Brněnská Gioconda bodovala na Smetanově Litomyšli

  1. 1
  2. 2
Janáčkova opera Národního divadla v Brně uvedla 4. července na devětapadesátém ročníku Národního festivalu Smetanova Litomyšl operu Gioconda Amilcara Ponchielliho. Toto dílo bylo sice u nás uvedeno v Plzni roku 2012, ba již i roku 1972, tehdy ještě s Martou Cihelníkovou a Zdeňkem Jankovským, začátkem téhož roku ji premiérovali i v Opavě. V roce 1997 Giocondu nastudovali ve Státní opeře a v Olomouci, roku 1991 v Liberci a dva roky před tím ještě v Ostravě. Autor ale není ani dnes příliš známý, dokonce v řadě našich učebnic a obsáhlých skript pro výuku dějin hudby není Ponchielli ani slůvkem zmíněn. Ač jeho osobnost skladatele v italské opeře devatenáctého století je pozoruhodná, v Čechách dosud akceptován není. Jeho prvním žákem na konzervatoři v Miláně nebyl nikdo jiný než Giacomo Puccini. Amilcare Ponchielli byl vedle Verdiho v Itálii jedním ze skladatelů epochy romantismu, kteří uzavírali slavnou dobu romantické opery, reprezentovanou tehdy na evropských scénách především Verdim, Wagnerem, Bizetem, Gounodem a Massenetem. V poslední třetině devatenáctého století to byl vedle Verdiho v Itálii právě Amilcare Ponchielli, jenž soutěžil s ovacemi pro Verdiho. Zkomponoval Hymnu Garibaldiho a napsal celou řadu oper (mimo jiné Stella del Monte, Roderico, Snoubenci). Nejvíce vynikla při premiéře v milánské La Scale v dubnu roku 1876 Gioconda.
Amilcare Ponchielli: La Gioconda – Soubor Janáčkovy opery ND Brno – Smetanova Litomyšl 2017 (zdroj Smetanova Litomyšl / foto František Renza)

Dílo je napsáno na námět Victora Huga – Angelo, tyran z Padovy. Libreto napsal velký dramatik Arrigo Boito. Ponchielliho hudební inspirace je především svět Masseneta a Gounoda. Oba francouzští skladatelé dominují ve vlivu na Ponchielliho více než Verdi. Ale ani vlivu sirén velké francouzské operety (Offenbach i Hervé) Ponchielli neodolal, cítíme její vliv v jeho baletních číslech (Tanec hodin). Eklekticismus je sice patrný, ale divadelně pozoruhodně vystavěný, s dramatickým nervem, efektními, působivými áriemi pro velké, barevné hlasy. Oproti Verdimu, jehož vrcholná díla jsou zjevně dramatičtější a semknutější, nacházíme u Ponchielliho výraznější lyrismus, který byl dirigentem pěkně ve výrazu hudby vyzdvižen. Ve stejném roce měl ovšem premiéru Wagnerův Prsten Niebelungův v nově otevřeném Bayreuthském festivalovém domě, což je velmi zajímavé datum právě pro rok premiéry Giocondy.

Svět velké romantické opery, navíc dějově nikterak přehledné, stojí především na velkých operních hlasech, což ostatně platí pro italskou operu jako celek. Slovy pana režiséra Bohumila Zoula: „V italské opeře, co naplat, musí být kvalita hlasů nejvyšší možná, ve všech jiných stylech se dá lecjaká složka prominout, jen v italské nikoliv.“ Je to opravdu tak. Na hlasech stojí podstata každé obdobné inscenace. Obsazení sólových rolí bylo u brněnské opery pozoruhodně vyrovnané, ostatně jako v mnou sledovaném Nabuccovi (zde) a Tosce (zde) v uplynulých kreacích minulých ročníků v Litomyšli.  Brno si zřejmě umí najít a angažovat vhodné pěvce. A za druhé, jak jsem napsal v kontextu recenze ostravského Tajemství (zde), v italské tvorbě je dnes i poněkud snazší najít adekvátní obsazení než v české. To se v Giocondě krásně projevilo.

Výkon maďarské sopranistky Csilly Boross byl očekáván se značným zájmem, byla magnetem litomyšlského festivalového představení. Jistě právem, již plzeňské premiéře Verdiho Macbetha (recenzi najdete zde) před dvěma roky dokázala dodat ohromný lesk. Rovněž tento večer ji představil jako znamenitou sopranistku neobyčejně zvukově příjemného, průbojného, tmavěji zabarveného hlasu dramatického charakteru, s až erotickým výrazovým podtextem, vyrovnaného ve středních i vysokých polohách. A podtrhnu dvakrát – interpretačně v daném operním stylu jevištně přesvědčivou.

Vedle hostující renomované sólistky vynikl zřetelně barytonista Svatopluk Sem, jehož ve všech polohách barevně znějící, rezonančně důsledně propojený a prostorově pozoruhodně nosný baryton, suverénní ve vysokých polohách (vrcholové vysoké gé vyznělo skvěle), byl ozdobou festivalového představení. V hereckém projevu ztvárňuje jagovský typ postavy zloducha Barnaby sympaticky bez patosu, bez černobíle stavěné charakteristiky. Zlu jasně na dálku patrnému bychom se zdaleka vyhnuli, proto zřejmě zlo staví Sem v práci s režisérem naopak nenápadně, ale účinně.

Veronika Hajnová Fialová zaujala pěvecky v postavě Laury Adorno výrazově soustředěným, prostorově velice nosným projevem, s velmi dobrou artikulací italského textu a kulturou plasticky vedených hudebních frází.

Korejský tenorista Sung Kyu Park je dalším z řady dokladů, že bajky o údajně nutném „filmovém“ vzhledu dnešních operních pěvců jsou jen frázemi. Nedávno v rozhovoru na Opeře Plus jsem zase četl omšelé klišé, že herectví zde takové před třiceti lety nebylo, i zjev prý musí „dnes“ údajně odpovídat… Pobavil jsem se. Není tomu tak, herectví zde bylo výrazné, režiséři velmi nároční. Zjev se sešel a schází s hlasem zejména u prvního tenorového oboru jen někdy, občas, neb zejména v tomto polohově vypjatém typu partií nebyl a není takový přetlak, aby na dveře divadel u konkurzů bušily zástupy tenoristů s filmovým vzezřením a zároveň s jistotou tenorových poloh i plným hlasovým rozsahem. Proto kompromisy v tomto směru nutně byly, jsou, zřejmě i budou.

Sung Kyu Park vládne typicky jižním charakterem svého výborně vyškoleného spinto tenoru. S dominancí hlavového rejstříku, ideálně propojeného do hrudní rezonance shora, což je u pravých tenorů vždy podstatou pěveckého života. Na zkoušce ukázal pěkné finesy s falzetem a jeho propojením s voix mixte při nutnosti markýrovat, neb Brno zkoušelo odpoledne před představením velmi intenzivně. Jeho spinto tenor, vystavěný primárně z hlavového rejstříku, je spolehlivý v choulostivé oblasti přechodných tónů, v dynamice forte i mezza voce, tvoří tóny horní kvarty role f – bé s lehkostí. Zároveň s typickým důsledným krytím tónů novoitalské školy i jejího pojmu „voce di testa“. V hereckém projevu sice působí poněkud staticky, někdy až nezúčastněně, není obdařen jevištním charismatem jako třeba nedávný plzeňský objev obdobných dispozic Paolo Lardizzone. Leč u role typu Enza toto vlastně ani moc nežádáme, nejsme dnes tak nároční. Slavná árie Enza, kterou tenoristé tak rádi pějí i na soutěžích pro krásně napsanou kantilénu, polohově střídmě položenou, leč po kantabilním refrénu – Ah! quell’uom che vi sospira – zakončenou efektním drženým vysokým béčkem, vyzněla velmi pěkně. Zde se Ponchielliho výraz blíží nepochybně více Verdimu, ač jinak celkově spíše Massenetovi.

Samolibého Alvise Badoera ztvárnil znělým, do masky velice efektivně posazeným basbarytonem Jiří Sulženko. Rovněž jeho výraz i gesto jsou střídmé, obdobně jako u pana Sema. V rozsahu mu vycházejí lépe vysoké polohy než jadrné basové hloubky. Na pěkné úrovni se představili interpreti malých rolí. Nelze opomenout menší, leč dějově významnou slepou matku (La Cieca) ve výrazném podání Lenky Čermákové. Z malých rolí dokázal pěvecky zaujmout Petr Karas coby Zpěvák/Lodivod.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Ponchielli: La Gioconda (ND Brno 2017)

[Celkem: 56    Průměr: 3.5/5]

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář