Buchbinderovi je sedmdesát a Vídeňští filharmonikové slaví!

Rudolf Buchbinder slaví v letošním roce sedmdesát let. Největší žijící rakouský klavírista není v Čechách až tak znám, přitom se narodil rok po válce v Litoměřicích. Ve světě vážné hudby jde o jednoho z autenticky nejpřesvědčivějších interpretů klavírního Mozartova díla i romantické hudby. Vídeňští filharmonikové mu vzdali čest a doprovodili ho při Griegově Klavírním koncertu a moll ve velkém sále vídeňského Konzerthausu. Zážitek vskutku nezapomenutelný.
Wiener Konzerthaus (foto © Rupert Steiner)
Wiener Konzerthaus (foto © Rupert Steiner)

Pokaždé a znovu, když slyším hrát Vídeňské filharmoniky, vzpomenu si na jeden zásadní fakt. Že technicky nejvyrovnanější, autenticky nejpřesnější a zvukově nejčistší hudbu dokáží podat jen oni. Je to ryzí hudba, plná umu a technické zručnosti, hudba té nejsilnější duševní hodnoty. Možná se tento obdiv k vídeňským nemusí někomu líbit. Jednoznačné ale je, že překonat tuto vysokou tvorbu hudby je nesmírně složité. Při poslechu orchestrů, které mají bezesporu velmi originální a konzistentní zvuk, se na tento fakt zapomene. Ovšem po přednesu Vídeňských filharmoniků je hodnocení technické zručnosti i hry jako celku u těchto orchestrů nabouráno.

Tugan Sokhiev, který je v poslední době ve Vídni čím dál více oblíben a který, mimo jiné, vede orchestr Velkého divadla v Moskvě, dirigoval celý koncert bez dirigentské hůlky. Byla to hra prstů, která korespondovala s velkou hrou tónů filharmoniků. Stačilo, aby dirigent nepatrně poukázal na snížení tempa nebo síly zvuku, a hráči ihned na tyto požadavky reagovali ve své hře. A to i v místech, kde nejsou tyto momenty zaneseny v partituře. Propojení těch dvou, dirigenta a orchestru, bylo tak během celého koncertu až neuvěřitelné.

Tugan Sokhiev - ilustrační foto (foto © Patrice Nin)
Tugan Sokhiev – ilustrační foto (foto © Patrice Nin)

Podobné atributy jako orchestr potvrdil i Rudolf Buchbinder. Byla to přímá a přesvědčivá hudební výpověď Koncertu pro klavír a orchestr a moll Edvarda Griega. Dílo norského skladatele přitahuje pro svoji lyrickou povahu, patetickou barvu i otevírání severských dálek a plání, nejznáměji ve zhudebnění Ibsenova Peera Gynta. Není to ale jen tato hudba. Přednesený klavírní koncert oplývá všemi popsanými vlastnostmi Griegovy hudby. A Buchbinder si nechal záležet, aby tyto vlastnosti vystoupily na povrch.

Expresivní začátek koncertu jako by vystřelil z ticha, ovšem jinak šlo o poměrně jemné a pomalé tempo během celé skladby. V následné kadenci držel Buchbinder jistotu úhozu. V jiných místech, hlavně v sólových pasážích, tempo a napětí zvyšoval a tyto výkyvy pokračovaly v celé skladbě. Ovšem, málo je někdy více a vrchol koncertu a moll v tomto podání bylo potřeba hledat ve druhé větě. Ta je v pravém slova smyslu velkou hudbou. Lidské pocity, zde schované v polyfonii hudby, byly ve hře Vídeňských filharmoniků těžko popsatelným zážitkem. Prožitá hra Buchbindera byla nevýslovně dojemná a jeho klavírní lyrická řeč zde dosahovala vrcholu.

Rudolf Buchbinder - ilustrační foto (foto © Marco Borggreve)
Rudolf Buchbinder – ilustrační foto (foto © Marco Borggreve)

Velký prostor dává věta i orchestru. Ten byl klidný, nevýslovně koncentrovaný pouze na hudbu a obrovsky dojemný. Sokhiev v některých místech dokonce položil ruce a nechal proniknout tuto hudbu jen umem orchestru. Je to poměrně jednoduchá kompozice, poměrně krátká věta, která neoplývá žádnými technickými efekty. Ovšem její citové vypětí a nepřeberná hudební plocha překoná mnohem složitější hudbu.  Třetí věta hraje na efekt a poskytuje jak velké orchestrální plochy, tak virtuózní části pro sólistu. Buchbinder se s orchestrem doslova pral. Ovšem míněno v pozitivním slova smyslu. Vyvážený a nesmírně lyrický zvuk druhé věty zde vystřídala expresivní smršť citů a hudebních explozí. Hudební náboj hry sólisty opakoval orchestr a naopak. Tvrdý, jistý a monumentální konec koncertu uzavřel Griega triumfálně.

Čajkovského Pátou symfonii jsem jen letos slyšel několikrát. A nezbývá mi než napsat, že v případě Vídeňských filharmoniků šlo o její nejlepší interpretaci. Byla to technicky jasná a čitelná hra. Možná to bylo i prostředím velkého sálu Konzerthausu, kde Bernstein dirigoval nespočet legendárních nahrávek s Vídeňskou filharmonií, ale tato interpretace Čajkovského  opravdu připomínala interpretaci Bernsteinovu. Pomalá a citově vypjatější hra během celé symfonie. A čtvrtá závěrečná věta, včetně závěrečné kódy, v tempu uragánu. Sokhiev vedl svým cítěním orchestr více v srdečných barvách a v kombinaci s jeho tradičním zvukem šlo o zajímavý výsledek, který potvrzoval silný vliv a vedoucí úlohu dirigenta.

Co napsat na závěr? I když je vnímání hudby čistě subjektivní záležitostí, technická zručnost a čistota hry jsou vlastnosti, které jsou poměrně dobře sluchově pozorovatelné a jednoznačné. Díky těmto vlastnostem je hra Vídeňských filharmoniků opravdu hrou, která udává ideál pro interpretaci klasické hudby. A každý zážitek s nimi mi tento názor jen utvrdí. Nezbývá než popřát Rudolfu Buchbinderovi vše nejlepší k jubileu a těšit se na další koncert nejen s Vídeňskými filharmoniky.

 

Hodnocení autora recenze: 99%

Wiener Philharmoniker/Buchbinder/Sokhiev
Dirigent: Tugan Sokhiev
Rudolf Buchbinder (klavír)
Wiener Philharmoniker
6. prosince 2016 Grosser Saal des Konzerthauses Vídeň

program:
Felix Mendelssohn Bartholdy: Ouverture «Die Hebriden / Fingalshöhle» op. 26 (1829-1833)
Edvard Grieg: Konzert für Klavier und Orchester a-moll op. 16 (1868)
=přestávka=
Petr Iljič Čajkovskij: Symphonie Nr. 5 e-moll op. 64 (1888)

www.konzerthaus.at

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na