Bude dílo žít, nebo živořit?

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (112)

Ivan MedekIvan Medek natočil v roce 1968 pro Československý rozhlas v rámci cyklu Umění 20. století několik výborných pořadů. Dvakrát v nich s Ivanem Moravcem hovořil o interpretaci klavírních koncertů. Hudební život první Československé republiky přibližoval s pomocí vzpomínek výrazného koncertního hybatele Jaromíra Žida, svého času také ředitele České filharmonie. Na sklonku roku 1968 – po odchodu Karla Ančerla do Kanady – si k mikrofonu pozval nového šéfdirigenta České filharmonie Václava Neumanna, aby veřejnost slyšela o jeho plánech. A konečně: se skladatelem Iljou Hurníkem se věnovali tématu „Jak vzniká umělecké dílo?“ Jak se píše v podtitulu pořadu „Na tuto otázku nedávají ve své úvaze odpověď Ilja Hurník a Ivan Medek“.

Ilja Hurník popisoval ze své perspektivy některé skladatelské zkušenosti. Ohledně zacházení s hudebními nápady či kompozičního postupu, ale i docenění inspirace, jak o tom byla řeč minule: „Inspirace není něco, co by bylo pouze materiálem k další práci, nýbrž ta inspirovanost musí prostoupit i techniku, které se užije při nakládání s tímto materiálem. Všechno je nápad. Já myslím, že to, co tito velcí tvůrci umějí, co umějí třeba ze školy, že bylo jenom otevření jejich talentu, otevření dveří pro inspiraci. Ale že samotná technika, samotné řemeslo bez nápadu, bez toho osvícení inspirací by bylo k ničemu. Myslím si, že to je věc hudebního materiálu, který lze přirovnat k jakémukoliv jinému, a že opracovávání této hmoty je dáno týmiž zákonitostmi jako v každém jiném případě. To jest: na této hmotě nesmí být kousek zbytečný, musí mít definitivní tvar, který nepřipouští jiné řešení, musí mít – třeba v hudební skladbě – správnou proporci, čas jakožto prostor, do něhož se tato hmota vkládá. A ten čas nesmí být ani přetížený, ani moc prázdný. Je to zkrátka všechno věcí dobré míry. Víc o tom asi nemohu říct.“
***

Ivan Medek: To je správné, co říkáš o té nutnosti. To je pochopitelná věc. Ovšem na druhé straně všichni z posluchačské zkušenosti – a koneckonců i z dějin hudby – víme, že byla celá řada velkých nebo zajímavých osobností, které měly spoustu hudebních nápadů, ale chyběla jim ta vůle, o které jsi hovořil, jako jeden z nejdůležitějších prvků, které ženou tvorbu dopředu. Chyběla jim schopnost skutečně dokonalého zpracování jejich nápadů. A konkrétně? Třeba takové srovnání. Dvořák má ve své tvorbě několik skladeb, zejména z posledního období, ve kterých není příliš mnoho hudebních nápadů. Třeba Zlatý kolovrat. A přesto je to nesmírně zajímavá skladba tím, jak mistrovsky je komponovaná. Proti tomu má Fibich ve svých kompozicích spoustu hudebních nápadů, daleko víc než třeba Dvořák – a možná svým způsobem i zajímavějších – ale nikdy to nejsou velká díla.

Ilja Hurník: No, snad někdy přece ano… Ale souhlasím s tím, že třeba některému diletantovi může chybět vůle dobrat se techniky. Spíš mám ovšem dojem, že právě u diletantů ta vůle převažuje nad vším. Známe přece ty typy zuřivě zakousnuté do myšlenky, že něco stvoří. Přičemž vůle právě přesahuje všechny ostatní stránky jejich povahy. Nejsem v stavu rozlišovat u Dvořáka, že něco je například udělané s technikou, ale bez nápadu. Ono totiž i u techniky je třeba nápadu. Když Dvořák udělá výborně instrumentaci, není nikdy mechanická. On ji vždycky vynalézal znovu a k vynalézání je třeba nápadu, tedy instrumentálního nápadu. Nebo jindy třeba jenom formálního. My jsme si totiž zvykli představovat si pod nápadem jenom melodii…

Ivan Medek: …nebo rytmicky nápad…

Ilja Hurník: …nebo rytmický nápad, ale to není tak. Kdybychom hledali jakožto nápady jenom melodické prvky, těžko bychom asi našli nějaký nápad v prvním Preludiu Bachova Dobře temperovaného klavíru.

Ivan Medek: …nebo ve Vivaldim…

Ilja Hurník: A přesto to jsou nápady. Tkví ve formě, ve všem možném. A tu a tam něco převáží, něčeho se nedostává, ale to je jedno. Výsledek je takový a takový – a tudíž je nápaditý.

Ivan Medek: Myslím, že to je úplně přesné. A bylo pravděpodobně třeba to říct, aby nám bylo rozumět. Totiž celý průběh umělecké práce není možný bez té vlastně stále přítomné, záhadné a těžko přesně definovatelné inspirace. A myslím, že by se to dalo přenést i do oblasti reprodukčního umění, konkrétně do práce dirigenta s orchestrem. Tam je celá řada případů člověka, který má úplně jasnou koncepci skladby. Dovede ji v několika větách orchestru vysvětlit a pak začne zkoušet. A zkouška je pak vlastně pokračující deziluze těch osmdesáti nebo sto muzikantů nad tím, jak z té dobré definice, kterou jim dirigent řekl, najednou nic není. A jak se při zkoušení nějaké dílo pořád drobí a drobí a drobí. A vedle toho jsou jiné typy. Vzpomínám třeba na způsob, jakým zkoušel Talich, který třeba přišel před orchestr a neměl vždy úplně jasnou představu. A nechal orchestr hrát. Nechal začít třeba Sukovu Serenádu a teď se mu z její hudby jakoby rodily interpretační nápady. Protože i v interpretaci existují nápady. Samozřejmě je možné zahrát forte jako forte. Ale je možno zahrát nakonec právě to stejné forte padesáti možnými různými způsoby a v různých poměrech, zejména tam, kde se jedná o větší hudební soubor. A zároveň nestačí mít jen jeden nápad. Těmi nápady je nutné nechat prosáknout každý okamžik práce.

Ilja Hurník: To máš pravdu. A dirigentské povolání je mi ještě záhadnější než skladatelské. Vůbec například nevím, čím se vlastně přenáší dirigentova osobnost. Jestliže má k dispozici právě jen svůj zjev a těch pár slov. A přesto se přenáší, a přesto mohutně a rozdílně působí.

Ilja Hurník (zdroj talacko.cz)
Ilja Hurník (zdroj talacko.cz)

Ivan Medek: Myslím koneckonců, že to není jenom věc dirigenta, je to taky věc každého hudebníka. Samozřejmě i sólisty. Protože i tam, když si vezmeš třeba nějakou Schubertovu Sonátu, tu Sonátu znáš a hrál jsi ji. A když ji hraješ s určitým časovým odstupem, znovu si k ní sedneš a řekneš si, že ji znovu nastuduješ, tak tě znovu napadají různé reprodukční nápady. Je to tak?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat