Bravo! S Litomyšlí na návštěvě Vídně, i s Adamem Plachetkou

Druhým večerním koncertem v Litomyšli 2017 v prostředí druhého zámeckého nádvoří byl galakoncert, na němž se představili Adam Plachetka, Valentina Naforniță a Rachel Frenkel. Tři sólisté Wiener Staatsoper, spolu s PKF - Prague Philharmonia, řízenou dirigentem Guillermem Garciem Calvou. Trio sólistů přední světové operní scény, navíc v nejlepším možném věku rozkvětu uměleckých kariér. To je zajisté lákavá příležitost spatřit a slyšet přední pěvce mladé generace, kteří při svém startu měli nejen zřetelné pěvecké dispozice, ale také vůli, vytrvalost, cílevědomost, píli, odolnost, ale i štěstí na smysluplné hlasové školení (což v oboru zpěvu zrovna nebývá tak samozřejmou skutečností), aby se povznesli slovy Smetanova Dalibora k oněm "nebes výšinám". Aby stanuli tam, kde by si přály být stovky adeptů operního dorostu.

Večer byl svojí úrovní obdobně výtečný jako vstupní koncert České filharmonie (recenzi jsme přinesli zde), ale již dramaturgicky vzato byl jeho jistým protipólem. Velké symfonické formy vystřídaly převážně malé formy řady árií, duetů, ansámblů, předeher tvorby předromantické, postavené na Mozartovi, Rossinim, Donizettim. Leč dospělo se také k romantismu jediné slavné Offenbachovy opery a k dílu Léo Delibese, program vyvrcholil v závěru ukázkami z typické velké vídeňské klasické operety Franze Lehára. Plánovanými přídavky se program již cele přesunul do oblastí populární hudby.

Samozřejmě, že magnetem večera byl Adam Plachetka, jehož hvězdná kariéra na jedné ze čtyř nejprestižnějších scén světa – Wiener Staatsoper – je úžasná. V podobně mladém věku získal angažmá ve Vídni tenorista Ivo Žídek v letech 1956-1964, což se zapomíná, do Volksoper jezdil pravidelně Zdeněk Švehla a Libuše Domanínská, sedmdesátá léta byla obrovským průrazem talentů ze Slovenska – Peter Dvorský a brzy též Gabriela Beňačková hostovali ve Vídni a právě díky Vídni stanuli až Met v New Yorku. Ano, slavná Met, Covent Garden Londýn, Vídeň, La Scala a Mnichov platí za pětici nejprestižnějších operních scén světa.

Adama Plachetku jsem recenzoval několikrát, dokonce i jeho vydařené CD s převahou barytonových árií, kde pěvec zařadil i polohově vypjatou árii Petra Voka z Pauerovy Zuzany Vojířové, což jsem obzvláště ocenil (recenze zde). Psal jsem několikrát, že se mi vývoj jeho basbarytonu (v árii Rossiniho Basilia jde o bas serioso, v originální tónině D dur vysoko posazený po vrcholová Fis!), jinak řečeno vysokého basu, jeví vývojově zřetelně inklinující k barytonovému, nikoliv k basovému oboru. Pokud byl srovnáván jedním naším kritikem s Karlem Bermanem či dokonce s profundním basistou Jaroslavem Veverkou, rodákem z Vídně, s dodatkem, že jsme měli lepší basisty, šlo o určitý omyl. Mozartova Figara (nikoliv Rossiniho!) mohou zpívat jak basisté, tak barytonisté, Basiliovu slavnou árii o pomluvě zpívají ale mnozí basisté v transpozici do C dur. Plachetkův vývoj jde zřetelně k oboru barytonovému, vždyť v závěru si dokonce “střihnul” tenorovou píseň z operety. Leč nebudu předbíhat a vrátím se na počátek souřadnice.

Koncert v Litomyšli zahájil Adam Plachetka velkou árií hraběte Almavivy o vyhraném procesu ze 3. dějství Mozartovy Figarovy svatby. Její poloha je vyšší než u Figara, jde o klasický lyrický baryton pohyblivého charakteru se sextovým skokem na Fis v závěru, budící u barytonistů po tahu celé árie respekt. Plachetka zazpíval árii technicky zcela suverénně, hlasu dominuje voluminóznost, pevné posazení do masky, jednota barvy v celém rozpětí hlasového rozsahu. Zdůraznil bych přesvědčivost výrazu, která upoutá, oslovuje značně posluchačský svět, aniž si to příliš uvědomuje. Rozsah partů všech zvolených árií byl zcela suverénně zvládán. Plachetkův pódiový koncertní projev se zjevně výrazově uvolnil a tím i prohloubil, nemá sebemenší problém použít jevištní mimiku pro řadu komických situací, ale v míře úměrné koncertnímu projevu.

Jeho kolegyní se stala pro Litomyšl sopranistka Valentina Naforniță z Moldávie, kterou katapultovala k úspěchu velká soutěž BBC Cardiff Singer. Je dnes ve Vídni ceněnou představitelkou virtuózní Adiny v Donizettiho Nápoji lásky, Zerlinou v Donu Giovannim je i v Salcburku. Její lehký, velmi příjemně se poslouchající kulatý soprán subretního, ale potažmo až lyrického charakteru, altově barevně zajímavých hloubek, se pojí s neobyčejným pódiovým šarmem, půvabem, pěveckou elegancí a výsostnou kultivovaností projevu. Působivá mezza voce a piana, jimiž ve večeru věru neskrblila, nejsou pro tuto báječnou, zjevně charismatickou sopranistku nejmenším technickým problémem.

Ve známé árii Zuzanky ze čtvrtého dějství Mozartovy Figarovy svatby předvedla neobyčejně nadlehčený vokální projev v recitativech a instrumentálně vystavěnou legatovou linii F dur árie. Valentina Naforniță si se Zuzankou doslova pěvecky pohrávala, poloha v horním kvartsextakordu F dur je pro ni naprosto přirozená, až jsem měl pocit, zda snad árie Zuzanky není transponována, jak samozřejmým polohovým nadhledem působila. Včetně malého áčka v hloubce, jisté pasti Mozarta na lyrické laděné Zuzanky… Snad jen trochu opatrnosti s piany by mohlo být v pohodlných hlubších polohách recitativů, kdy ubírat na dynamice znamená být již na hraně prostorové nosnosti. Zejména, je-li orchestr na pódiu. Tóny pohodlných poloh se obecněji vzato nevyplácí jakkoliv dynamicky pro velký prostor ubírat, sám tón v hloubce je vždy slabší než ve střední a vyšší poloze, kde naopak dobře zacílené piano je působivé.

Spolu s Adamem Plachetkou okouzlila Valentina Naforniță v plastice frází i výrazu slavného duetu Giovanniho se Zerlinou, aby poté interpretovali v půvabném mezza voce kouzelné trio z Mozartovy opery Così fan tutte – Soave sia il vento – kde se do komorně laděného ansámblu zapojila mezzosopranistka Rachel Frenkel. Zpívali tercet jemně, s grácií osobitého kouzla Mozartových ansámblů této komické opery. Ve Vídni je Rachel Frankel žádána pro role typu Cherubína, Siebela, účinkovala i ve Straussově Ženě beze stínu. Její sice nevelký, leč v masce výtečně posazený mezzosoprán zní v prostoru neobyčejně kultivovaně, kulatě, vyrovnaně, s citem pro dokonalost instrumentálně vedených frází. Nejen ve stylu klasicismu – její pravá chvíle přišla s volbou ariosa Offenbachova Niklase z Hoffmannových povídek, kdy právě dokonalé frázování ve večeru jako by “doobjevilo” nesporné kvality sympatické mezzosopranistky. Nemohla zůstat nevyužita melodická invence Barkaroly z 2. dějství téže opery, s elegancí přednesená. Jistě, že se přímo nabízel slavný duet ze zásuvky vyššího populáru operní tvorby – Lakmé a Malliky z Delibesovy opery Lakmé.

Adam Plachetka interpretoval svého oblíbeného Rossiniho Basilia, tolik vděčnou árii o pomluvě, propracovanou ve výrazu do detailu v symbióze tónu, mimiky a gesta. Jednou z pěveckých perel večera byl kouzelně šarmantní duet Noriny a Malatesty z Donizettiho Dona Pasquala. Pro mne osobně patrně jeden ze zřetelných vrcholů přesvědčivého večera.

O tom, že hlavním punktem obdivu bude Adam Plachetka a jeho kolegyně z Vídně, zřejmě nikdo nepochyboval, byl to zásadní magnet. Nicméně způsob precizní, stylové hry PKF – Prague Philharmonia, založené zesnulým Jiřím Bělohlávkem, neobyčejně překvapil. Pod taktovkou dirigenta Wiener Staatsoper – Gullierma Garcii Calva – upoutával pozornost profesionalitou souhry, jemností hry smyčcových nástrojů, laděním dechů, frázováním a způsobem členění frází, solidním spektrem dynamiky i rytmickou pregnancí. Klobouk dolů, s jakým zřetelným zájmem filharmonie hrála, bylo to vidět, zainteresovanost hráčů působila sympaticky na vyprodané auditorium.

Na tom nic nemění poněkud hledaná souhra v tempech Lehárovy operety Veselá vdova (i v přídavku italské písně Tiritomba, trochu jakoby hledané na poslední chvíli , kde si Adam Plachetka “střihnul” v pěkné dikci němčiny Danila s jeho slovy – v překladu „U Maxima jsem znám, co skvělý elegán, tam je to pravé klima u plné číše vína…” Tak to je již Plachetkův výlet do oblasti tenorových lovišť, tento Danilův chytlavý song byl nezapomenutelnou kreací tenoristy Zdeňka Švehly, jenž býval častým hostem Volksoper Wien, často v žánru klasické operety. Proč ne, poloha Lehárova Danila je jistě barytonistům přístupná, ale nechť se na mne náš barytonista nezlobí, operetní charisma Zdeňka Švehly, kterého mám zejména v těchto kreacích na věky “v uchu”, tak docela nemá. Ostatně ani mít nemusí, byl to dramaturgický bonbónek v závěru.

Naopak Valentina Naforniță je v klasické operetě na ideální adrese, její Giuditta na závěr „Meine Lippen sie küssen so heiss,” byla po okraj naplněna šarmem a vůní kouzla vídeňské lehké múzy! Franz Lehár byl ostatně žákem Antonína Dvořáka. Všude je skryta či spolupřítomna Vídeň…

Večer byl kabinetní ukázkou lehkého, přirozeného tvoření tónu, naplněn stylovou interpretací, mnoha jemnůstkami mezza voce a pian až marnotratně rozdávaných plnými hrstmi (tolik pianových fines jsem neslyšel součtem vzato za celý rok mnoha viděných operních inscenací). Svou odlehčeností a zřetelnou hudební noblesou si postupně podmanil publikum, k čemuž výraznou měrou přispěla PKF – Prague Philharmonia. S citem pro stylovost, velmi exaktně v gestu a zároveň jakoby nenápadně, ji vedl Guillermo Garcia Calvo, dirigent Wiener Staatsoper.

Nelze v závěru nezdůraznit samostatné vstupy orchestru v ouverturách, z nichž vynikala Rossiniho perfektně, rytmicky pregnantně zahraná předehra k Hedvábnému žebříku, obdobně i Donizettiho k Donu Pasqualovi. Jedním slovem je možno, globálně vzato, bez ohledu na zmíněné drobnosti, na nichž ale nikdy nic nestojí, zvolat pomyslné Bravo! Večer zcela jiného střihu, ale srovnatelný s výborným vstupním koncertem.

Hodnocení autora recenze: 100%

 

Smetanova Litomyšl
Galakoncert – Návštěva ve Vídeňské státní opeře
Valentina Naforniță (soprán)
Rachel Frenkel (mezzosoprán)
Adam Plachetka (baryton)
Dirigent: Guillermo García Calvo
PKF – Prague Philharmonia
17. června 2017 Zámecké nádvoří Litomyšl

program:
Wolfgang Amadeus Mozart, Gioachino Rossini, Gaetano Donizetti, Léo Delibes, Jacques Offenbach, Francesco P. Tosti, Franz Lehár a další – árie, dueta, terzetta i písně a evergreeny

www.smetanovalitomysl.cz