou na oblíbenou Beethovenovu Symfonii č. 7 z druhé půle koncertu, což pro některé hosty mohlo působit dojmem, že snad půjde o úpravu Beethovenovy skladby.

I když je 7. Symfonie, zejména svým „smutečním pochodem,“ tahákem koncertů, posluchači tento večer právem více ocenili první polovinu koncertu s českou premiérou 1. Klavírního kvartetu g moll op. 25 Johannese Brahmse v úpravě pro čtyřruční klavír a smyčce, kterou přímo pro tento pár adaptoval rakouský skladatel Richard Dünser. Originální verzi kvartetu z let 1856-61 znají abonenti Českého spolku pro komorní hudbu zejména v provedení Klavírního kvarteta Josefa Suka, které jej má v kmenovém repertoáru.

Aranžmá pro čtyři ruce byly v Brahmsově době běžné. Vzpomeňme, že původně i jeho Uherské tance z let 1869 a 1880 měly čtyřruční podobu, vhodnou mimo jiné pro tehdy oblíbené domácí koncerty. Úprava pro čtyřruční klavír tedy nejde proti duchu skladatelovy doby. V tomto kvartetu, na jehož interpretaci se podílel i jako klavírista, Brahms použil v poslední větě oblíbený folklorizující styl „alla Zingarese“ („v cikánském stylu“). Skladatelé, k nimž patřil i Antonín Dvořák, ovšem spíše oceňovali Brahmsův koncizní styl, později označený jako postupně rozvíjené variace, který jsem zmiňovala v jiné recenzi i u děl Leoše Janáčka. Brahms dokázal důsledně i z malých, často nenápadných a právě proto flexibilního motivů vystavět organicky rostoucí „katedrály“ velkých forem.

Bylo to z nepochopení, pokud někdo v dané době vyzdvihoval třeba dobře zapamatovatelná témata Dvořákova a stavěl je proti Brahmsovým, které se zdály být méně invenční a to právě z uvedeného důvodu jeho celkové kompoziční koncepce. Právě takový způsob kompoziční práce zřejmě vedl i Arnolda Schönberga k orchestrální úpravě kvartetu, kterou můžeme slyšet například na nahrávce EMI se Simonem Rattlem a Londýnskou filharmonií. Dodejme, že Schönberg je autorem studie Pokrokový Brahms z roku 1933 (dostupné v češtině v autorizovaném sborníku textů A. Schönberga Styl a Idea z roku 2004).

Düsterovo aranžmá se zdá být blíže celkovému charakteru skladby, která je příjemně krásným romantickým kusem s oním popularizačním rysem využití folklorismu ve finálním virtuózním rondu. Je sice slyšet, že se jedná o orchestrální úpravu – například v tom, že nástrojové skupiny smyčců jsou často zvukovým zmnožením partů kvarteta – ale zvuk je vyvážený, i proto, že i klavírní part je posílen čtyřruční úpravou. Návaznosti, tak jak je právě u Brahmse potřeba, byly i v interpretaci velmi hladké, dynamické oblouky klenuté, tkanivo sazby se přirozeně proplétalo a rostlo. Na první poslech může i pro zběhlého posluchače skladba připomínat zvukovost Čajkovského klavírního koncertu. Partnerské duo hrálo se svojí pověstnou přirozenou suverenitou a výrazovou hloubkou. Presto poslední věty bylo zahráno ve vysokém tempu a gradaci.

Pár zaznamenal u publika zasloužený obdiv odměněný přídavkem a mnozí si určitě dohledají i jejich dostupné nahrávky s aranžmá známých skladeb – poslední, vysoce oceňované album má název Illumination s podtitulem Let there be light! („Budiž světlo!“), což vystihuje energii, kterou tito brilantní interpreti kolem sebe šíří.

Sedmá symfonie Ludwiga van Beethovena patří ke kmenovému repertoáru evropského symfonismu. Z všeobecně známých informací lze připomenout, že je to dílo, které autor začal psát v roce 1811 při pobytu v lázních Teplice a premiéra se odehrála pod jeho taktovkou 8. prosince 1813 na Vídeňské univerzitě formou charitativního koncertu, jehož výtěžek měl být určen raněným v bitvě u Hanau, která skončila porážkou spojenců Napoleonem. Beethoven sám zdůraznil dojetí nad vlastenectvím a obětí padlých. Z hlediska tohoto záměru tedy nejvíc z celé symfonie vynikl už v době premiéry „smuteční pochod“ 2. nejslavnější věty, který musel být opakován.

Je těžké říci něco navíc k obvyklým komentářům k charakteru symfonie. Snad jen, že fascinace publika prvním tématem této 2. věty (v a moll) vzniká zřejmě i proto, že byť se jí říká „pochod“, připomíná intonační archetyp sdělení vážné tragické zprávy. Všimněme si v této souvislosti i jakéhosi „dovětku“ v diminuendu v jeho závěru a následně plynulého odlehčeného navázání v A dur v klarinetech s fagoty, doprovázené triolami ve smyčcích, které náladu promění do jakési útěšnosti, než se vrátí repríza závažného hlavního tématu, do kterého díky modulacím přepadáváme. Smuteční pochod v takzvané formě dvojitých variací, je jeden z případů, na kterých Leonard Bernstein při svých analýzách ukazoval, jak geniální práce s materiálem spočívá v detailech – zde i v tom, jak téma postupně prorůstá nástrojovými skupinami, v sofistikované dynamice, polyfonizaci, harmonických modulacích, které zřetelně pracují s konkrétním překlopením nálad.