Brněnská březnová jubilea: Václav Halíř a Géza Fischer

  1. 1
  2. 2
  3. 3

V památném představení Příhod lišky Bystroušky, kterým byla 2. října slavnostně otevřena nová budova Janáčkova divadla, hrál a zpíval pod taktovkou Františka Jílka v režii Miloše Wasserbauera roli Revírníka. V pozdějších inscenacích této opery vytvořil velmi výraznou postavu Faráře, v níž uplatnil jak svou schopnost hlubokého vcítění se do nitra postavy, tak svou suverenitu komediální. Svůj rázovitý hanácký charakter dobře využil v roli Rychtáře v Její pastorkyni, precizní pojetí postavy do všech detailů prokázal v postavě doktora Kolenatého ve Věci Makropulos, ve Výletech páně Broučkových vytvořil trojroli Würfel-Čaroskvoucí-Konšel. Na slavném janáčkovském festivalu v roce 1958 v nepříliš zdařilé inscenaci Janáčkovy operní prvotiny Šárka exceloval v roli Přemysla. A především na tomto festivalu zazářil ve dvou rolích, v nichž mohl naplno uplatnit svou schopnost dokonalé kresby negativních typů. Byli to Dikoj v Kátě Kabanové a Placmajor v Janáčkově posledním operním díle – Z mrtvého domu, z nichž přímo čišelo samodurství a zavál na nás tak dobře známý sibiřský vítr, jehož poryvy pociťujeme namnoze i dnes.Bohatý je soupis Halířových smetanovských rolí. Wolfram v Braniborech v Čechách, Mícha v Prodané nevěstě, Budivoj v Daliboru, Chrudoš v Libuši, Matouš v Hubičce, Rarach v Čertově stěně a především nezapomenutelný Bonifác v Tajemství. Velmi blízká byla Halířovi tvorba Dvořákova. Vedle již zmíněného Vodníka to byl pohádkově rozkošný Marbuel v Čertu a Káče a především jeho nabubřele směšný, do nejmenších detailů prokreslený purkrabí Filip v Jakobínu. V mnoha z těchto rolí účinkoval ve více inscenacích a v mnohých také slavil mimořádný úspěch při četných zájezdech Janáčkovy opery do západní Evropy, kde tehdy tento soubor skvěle v těch nejlepších operních domech (včetně italských či v Barceloně) reprezentoval českou hudbu a české divadlo.

Z Halířových postav v moderní české operní tvorbě si připomeňme alespoň Ďábla v Ostrčilově Honzově království, D´Hémona v Berkovcově Krakatitu, Vávru v Burianově Maryše a především skvělého kněze Grigorise v památném druhém jevištním uvedení Řeckých pašijí Bohuslava Martinů v březnu 1962, pouhých pět měsíců po curyšské premiéře, a tuto roli vytvořil i v Pinkasově a Hylasově inscenaci z roku 1979.

Ze světového operního klasického repertoáru jmenujme alespoň dona Basilia v Rossiniho Lazebníku sevillském, Escamilla i Zunigu v Bizetově Carmen, Pizarra i dona Fernanda v Beethovenově Fideliovi, Kašpara ve Weberově Čarostřelci, Scarpiu v Puccinoho Tosce, Amonasra ve Verdiho Aidě, Tonia v Leoncavallových Komediantech, Varlaama v Musorgského Borisi Godunovovi či Velkého inkvizitora ve Verdiho Donu Carlosovi, kde jak svým pěveckým, tak hereckým projevem vykreslil ve scéně s králem Filipem přímo prototyp zloducha politické moci. Skvělý byl jeho výkon v postavě Barona Ochse ve vynikající inscenaci Straussova Růžového kavalíra německého režiséra Carla Rihy z roku 1957, v níž de facto nastartovala svoji hvězdnou pěveckou kariéru Soňa Červená.

V první wagnerovské inscenaci v poválečném Brně, v Bludném Holanďanovi, se setkalo s mimořádným úspěchem jeho pojetí titulní role. Profesor Josef Veselka napsal ve své kritice: „Halíř dal své umění bezvýhradně do služeb díla a jeho idejí.“ Ve svém projevu dovedl sloučit měkkost kantilény, výrazovou decentnost a vřelost s prudkým dramatickým dechem v závěru díla. V Lohengrinovi vytvořil postavu Telramunda a po všech stránkách dokonalá byla jeho studie městského písaře Beckmessera v Mistrech pěvcích norimberských.

Z moderní světové operní tvorby patřily k Halířovým největším úspěchům Don Inigo v Ravelově Španělské hodince, král Agenor v Milhaudově Únosu Evropy na scéně Miniopery (v rámci této pozoruhodné operní dílny dramaturga a dirigenta Václava Noska vytvořil také titulní roli v Telemannově opeře Pimpinone) a především hlavní mužská role Ruprechta v Prokofjevově Ohnivém andělu. Kritik Lidové demokracie tehdy o něm napsal: „Neméně poutavým zjevem je Ruprecht ve vášnivě prožívaném podání Václava Halíře, který k imponujícímu hereckému projevu připojuje dramaticky procítěný zpěv jadrné slovní a tónové dikce.“Mimořádně bohatá byla Halířova činnost koncertní a jeho intenzivní zájem o písňovou tvorbu, jenž se projevoval především v jeho interpretaci děl soudobých skladatelů. Z jeho výrazných koncertních aktivit jmenujme alespoň jeho účinkování při zájezdu Symfonického orchestru FOK do Itálie v roce 1960, kde zpíval basové party v Kytici Bohuslava Martinů a v Deváté symfonii Ludwiga van Beethovena, a z rozhlasových nahrávek jeho účinkování v opeře O původu Jaroměřic Františka Václava Míči.

Velice společenský Václav Halíř měl řadu přátel mezi brněnskými výtvarníky a často svým zpěvem obohatil vernisáže jejich výstav. Se svou obětavou chotí Helenou účinkoval na přečetných výchovných koncertech a akcích podobného typu na Brněnsku a ve svém rodném kraji, k němuž si uchoval do konce života nádherný vztah. Plodem tohoto stavu byla výtečná slivovice „halířovka“, kterou obdarovával své přátele. Vzpomínám si, jaký úspěch slavila v říjnu 1988, kdy jsme si s ní připíjeli na tehdejším generálním konzulátě České republiky v Kapském městě na počest sedmdesátého výročí naší samostatnosti.***
Pravidelní návštěvníci lázní Luhačovic mohli o prázdninách v padesátých letech potkávat na kolonádě  šedovlasého elegantního muže, vždy pečlivě oblečeného a upraveného, což tenkrát v lázních nebylo ani zdaleka pravidlem. Tímto mužem byl stálý návštěvník oblíbeného Janáčkova lázeňského města, barytonista brněnské Janáčkovy opery, pan Géza Fischer (po roce 1945 byla používána často v oficiálních materiálech divadla česká forma příjmení Fišer).

25. března jsme si připomněli sto patnácté výročí jeho narození. Svým osobnostním profilem byl takřka Halířovým protipólem. A zatímco Václav Halíř byl jedním z protagonistů skvělé Jílkovy éry, Géza Fischer za více jak tři desítky svých „brněnských let“ byl spolutvůrcem vynikajících úspěchů éry Sachsovy, Chalabalovy i první dekády Jílkovy, při níž se na jevišti setkal i s koryfeji nastupující generace, která pokračovala v budování skvělé pověsti brněnské opery.

Géza Fischer se narodil v tehdy uherském, dnes rumunském Temešváru, kde jeho otec byl tehdy kapelníkem vojenské hudby. Záhy se přestěhovali do Vídně a malý Géza tam byl členem dětského sboru ve Volksoper. V roce 1910 se rodina stěhuje do Prahy, jeho otec se stává členem České filharmonie a orchestru opery Národního divadla. Student Géza se sice věnuje zpěvu, pravidelně účinkuje na nejrůznějších školních akademiích a podobných akcích, ale přitahuje ho moře. Chtěl by studovat na Námořní akademii v tehdejším Fiume (dnes chorvatský přístav Rijeka). Finanční poměry rodiny Fischerových to ale nedovolují, a tak místo akademie námořní vystuduje Obchodní akademii.

Po maturitě narukuje a závěr války jej zastihne na italské frontě. Po konci války nastupuje jako referent do Šekového úřadu a amatérsky se věnuje zpívání. O to, že se nakonec z Gézy Fischera stal profesionální zpěvák, se zasloužil především tehdejší šéf pražské Německé opery, hudební skladatel Alexander Zemlinsky. Slyšel ho zpívat a doporučil mu pěvecké školení. Dostalo se mu výtečné průpravy u profesora Ulanowského v Praze a poté v Salcburku u profesora Maxe Kleina a Salvatore Salvatiho. V roce 1922 jej Zemlinsky angažuje do Německé opery. Zde jako svou první roli zpívá Hlasatele ve Wagnerově Lohengrinovi. Po roce stráveném v Německé opeře jej angažuje Oskar Nedbal do Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde se snaží vytvořit kvalitní operní těleso. V Bratislavě pak stráví šest let a zde si vytvoří základní kmenový repertoár.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na