„Bude prolito mnoho krve“ aneb Lear Ariberta Reimanna v Salcburku

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Letošní salcburský festival přinesl kromě osvědčených titulů také dvě zásadní díla moderní opery z dvacátého století. Vedle Bergova Vojcka zájem operních fanoušků i operních profesionálů lákalo scénické uvedení opery Lear Ariberta Reimanna. Ve čtyřech představeních ho nabídl přední světový dirigent Franz Welser-Möst s neméně známými sólisty v čele se skvělým Geraldem Finleyem jako pošetilým králem Learem, trochu nezvykle plným sil na počátku opery. Režijní a především scénografická koncepce jsou přitažlivé, ale narážejí na limity opakování nápadů a určité nedotaženosti u některých obrazů.
Aribert Reimann: Lear – Gerald Finley (König Lear) – Salzburger Festspiele 2017 (zdroj salzburgerfestspiele.at / foto © Salzburger Festspiele/Thomas Aurin)

Opera Lear německého skladatele Ariberta Reimanna (narozen 1936) podle látky jedné z nejznámějších tragédií Williama Shakespeara vznikla v souvislosti s operním žánrem literární opery (takzvané Literaturoper), který v německy mluvících zemích dosáhl značné odezvy v padesátých až sedmdesátých letech dvacátého století. Reimannovo zpracování jedné z nejpesimističtějších her světového repertoáru ale jde hlouběji v propojení textu a převážně atonálního zhudebnění. Použitý překlad Johanna Joachima Eschenburga, málo známá a minimálně hraná strohá jazyková verze z roku 1777, byl podroben ještě řadě libretních zásahů zkušeného dramaturga a spisovatele Clause Hobeho Henneberga-Zimmera, se kterým skladatel spolupracoval již na své druhé opeře (Melusine, 1971). Ostatně výběr Reimannových operních látek se takřka vždy pohybuje v oblasti světových námětů, ať je to antická tragédie, dramatizace Kafkova románu napsaná Maxem Brodem, Strindbergovy nebo Lorcovy hry či právě Shakespearovo světoznámé drama.

Na literární látku skladatele upozornil barytonista Dietrich Fischer-Dieskau. Textová složka prošla četnými přeskupeními a sloučením scén, a především rozsáhlým textovým krácením, jež je zejména patrné v poslední třetině opery. V několika místech dojde i k přemístění textů do jiných původních prostředí a také je využita technika simultánních scén. Hlasové obsazení je tradiční a v mnohém odpovídá verdiovské představě o hlasovém zastoupení: baryton (Otec/Vladař), tři typy sopránů (Dcery), basbaryton (Gloster), tenor (Emund). Postavu Edgara obsadil Reimann kontratenorem a Blázen se stal rolí pro činoherce s výrazným smyslem pro deklamaci podle předepsané rytmiky a délek v partituře. Široké spektrum hlasových projevů se pohybuje od tradičního operního zpěvu, a to i přes zahrnutí koloraturních ozdob v partech Regan a Edgara (pro osobitou charakterizaci postavy nebo psychologického momentu či stavu), přes parlandový zpěv, Sprechgesang, rytmizovanou deklamaci až po volnou činoherní mluvu.

Vlastní zhudebnění je postaveno na velmi promyšlené kompoziční struktuře, a opera je tedy v celkovém dojmu spíše „dítětem rozumu“ než emocionální záležitostí. Skladatel pracuje s charakterizací postav pomocí jednotlivých nástrojů a nástrojových skupin nebo motivistických hudebních elementů různého typu a vlastní orchestrace velmi rafinovaně využívá řadu efektů k navození atmosféry. Nesmírně působivé jsou orchestrální části partitury, zejména mezihra Bouře. Hudební jazyk opery odkazuje především na poučenost Zimmermannových Vojáků. Příprava na kompozici trvala delší čas, ale v roce 1975 obdržel skladatel objednávku na operu pro Bavorskou státní operu přímo od Augusta Everdinga, což celému projektu dodalo na váze a přineslo mu celosvětový zájem (daný ale i osobností vytipovaného hlavního představitele, to jest Dietricha Fischera-Dieskaua, jenž považoval tuto operu tak trochu za svůj příspěvek k dějinám tohoto žánru).

Velký úspěch premiéry 9. června 1978 přivedl operu rychle na další scény. Ještě na podzim téhož roku byl Lear inscenován v Düsseldorfu, pak v Mannheimu, roku 1981 dílo uvedly sanfranciská opera (v hlavní roli Thomas Stewart) a Norimberk, roku 1982 Paříž a 1983 Komická opera v Berlíně (v hlavní roli Werner Haseleu), v osmdesátých letech následovaly i scény v Braunschweigu, Curychu a Londýně (English National Opera v Colliseu). Ještě v devadesátých letech dílo patřilo k oblíbeným titulům soudobé opery na německy mluvících scénách, po roce 2000 ale bylo uváděno jen příležitostně a skladatel byl zastoupen spíše novějšími tituly (například úspěšné Troadky podle antické látky v přepracování Franze Werfela, což byla další zakázková opera pro Bavorskou státní operu z roku 1986). Jako vedlejší produkt vznikl třídílný cyklus pro baryton a orchestr Fragmente aus „Lear“, inspirovaný pěveckým uměním Dietricha Fischera-Dieskau a také tomuto nezapomenutelnému interpretovi věnovaný.

Aribert Reimann: Lear – Gerald Finley (König Lear) – Salzburger Festspiele 2017 (zdroj salzburgerfestspiele.at / foto © Salzburger Festspiele/Thomas Aurin)

Režie prestižního salcburského projektu byla svěřena Australanovi Simonu Stoneovi, který se na poli operní režie etabloval teprve nedávno. Jeho režijní koncept, v prvé půli večera velmi zdařile využívající podlouhlou plochu jeviště salcburské Felsenreitschule, pak ve druhé části poněkud ztrácí dech a nepomohou mu ani četné naturalismy, většinou spojené s válením se v tratolišti a proléváním krve vůbec. Pocit stereotypu a až určité bezradnosti v závěru opery pak jen vylepšují výrazné a charismatické výkony všech představitelů s výjimečnými hereckými schopnostmi. Prvá polovina představení ale působí velmi silně, a to především zásluhou využití principů akční scénografie, když celá plocha scény je pokryta více než tisícem sazenic kvetoucích letniček. Ty jsou postupně pošlapávány a devastovány Learovou družinou k velké nelibosti dcer Regan a Goneril. Toto scénografické řešení australského umělce Boba Cousinse dosáhne kulminačního vrcholu, když ze sprchových lišt nad scénou během scény bouře spustí vodní clona. Opojná vůně vlhké zeminy pak přímo fyzicky evokuje nejen přírodní jev, ale také uvolňuje nakumulované napětí v divácích, z nichž několik muselo v citovém afektu opustit představení právě v tomto bodě. Utržené květiny ze záhonu ale slouží i představitelům jako metaforické vyjádření vztahů. V druhé půli večera je pak hlavním scénickým materiálem krev.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Reimann: Lear (Salzburger Festspiele 2017)

[Celkem: 2    Průměr: 2/5]

Související články


Napsat komentář