Brno Contemporary Orchestra: Ctnosti a neřesti

„Co znamenají neřesti a ctnosti v dnešním světě? Nezdá se Vám, že se tyto dva termíny vzájemně zaměňují?“ Tyto v podstatě titulní otázky se v nejrůznějších obměnách vznášely nad celým večerem v režii Brno Contemporary Orchestra. Nesl název Ctnosti a neřesti. Mám opravdu velmi rád, když mě již samotný titul nechá pracovat, přemýšlet a obracet v hlavě jeho slova. Když titul samotný nevysvětluje, ale spíše nahazuje udici kamkoliv, kde se po právu zachytí. V rámci tohoto večera se zachytával na spoustě míst a fungovalo to báječně. Kdyby v debatě nad tímto večerem seděl Immanuel Kant, Platón nebo třeba Tomáš Akvinský, asi bychom nad včera slyšeným vystavěli celý filozofický chrám. Ve své prostotě jsem včerejší večer shlížel pouze skrze jeho malé okénko.Jeho rám ctností a neřestí měl tedy bez jasného tvaru, často se pohyboval a měnil. U úvodní skladby Sofie Gubajduliny došlo k „pouhé“ myšlenkové rozcvičce. Název skladby Concordanza už ze svého názvu jasně odkazoval, že k tématu patří a že k němu má co říct – bez jakéhokoliv nádechu naivity. Pro Gubajdulininu tvorbu je typické akcentování symbolů a vložených odkazů, které hudebně organizuje do juxstapozice či do protikladu. Právě protiklad souladu (concordanza) a nesoulad (discordanza) zde stojí proti sobě ve skladbě, která stála jako první v řadě děl nesených tímto principem. Skladba samotná začala ve vší křehkosti, vše znělo velmi introvertně. Nástroje se z počátku jakoby tiše a pokradmu představovaly – každý nástroj sám za sebe. Postupně však mezi nimi narůstala síť vztahů, která se v plynutí času víc a více zaplétala. Jejich takto vyústěné rozbroje (tedy discordanza) a následná souladná usmiřování byly představeny ve vší potřebné soustředěnosti hráčů Brno Contemporary Orchestra, kteří se mimo pečlivou hru na své nástroje připojili i deklamací rytmicky rozprostřených samohlásek. Na velmi krátké ploše tak byla vystavěna první jasná a ryzí část velké večerní odpovědi.První polovina koncertu byla provázána rovněž osobnostmi autorů. Gubajdulinu Concordanzu v roce 1970 objednal právě druhý z autorů – Marek Kopelent – tehdy jakožto umělecký vedoucí souboru Musica Viva Pragensis. Zahranou skladbou tohoto významného českého skladatele druhé poloviny dvacátého století bylo Agnus Dei pro soprán a komorní soubor. Od roku 1970 se tedy skladebně posouváme o třináct let dopředu, což v Kopelentově tvorbě hraje významnou roli. Právě návrat ke křesťanské duchovní tradici, ztráta jistot – izolace a období největší autorské plodnosti jsou nejvýraznějšími rysy jeho tvorby v osmdesátých letech. Právě Agnus Dei, dle slov autora „ekumenická skladba – jímavá motlitba katolické liturgie spojená s úryvky z textů Martina Luthera, které ji komentují,“ je první z charakteristických skladeb pro toto Kopelentovo období. Již od počátku je zde patrný Kopelentův styl montáží, který zde zní v podobě hřmotné polystylové bitvy. Zde přichází první z četných zamyšlení nad vhodným umístěním koncertu, jelikož fortissima útočící napříč celým tělesem skutečně vydatně prověřují akustické vlastnosti a schopnosti Domu umění a jeho včerejších návštěvníků. Zejména počáteční takty patřící hlavně perkusím jsem strávil v obávání se o part sopranistky Ireny Troupové.Její ostré koloratury ovšem jasně čeřily (sice již drobně zklidněnou) vřavu komorní podoby orchestru. Ten si svou obrovskost šetřil do pasáží mezi zpěvem a čteními, ovšem nádech urputného souboje nezmizel a níže položené recitativy si tak vzal za oběť. Snímání hříchů Vykupitelem a směřování k jím darovanému smíru bylo hlavními rysy dvou částí této skladby. Druhá část byla smířlivější již od samého počátku vyvstanutého z ticha. Síla a nádherná barva sopránu Ireny Troupové se právě tady rozzářila v celé kráse a plné síle. Náročné intervalové skoky, velký rozsah i obrovskou dynamickou škálu árií zvládla Troupová s velkým přehledem. Společně s jasně patrným návratem do tonality pak tyto árie působily dojmem jasného světla. Tonalita zde ovšem fungovala jaksi znovuobjeveně, tak, že jí jazyk soudobé hudby byl již dobře známý a zcela vlastní a skladba tak mohla fungovat na užší harmonické ploše ovšem s možností četných proměn charakteru.

Starozákonní komorní oratorium Já Jákob Miloslava Ištvana pro mne znamenalo nejsilnější moment večera. Před diváky stanula orchestrální armáda, která měla silnější zbraně než kdy předtím či vlastně i potom. Ovšem tento dojem bitvy musíme rázem opustit, aby nebyl vytvořen jakýsi dojem boje mezi jednotlivými uvedenými kusy. Na visící otazníky cnostně-neřestného diskurzu ovšem nacházela ty nejpádnější argumenty. Mikrointervalové vlnutí rozeznívají Ištvanovu skladbu z roku 1968 pro soprán, vypravěče, instrumentální soubor a magnetofonový pás na slova Vítězslava Gardavského a Bible. Právě magnetofon zde hraje zásadní roli v proměnách nálad a barev napříč celou skladbou. Jeho přítomnost se vynořovala a poté zase utichala ponechaje orchestru prostor pro plynulé navázání předešlé řeči. Jakoby tady proti sobě stály dva střídající se světy, které se ovšem místy úžasně splývaly a stávaly se tak bezrozdílnou součástí okamžiku. Jak v perfektním podání Ireny Troupové, která se jako jedno tělo stávala orchestrálními koloraturami, tak i vypravěč Tomáš Krejčí, který zde svým typickým přednesem nechal pevně vyznít Slovo a přitom nechal dost prostoru pro překrývání s hlasem z pásky.Orchestr hraje rovněž výborně, s obrovským nasazením a usilovným napětím, ovšem tentokrát úžasně vyrovnaně. Zejména zde patří obrovský obdiv zakladateli, uměleckému vedoucímu a šéfdirigentu Brno Contemporary Orchestra Pavlovi Šnajdrovi. Silný komorní orchestr hrající rychle střídající se zvukové plochy, elektrická kytara a široká paleta perkusí zní společně s vokálním projevem velmi vyrovnaně a vyznívá vždy to, co vyznít má. Vše jedním tahem a bez zaváhání.Já Jákob patří mezi díla, jež stejně jako filosofové v úvodu vedou debatu nad smyslem a správnou podobou lidské existence. Rovněž patří mezi díla autorsky typická a to zejména technikou střihové montáže, které se napříště stává zásadním pro Ištvanovo polystylové řešení kompozice. „Ištvanova montáž, uplatňovaná v rovině hudební i textové, je založena na střídání kontrastních objektů, které zůstávají při opakování v podstatě neměnné, jsou jen různě kombinovány, prolínány, zhušťovány a zřeďovány. Do kontrastních vztahů se dostávají i archaické znaky renesanční a barokní hudby nebo charakteristické prvky soudobého beatu a rocku, které současně dostávají funkci sémantického symbolu.“Závěr patřil doslovné prskavce  Györga Sándora Ligetiho. Absurdita, humornost a síla v jednom tahu jsou jasnými doménami Le Grand Macabre – jediné opery tohoto významného skladatele. Konec s tématem zkázy světa, jíž nikdo nechce a nemůže rozumět, zde byl rozprostřen ve skladbě Mysteries of the Macabre pro soprán a komorní orchestr. Tři árie, jež z Ligetiho opery vyňal a ucelil do kompaktní skladby skladatel a dirigent sotckholmské premiéry této opery Elgar Howarth. Jedná se o opravdovou prskavu, nejen v odkazu na tato Mozartovská interpretačně náročné dílo, ovšem i ve své doslovnosti tento termín fungoval docela. Osmiminutový kus plný rytmických překotů a intervalových smrští doplněný poloabsurdním textem, který je přehlušován v podstatě úplně vším i sám sebou, zazněl dokonce s českým překladem některých pasáží (výkřiků). Zapojuje se do nich orchestr a dokonce i dirigent.Obrovsky smekám před Irenou Troupovou, která mě svým výkonem zcela strhla. Toto Mystérium smrti posunul na hranici obecné známosti právě neskutečný výkon Barbary Hannigan. Nepatří mi zde v žádném případě srovnání těchto dvou dam, ovšem velmi osobitě pojatý part varujícího šéfa tajné policie Gepopa mě zcela uhranul. I publikum i účinkující se dobře bavili, což zde v žádném případě nebylo na škodu a spíše to posouvalo celý kus rychle kupředu. Místy snad až příliš rychle a hlasitě, prsty v uších jsou v očích nás potměšilců vždy znamením dobré zábavy. Brno Contemporary Orchestra zavřela velmi povedený večer velmi osobitým prásknutím dveřmi.

Hodnocení autora recenze: 90 %

Ctnosti a neřesti
Dirigent: Pavel Šnajdr
Irena Troupová (soprán)
BCO – Brno Contemporary Orchestra
19. listopadu 2014 Dům umění Brno

program:
Sofia Gubajdulina: Concordanza
Marek Kopelent: Agnus Dei
Miloslav Ištvan: Já Jákob
György Ligeti: Mysteries of the Macabre

www.bcorchestra.cz

Foto Jan Prokopius