Z Brna do Hollywoodu. Před 60 lety zemřel Erich Wolfgang Korngold

  1. 1
  2. 2
„Not a flower, not a flower sweet, / on my black coffin let there be strown. / Not a friend, not a friend greet / my poor corpse, where my bones shall be thrown.“ Erich Wolfgang Korngold jistě nesáhl ke zhudebnění písně Šaška ze Shakespearova Večera tříkrálového koncem třicátých let minulého století náhodou. Bylo mu čtyřicet let, měl za sebou skvělé úspěchy, v Hollywoodu se právě natáčel Robin Hood s jeho hudbou, a on věděl, že se domů do Evropy nebude moci vrátit; jeho domovem a tisícovkám podobných domovem být přestala.
Erich Wolfgang Korngold (zdroj YouTube)


Zázračné dítě
Erich Wolfgang Korngold
se narodil 29. května 1897 v Brně. Hudební nadání měl i jeho starší bratr Hans Robert (1892–1965), ale pravidlo primogenitury v rodině Korngoldových evidentně neplatilo. Hansův talent byl jen „obyčejný“ a později se věnoval všemu možnému, než se uchytil jako kapelník tanečního orchestru a aranžér. Zato Erich Wolfgang si vychutnal slávu už ve třinácti letech, když vídeňská Dvorní opera uvedla jeho pantomimu Sněhulák. V premiéře se hrála spolu s aktovkou Ermanna Wolfa-Ferrariho Zuzančino tajemství, 4. října 1910, o císařově svátku – což byl tradiční den novinek. Libreto a choreografii vytvořil Carl Godlewski, původně cirkusový klaun a akrobat, později první sólový tanečník Dvorní opery a její baletní mistr.

Erich Wolfgang Korngold commons.wikimedia.org/Bain)

Jméno malého skladatele už nebylo úplně neznámé, kritikové i publikum žasli nad jeho klavírní sonátou a humoreskou nazvanou Sancho Panza, ačkoli první skladba vykazovala vliv Brahmsův, druhá Richarda Strausse, a někteří nepřejícní tvrdili, že chlapec má nesporně talent, ale především vlivného tatínka, a tedy cestu ke slávě předem nalinkovanou. Nadaný hoch měl nápady, ale řemeslo ještě neovládal, také hudbu ke Sněhulákovi napsal pro klavír, o instrumentaci se postaral jeho učitel Alexander Zemlinsky.

Nevinný děj Sněhuláka čerpal ze staroitalské komedie, „jen s tím rozdílem, že zatímco v ní obvykle Pierot sklidí výprask, tady je z něj spíš Harlekýn, s Kolombínou tvoří pár, a pochopitelně oba společně přelstí Pantalona. Sněhulák je nejprve skutečný, a pak je to Pierotův převlek a v oné lsti sehraje svoji roli.“ Kritikové našli v hudbě vzory od Delibese k Debussymu a Puccinimu a dokonce Wagnera, „je znát, s jakým množstvím hudby už se mladý skladatel obeznámil“. Hned s prvním úspěchem se objevili i první posměváčci: „Je pravda, že mladý Korngold se Sněhulákem vyznamenal, ale moc se pro něj nezapalujme, ať mu neroztaje,“ psal několik dní po premiéře jeden satirický list, jiný si utahoval ze jména Korngold (Korn – zrno, Gold – zlato): „Jedenáctiletý skladatel připomíná krále Midase, všecko, čeho se dotkne, dokonce i Puccini, se mu promění ve – zlaté zrní.“ Toho roku byla mírná zima, a tak se také říkalo, že jediný sněhulák, kterého je možné ve Vídni vidět, je ten ve Dvorní opeře, a jediný, kdo taje (totiž radostí), je starý Korngold.

Vlivný tatínek, v Brně narozený hudební kritik Julius Korngold, svému synovi v obecném vědomí spíš škodil, než prospíval, Erich Wolfgang musel dost dlouho bojovat proti podezřením, že mu úspěch „otec zařídí“. Premiéry dalších jevištních děl bylo proto taktičtější uvést mimo Vídeň. Dvě aktovky, Prsten Polykratův a Violanta, se poprvé hrály 28. března 1916 v Mnichově, ve Vídni o dva týdny později a 16. listopadu téhož roku je v Praze uvedl Alexander Zemlinsky, který na svého odchovance nezapomněl: „Co tento osmnáctiletý mladík umí, uvádí v úžas… Není jen zralý, on je už přezrálý, a přáli bychom si, aby se vrátil trochu zpátky. Korngold umí příliš mnoho a příliš mnoho rozdává. Doufáme, že v příštím díle, na které hudební svět s oprávněným napětím čeká, své kontrapunktické, rytmické a harmonické hýřivosti nasadí pouta,“ psala pražská kritika.

Životní úspěch
Očekávané dílo přišlo o čtyři roky později – Mrtvé město na libreto Paula Schotta, což byl společný pseudonym Julia a Ericha Wolfganga Korngoldových. Světová premiéra se konala tentokrát 4. prosince 1920 v Hamburku a současně téhož dne v Kolíně nad Rýnem (kde ji dirigoval Otto Klemperer). Vídeňská premiéra měsíc nato, 10. ledna 1921, pražská 4. února 1922, opět pod taktovkou Alexandera Zemlinského.

Předlohou byl symbolistický román Georgese Rodenbacha Mrtvé Bruggy z roku 1892. Osamělý vdovec Hugues Viane teskní po zemřelé ženě a ztotožní si ji s tanečnicí Jane, která je nebožce nápadně podobná. Tvrdí, že Jane miluje, ale ve skutečnosti v ní miluje obraz své ženy. V extázi, kdy Jane provokuje Hughuese tím, že znevažuje jeho památky po zesnulé, Hughues Jane uškrtí nebožčiným copem. V opeře se z Huguese stal Paul, z Jane Marietta, konec je změněn; vražda se odehraje jen v Paulově snu. Fiktivní prožitek ho vyléčí z lpění na minulosti, Paul se rozhodne město opustit a všechno mrtvé nechat za sebou.

Námět je pro zhudebnění velmi působivý, jako stvořený pro moderní neurotické vokální umění, které umožňuje vznášet se v něžných oscilacích. Je to obraz duše, vybudovaný na mocném nutkání touhy po drahé mrtvé, zahalený do fantastična opery-snu. […] Proměnit reálnou událost románu v sen byla šťastná myšlenka, vytváří se tím větší napětí, poskytuje větší prostor fantastičnu, děj se zbavuje zemské tíže, především však je veristický závěr nahrazen laskavou melancholií.“

Mrtvé město přineslo Korngoldovi největší úspěch. Vídeňská opera ho uvedla znovu roku 1932 a další inscenaci roku 1936, ale ta už se repríz nedočkala.

Teprve roku 1955, tedy téměř po dvaceti letech, nastudovali operu v Mnichově; skladatel, žijící ve Spojených státech, se o návratu Mrtvého města na jeviště ještě mohl dozvědět. Roku 1985 ho znovuobjevila Vídeňská státní opera a poté uvedla v dalších dvou inscenacích, z nichž předposlední, z roku 2004, byla vytvořena v koprodukci se Salcburským festivalem.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama