Brahmse jsem nenáviděl

  1. 1
  2. 2

Nevím, jestli příležitost být na těchto zkouškách a pozorovat ho v práci mě nějakým způsobem ovlivnila, ale rozhodně jsem k 1. větě této Brahmsovy symfonie přistupoval s vědomím, že jde o veliký symfonický cyklus. Tato symfonie sama je skutečně jedna z největších, která v té době byla napsána. S tak monumentálně rozsáhlou sonátovou formou 1. věty, že jsem si myslel, že to předepsané Allegro, které přichází po prvním úvodu, musí mít určitou lapidárnost, určitou těžkopádnost, která je vlastní Brahmsově hudbě. Podle mého dnešního názoru jsem toto trošku přehnal směrem dolů, tedy směrem k volnějšímu tempu. Dnes už dělám to první Allegro daleko dravěji a daleko živěji. Možná to taky není správné. To se přesvědčím třeba za další čtyři roky. Ale je to můj nynější názor na věc.

A teď k vaší otázce. V Berlíně jsem měl jednu nesmírně zajímavou zkušenost. Řekl jsem si, že zkoušet nějak detailně Brahmsovu První symfonii s Berlínskou filharmonií není nijak zapotřebí. Orchestr ji po technické stránce ovládá naprosto dokonale do poslední noty. Orchestr sám o sobě je jeden z nejdokonalejších v Evropě, ovšem po České filharmonii! Na Českou filharmonii nedám dopustit, pořád ji považuju za nejlepší.

Na zkouškách v Berlíně tedy nešlo o technickou průpravu. Šlo o to vnutit jim svůj názor na tuto symfonii a nebylo to kupodivu těžké. Zřejmě v nich ještě žil duch Furtwänglerův. Ovšem na koncertě jsem zažil nesmírné překvapení, kdy jsem prostě začal dirigovat a celý orchestr – jako jeden muž – mi začal o jednu osminu později. Co to znamenalo? Já se ze začátku vyděsil, ale duchapřítomně jsem dirigoval dál a všecko klapalo. Jak známo, tato škola – a Talich toto ve svých mladých letech dělával také – dávala dirigentská gesta o něco napřed, než se hrálo. Čili s dopadem ruky nikdy nesměl přijít akord – to, co je požadavkem každého moderního dirigenta a orchestru dnes. Tehdy tomu tak nebylo. A Berlínští filharmonikové jakmile vycítili, že beru první větu trochu šíře, se okamžitě přetransformovali z moderního Karajanova na starý Furtwänglerův orchestr. A hráli skutečně – jako za Furtwänglera – „po ruce“.

Ale poněvadž koncerty byly tři za sebou, tak na druhém – přirozeně mezitím už se nezkoušelo – už mi šli lépe na ruku a na třetím byli naprosto perfektně se mnou. Tím jsem chtěl říct, jak je v těchto orchestrech živá stará tradice, zrovna jako ve Filharmonii je živá Talichova. A pokud já nebo jiní čeští kolegové děláme s Českou filharmonií Dvořáka, vždy je tam někde je schovaný Talich. Ať chceme nebo nechceme. Je to ovšem jenom plus. Myslím, že my všichni, kteří jsme Talichovi odchovanci, máme proti němu daleko jiné pojetí. V tempech jsme pravděpodobně živější, tak jako celá moderní doba je rychlejší. Žijeme rychleji, nemáme tolik času, nemůžeme se v té zvukovosti tak koupat jako naši předchůdci. Toto vše poznamenalo tu takzvanou moderní interpretaci. Ale současně tyto velké osobnosti jsou v orchestrech stále živé. Považuji to za nejkrásnější pomník, který tyto kolektivy postavily svým velikánům.

S Českou filharmonií dělám Brahmse strašně rád a velmi často. Musím říct, že jsme tak sehraní – jsem už tam osmnáctý rok –, že už se to ani v podstatě zkoušet nemusí. Stačí jenom malé poznámky, co bych kde chtěl dělat jinak. A orchestr to okamžitě uchopí a jde s sebou.

Karel Ančerl s Českou filharmonií (zdroj blog.ceskafilharmonie.cz)
Karel Ančerl s Českou filharmonií (zdroj blog.ceskafilharmonie.cz)

 

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na