Bruckner Orchester Linec s novým šéfdirigentem rozezvučel skladatelovy kosmické varhany

Je velmi zavazující představovat se publiku Brucknerova orchestru s hudbou Antona Brucknera v místě, kde je mistr navíc pohřben a které je tak silně spjato s jeho životem. Bruckner v klášteře St. Florian nedaleko Lince objevoval hudbu a všechny tyto jeho zážitky se naplno do díla zakódovaly. Složitě popsatelná sensitivita toho místa výslednému hudebnímu zážitku navíc přidává a měla vliv i na Markuse Poschnera, který se při závěrečném potlesku několikrát klaněl a ukazoval směrem k Brucknerovu hrobu. Delší výpadek elektrické energie při již nastoupeném orchestru mohl být znamením, že začíná nová éra práce Brucknerova orchestru s odkazem díla svého jmenovce.

Velikost Osmé symfonie c moll lze chápat dvěma směry. Nejen ve smyslu mohutnosti, kdy plný orchestrální aparát vytváří obsáhlé zvukové masy hodinu a půl dlouhé kompozice. Ale také ve smyslu obsahovosti, kdy Bruckner pracuje s několika motivy a vytváří tak nesmírně silné momenty i niterný zážitek zároveň. Popisovaná velikost-mohutnost je tak často vyzdvihována na úkor obsahu a častokrát se stává, že se symfonie promění v dlouhý a ohlušující monolit, takže posluchači ještě ztěžuje už tak problematické a náročné vnímání. Poschner zvolil zcela jiný příběh.

Už během počátečních ohlašujících fanfár první věty bylo patrné, že hudba bude více niterná. Z mlhy se pomalu vynořovaly vysoké štíty Brucknerových hor, které ale Poschner neměl potřebu dobývat. Pouze snil o té výšce a o pohledu na malý lidský svět z vrcholu. A ten pohled se zrcadlil v následné křišťálové polyfonii. Z předchozích recenzí z tohoto místa musím znovu upozornit na akustiku prostoru baziliky, která tomuto interpretačnímu přístupu nesmírně pomáhala. Zvýraznila citlivé květnaté momenty a naopak brzdila velikost-mohutnost orchestrálního tutti. Ve všech exponovaných místech symfonie byly dechy nesmírně sjednocené a stoprocentní. Ani malý problém s udržením intenzity nebo tónu.

Centrum toho večera leželo v Scherzu druhé věty. Zrychlené, zbytečně neprožívané, ale hravé, kultivované a naprosto skvělé. Poschner na stupínku až tančil a vše působilo tak lidsky. Adagio třetí věty bylo paradoxně zvukově nejintenzivnější. Zvuk zesílených smyčců se nesl oblouky baziliky a vytvářel momenty ryzího lidského štěstí. Monumentální finále poslední věty, znovu tempově rychlejší, připomnělo posluchači malost člověka a velikost Brucknerovy víry v Boha. Zesilující finální coda byla jako svítání. Slunce pomalu, ale jistě vycházelo nad obzor skrz valící se oblaka. Ta ho v některých místech snad i zastínila. Ono ale znovu dokázalo svými paprsky projít skrz a v plné síle se usadilo vysoko na obloze.

Neuvěřitelná oddanost Brucknerovu dílu vychází samozřejmě z identity orchestru. Není to však tak, že by identifikoval svoje veřejné vystupování mimo Linec pouze s Brucknerem. Velmi úspěšné americké turné z počátku letošního roku zakončil orchestr v New Yorku, kde v Carnegie Hall s velkým úspěchem premiéroval Jedenáctou symfonii Philipa Glasse. Dennis Russel Davies tak vytvořil a následně udržel orchestr ve skvělé kondici a já při každém jeho koncertě, který navštívím (třeba v moderním lineckém koncertním domě, kde teď probíhá Brucknerfest), myslím na to, že přesně takhle by měl každý „regionální“ orchestr v Česku vypadat. A dává mi to naději, že Davies (jako budoucí šéfdirigent Filharmonie Brno) přinese do Brna přesně tuto silnou devizu. Nemohu se dočkat.

Hodnocení autora recenze: 100%

Bruckners Achte
Dirigent: Markus Poschner
Bruckner Orchester Linz
5. října 2017 Stift St. Florian, Stiftsbasilika Linec

program:
Anton Bruckner: Sinfonie Nr. 8 (verze 1890)

www.brucknerhaus.at