Bratři Haasovi mezi činohrou a tancem

Jádrem nové inscenace HAAS_Dny po slávě je fiktivní rozhovor herce Hugo Haase s jeho zesnulým bratrem, hudebním skladatelem Pavlem, jak by se mohl odehrávat například ve snu či v jeho představách na sklonku života. Je to odvážný krok, vzhledem k tomu, že dramatický text vychází jen z omezeného množství zdrojů, vlastní paměti Hugo Haas totiž nikdy nenapsal, tudíž se autor mohl opírat jen o v rodině a mezi ostatními umělci tradované historky, populárně naučnou publikaci Pavla Taussiga či dobové záznamy, jichž není mnoho. Pokud jde o faktografickou stránku věci, lze se analýzou dobrat jistě relativně přesné podoby životopisu umělce i jeho vztahů k rodině a blízkým. Odvážné však je vytvořit z něj postavu a přiřknout jí s jistotou, kterou si charakter na scéně žádá, určitý způsob uvažování či vyjadřování, předjímat chování v dialozích, reakce, a také zformulovat cosi jako životní postoj, alespoň tedy pro závěr života. Zde se každý autor musí spolehnout na vlastní výklad a fantazii, kterým nastavuje míru v konfrontaci se svými prameny.

Prolog inscenace patří Martinu Dvořákovi, který svým entrée uvádí publikum do děje, když mezi diváky přichází, respektive vtančí na scénu. Svými typickými gesty rukou a paží rozrážejícími vzduch přímým a dynamickým pohybem, jejich lomenými tvary, spirálou trupu, pohupováním v hluboké druhé pozici, náznakem znejistění v chůzi, kterou vkročí do druhého světa… Scénu překrývá černá vzdušná látka, která nejen na začátku poslouží k výtvarným efektům. Její pohyby znamenají blížící se zlo či smrt nebo rozvíření negativních myšlenek, je to zcela prostá symbolika, ale přesně takovou vlastně i čekáme. Na počátku ukrývá ve svých útrobách i křeslo s hercem.

Nutno podotknout, že postava Hugo Haase, která vyvstává jako pozitiv fotografie v dialogu s jeho bratrem, jehož personifikací je sám choreograf, je plnokrevná. Není stavěn pouze do pozice skvělého obdivovaného umělce, ale Martin Dvořák se ve svém textu snaží citlivě naznačit i stinné stránky, touhu po slávě, možná trochu přemrštěnou ctižádost, snahu vytěsnit z paměti negativní události nebo činy, které nás znepokojují, což jsou však vlastnosti, jež se vyhýbají jen málokomu a většina diváků se s nimi jistě může ztotožnit. Proto je soucit a pochopení silným dojmem, který inscenace zanechává. Nesnižuje se ale nikterak ke skandalizaci umělce a nepochybně by se tak nestalo ani v případě, že by Haasova rodina neměla své pokračovatele, kteří jsou samozřejmě s projektem seznámeni.

Norbert Žid ztvárnil herce vzpomínajícího na své mládí, herecké začátky v Brně a v Ostravě, na odchod z Národního divadla s pachutí hořkosti, na léta strávená v emigraci v USA a později ve Vídni, s lehkostí a vtipem. Martin Dvořák není hercem, tudíž svou postavu lehce upozadil a soustředil se na jevištní přítomnost a na dotváření atmosféry díla pohybem (a manipulací s onou černou tkaninou). Jakkoli pocházím z tanečního prostředí, nedomnívám se, že je tanec životně nutný k vyjádření atmosféry inscenace – skvěle napsaný a zahraný dramatický kus může stát i na jediném herci a prázdném jevišti, a přitom přinést divákovi silnou katarzi. Je však tvůrčí volbou, nakolik strohé nebo naopak multižánrové pojetí zvolí pro své dílo, a Martin Dvořák jako tanečník a choreograf samozřejmě vždy volí tanec jako složku, které dá úkol dotvořit emoční náboj scén nebo vést dialog s jiným žánrem, s textem, písní či veršem. Je to jeho neměnný modus operandi a umělecký názor.

Dvořákovy repliky jsou krátce mířenými břitkými komentáři či reakcemi, jimiž posouvá a provokuje dlouhé monology ústřední postavy. Mezi jimi dvěma vzniká hravé napětí, které skutečně připomíná sourozenecké špičkování. Živost dramatického textu je, nechci říct překvapivá, neboť i předchozí projekty nasvědčovaly, že po stránce slovesné půjde o příjemný zážitek, ale činí dojem, že doménou Martina Dvořáka se stává stále více slovo. Na výslednou podobu mělo vliv několik konzultantů, z nichž první byla herečka Slávka Hozová, která se rovněž věnuje dramatizacím textů a režii, a s mentorskou podporou vznikla inscenace, která má co říci. Až na některé příliš dlouhé pauzy je také živá a udržuje si spád až do konce.

Stále se mi ale vkrádá na mysl kacířská myšlenka, jak by mohla inscenace fungovat v triádě, tedy pokud by partnerem Norberta Žida byl rovněž herec, a kdyby se tanec jako třetí složka rozvíjel samostatně, protože prolínání žánrů je sice vzájemně obohacující, ale právě tak jako se tanečník neobejde bez perfektního ovládnutí techniky svého oboru, neobejde se bez ní ani činoherec… Ta disproporce bude vždy přítomná. Dramaturgický záměr pracovat pouze se dvěma figurami ale takový postup samozřejmě v tomto případě vylučuje, a neplatí to vlastně jen pro tento projekt. A Norbert Žid na tom konec konců „vydělává“, protože je přinejmenším po stránce hlasového projevu středem pozornosti.