Budování státu! Úvaha nad směřováním české hudební scény

Kritická reflexe VV (1)

Už jako dítě jsem doma často slýchal jednu větu: „Podle kultury poznáš úroveň státu.“ Jako příklad takové kulturní země se pak uvádělo logicky Německo. A aby toho nebylo málo, mohl jsem tak v relativně útlém věku, poprvé již někdy v roce 1990, slyšet dokonce Berlínskou filharmonii s hvězdami orchestru, mezi které v té době patřil třeba Hansjörg Schellenberger, jeden z mých pozdějších mentorů. Tenkrát jsem možná ještě ani pořádně nevěděl, z jaké části Berlína, z východního či západního, orchestr vlastně je.

Ale abych příliš neodbočoval. Co vše se vlastně skrývá pod pojmem kultura ve vztahu k úrovni – vyspělosti státu? Takovou kulturou v rovině obecné může být samozřejmě i cestování vlakem (rychle a včas) či MHD, nebo čistý chodník. Čtenář však jistě tuší, že tím se v mém textu zabývat nebudu.

Pro větší srozumitelnost si dovolím ještě jedno zdánlivé odbočení. Snad již od devadesátých let minulého století se vede debata na téma vybudování takzvaného Národního fotbalového stadionu. Velkým obhájcem této „smělé“ myšlenky je dnes pochopitelně především současný předseda Fotbalové asociace České republiky, pan Miroslav Pelta. Potřeba podobného projektu v desetimilionové zemi, která pravděpodobně nikdy nebude pořádat vrcholný turnaj, jakým by byl třeba evropský šampionát, je jistě velmi diskutabilní. V některých ohledech je však podobná myšlenka paradoxně inspirativní. Především pro onen „národní“ (či snad národovecký?) charakter věci. A proč by takový národní stánek musel a priori stát v hlavním městě? Vždyť nejmodernější stadion u našich západních sousedů, kde na skutečně evropské fotbalové scéně nastupuje slavný Bayern, Allianz Arena – je přece také v Mnichově.

Takovou nenápadnou paralelou k vybudování „národního“ fotbalového stánku je v současnosti projekt výstavby koncertního sálu v Brně. Proč by tedy Janáčkovo kulturní centrum v moravské metropoli nemělo být oním národním sálem se vším všudy? Jak mi nedávno s nadsázkou řekl můj chytrý kamarád Martin Víta (známý svými zajímavými teoriemi a články k problematice grantové politiky): „Praze chybí Besední dům a Brnu chybí Rudolfinum.“ Ano, zní to jednoduše (byt’ kvalitním kulturním stánkem, který by měl moderní parametry a unesl zvuk velkého symfonického tělesa, Rudolfinum rozhodně není). Sledovat historii okolo výstavby moderního koncertního (ještě bez přívlastku národního) sálu v Brně je svým způsobem dost deprimující.

S menšími přestávkami se tento leitmotiv táhne poválečnou brněnskou historií až do současnosti (detaily nebudu čtenáře zatěžovat). Jak symbolické pro naši společnost, která se kulturou mnohdy ráda pouze ohání a zaštiťuje, je-li to výhodné nebo vhodné. Platí-li teze Johanna Wolfganga Goetha, že v umění je pouze to nejlepší dost dobré, pak se také se vším všudy musíme srovnávat s těmi nejlepšími. Osobně jsem přesvědčený, že pouze tento přístup, je-li správně interpretován a uchopen, vede k progresu. V umění se člověk zkrátka nesmí uspokojit. Možná by však bylo trochu nefér, srovnávat se jen s nejvyspělejší evropskou ekonomikou – kulturou (pro forma zmíním současný super drahý projekt Elbphilharmonie v Hamburgu, kulturního centra, které by mělo překonat vše, co bylo doposud v Německu v této oblasti realizováno).

Podíváme-li se však například na situaci v Polsku, zjistíme, že někdejší (v osmdesátých až devadesátých letech) „outsider“ regionu akceleruje nejen v této disciplíně úplně jiným tempem. Důkazem budiž nový špičkový koncertní sál v Katovicích (tedy také mimo hlavní město), který snese veškerá srovnání s tím nejlepším, co se kdy v Evropě postavilo. U nás byl donedávna posledním počinem v tomto směru Dům kultury v Teplicích (dnes sídlo Severočeské filharmonie Teplice), realizovaný v letech 1977 – 1986 podle návrhu architekta Karla Hubáčka (roku 1989 oceněný hlavní cenou světového bienále Interarch). To však bylo ještě „před listopadem“… Výjimkou, a doufejme i první vlaštovkou, je před pár lety otevřené Kongresové centrum ve Zlíně, pod kterým je podepsaná paní Eva Jiřičná. Otázka je, zda kdy spatří světlo tohoto světa „opus posthumus“ Jana Kaplického, jehož „Rejnok“ by měl stát v Českých Budějovicích.

Ale zpět do Brna. Ptám se, zda například v porovnání s Polskem, kde pojem vlast a národ má daleko větší význam nežli u nás, je problém i v tom, že nemáme (?) osobnosti světového kalibru, jakým je např. Krzysztof Penderecki. Před lety při podobné akademické debatě s Davidem Marečkem, současným generálním ředitelem České filharmonie, jsme se dobrali asi k tomu, že onou ideální osobností světového formátu, která by byla schopna fascinovat, tedy i přesvědčit nejen politické „elity“, akcentovat a hlavně obhájit potřebu – nutnost vybudování nového koncertního sálu („Es muss sein!“), navíc se vztahem k Brnu, je de facto zřejmě pouze Milan Kundera. Možná ještě před deseti – patnácti lety by to bylo i velmi reálné. Jeho hlas je nakonec formálně slyšet i nyní.

Otázka zní možná ještě jinak. Potřebuje Brno nový koncertní sál? Na tuto otázku odpovídám, že Česká republika potřebuje koncertní sál v Brně. Nové kulturní centrum výrazně pozvedne celé město, potažmo region (jak nemám slovo region rád, viz následující věta). Teprve silná nezávislá scéna přestane mít, mnohdy neprávem, nálepku „regionální“. Jedním z dalších cílů a důvodů (nebo dokonce potřeb) je vytváření určitého konkurenčnějšího klimatu (a to nejen na kulturní scéně) na ose Praha – Brno (Ostrava), silnější páteře, která by teoreticky – v tom nejlepším slova smyslu – alespoň částečně zrelativizovala onu „centralistickou úlohu“ hlavního města (to konstatuji jako člověk, který se narodil a žije v Praze). Jinými slovy, inteligentní decentralizace vede jednoznačně k posílení celého organismu (příkladem budiž opět Spolková republika Německo).

Jsme svědky možného budování lepšího, protože kulturnějšího, státu, kdy se od slov snad konečně přejde k činům? Téma výstavby Janáčkova kulturního centra je objektivně vzato významným barometrem stavu a skutečné – reálné kulturní úrovně naší země. Už proto bude zajímavé sledovat, zda a kdy se tento ambiciózní záměr podaří zrealizovat. Průkaznější reflexi společnosti ve vztahu ke kultuře si jen těžko dokážu představit. Nemělo by zapadnout, že brněnskou kulturní scénu, v tomto případě primárně Filharmonii Brno (po silné éře dvou výrazných šéfdirigentů, Petra Altrichtera a Aleksandara Markoviće aktuálně bohužel bez uměleckého vedení), bude investice tohoto rozsahu zavazovat k tomu, aby obstála již ne v celonárodním významu a měřítku, ale jednoznačně v evropském kontextu. I to by mělo rozhodně již nyní vést k zamyšlení nad tím, co vše by mělo dále ze strany zřizovatele (politika financování) i instituce samotné (primárně obsazení pozice šéfdirigenta osobností evropského formátu, který dál bude systematicky rozvíjet umělecké ambice a interpretační kvality tělesa) následovat, aby se přední český orchestr etabloval mezi skutečnou evropskou elitou. To bude ve finále ta pravá obhajoba potřeby systémových investic do živého umění.

V mém textu jsem krátce zmínil zřejmě největšího žijícího českého umělce, Milana Kunderu, respektive potřebu charismatické osobnosti, která projekt podobného významu dokáže tím co a jak koná, zaštítit, rozhodujícím způsobem akcelerovat a především dotáhnout do cíle. Jistě není náhodou, že patronkou výstavby Janáčkova kulturního centra je právě mezinárodně uznávaná pěvkyně Magdalena Kožená. Pro čtenáře, který měl tu vytrvalost a dočetl až sem, vyslovím na závěr velmi kontroverzní větu. Má-li Fotbalová asociace České republiky Miroslava Peltu s jeho budovatelskou ideou, pak Janáčkovo kulturní centrum, které stavím významem minimálně na stejnou úroveň jako národní fotbalový stadion, má Marii Kučerovou, ředitelku Filharmonie Brno. Otevřou-li se na podzim roku 2019 skutečně dveře Janáčkova kulturního centra, bude to pak z velké, ne-li rozhodující, části její zásluha. Skeptikům (i přehnaným optimistům) bych pro tento případ s dovolením doporučil Kunderův román Nesmrtelnost. Tam to vše je…

www.vilemveverka.cz
www.ensemble-berlin-prag.com
www.facebook.com/VeverkaVilem