Buďte bez obav, pane, bude mě nenávidět: Dáma s kaméliemi na jevišti pařížské Opery

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Leonore Baulac, Mathieu Ganio, Dáma s kaméliemi, Pařížská opera 2018 (foto Svetlana Loboff)

Během venkovského bílého pas de deux se nálada proměňuje a onen bezelstně opravdový, neskrývaně něžný pohled má v očích ona. Protože už není Dámou s kaméliemi, toužící po přepychu, špercích a lesku společenského života, ale obyčejnou Marguerite, dívkou, která se zamilovala a která si v lásku a to, že přece stačí, jelikož tentokrát vybrala srdcem, ne hlavou, dovolila uvěřit. O to bolestnější je pak následná konfrontace s panem Duvalem, v jejímž průběhu je dívčina zoufalá bezmoc a beznaděj téměř hmatatelná. Poslední, tzv. černý duet je pak otevřeně nejsmyslnější a současně nejsyrovější, plný sdílené bolesti, výčitek, odpuštění i něčeho nepojmenovatelně ryzího.

Z výše uvedeného je patrné, že Dáma s kaméliemi má na své interprety nemalé nároky, současně jim ale poskytuje dostatek prostoru rozvinout veškerý jejich potenciál a daruje jim momenty zastavení, ticha, zdánlivě prostého pohledu, které mají při správném pochopení a uchopení potenciál sdělit úplně vše. A pokud jste Léonore Baulac a Mathieu Ganio, umíte jich bezezbytku využít.

Leonore Baulac, Mathieu Ganio, Muriel Zusperreguy, Dáma s kaméliemi, Pařížská opera 2018 (foto Svetlana Loboff)

Léonore Baulac, která se v roli Marguerite tento rok objevila poprvé, není její úplně typickou představitelkou. Stalo se totiž skoro standardem obsazovat do této role zralou tanečnici s dostatkem jevištních, hereckých i životních zkušeností, byť románové předloze bylo v době smrti pouhých třiadvacet let. Mládí pařížské étoile ale její interpretaci dodává rozměry, které u velkých dramatických balerín nenajdete. Svěžest, dívčí jiskra a jistá nespoutanost se snoubí s vyspělým projevem a jejich kombinace umožňuje Baulacové vytvořit svou vlastní, živoucí verzi Marguerite Gautier. Neopakovatelná je její naprostá přirozenost a v podstatě až civilnost ve způsobu projevování emocí, vnitřních pohnutek i gest. Choreografie v jejím podání plyne s naprostou samozřejmostí, nikdy nesklouzává k vyprázdněné póze, pouhé dekorativní ornamentálnosti či vykonstruované manýře. Ze smrtelně prázdného, vyhaslého pohledu ve chvíli, kdy jí v duetu s Armandovým otcem dochází bezvýchodnost situace, až mrazí, podobně jako z určité rezignace mísené s vnitřním žalem, s nimiž se během posledního duetu pokouší co nejupřímněji Armandovi omluvit (ale neprosit za odpuštění) a současně jej přesvědčit o své lásce. S blížící se smrtí najednou vypadá jako nešťastné děvčátko, což její tragédii činí o to větší.

Myriam Ould-Braham, Marc Moreau, Dáma s kaméliemi, Pařížská opera 2018 (foto Svetlana Loboff)

Jestliže Baulacová v roli Marguerite debutovala, mohla si jen velice těžko přát lepšího partnera, než kterého se jí dostalo v podobě étoile Mathieu Gania. Tanečníka, který je v současné době nejzkušenějším Armandem souboru a který tuto roli tančí pravidelně od roku 2006 (kdy mu bylo pouhých dvaadvacet let), kdy balet poprvé vstoupil do repertoáru pařížské Opery. Nadto je Armand Duval rolí, která jako by byla vytvořena speciálně pro něj (anebo byl možná Mathieu Ganio speciálně vytvořen pro roli Armanda Duvala). Na první pohled v sobě skrývá dětsky naivní čistotu, ono rozkošné štěňátko, ale spojuje je současně i s urážlivou ješitností, ublížeností a povšechnou, pro romantické hrdiny tolik typickou mírou rozervanosti a v jistém slova smyslu hysterické lability. Emoce jeho Armanda nejsou nikterak kontrolované, se stejnou opravdovostí se nechá pohltit až zhmotněným štěstím jako neskrývanou, shakespearovsky zelenookou žárlivostí i dotčeným egem poháněnou pomstychtivostí. Krátké, o to intenzivnější sólo ve chvíli, kdy se z Margueritina dopisu dozvídá o jejím odchodu, je ve své hluboké zraněnosti, vzteku a nevěřícném žalu patrně tím nejbolestivějším a současně sadisticky nejkrásnějším momentem představení. Nekonečně elegantní linie, bezchybná partnerská práce a pro mě osobně nedostižná muzikálnost a absolutní cit pro hudbu prostupující každou molekulou těla jsou jen téměř nepodstatnými plusovými body v již tak superlativy přeplněném hodnocení, jelikož tanečníkovi Ganiova kalibru mnohdy stačí jen na jevišti být a číst si knížku.

Severine Westerman, Muriel Zusperreguy, Heloise Bourdon, Dáma s kaméliemi, Pařížská opera 2018 (foto Svetlana Loboff)

Kromě ústředního páru dává Neumeierův balet prostor spoustě vedlejších postav, v nichž mají možnost se tanečníci uplatnit. Tentokrát ovšem všichni jako by ustupovali do pozadí a nepoutali tolik pozornosti. Paul Marque jako Armandův přítel Gaston Rieux vyčnívá svým mimořádným talentem a skoky s až kočičí měkkostí, k tomu oplývá pro roli potřebným komickým potenciálem, přesto mu schází větší porce charismatu. Toho se ve větší míře dostává jeho partnerce Prudence (Muriel Zusperreguy), která je skutečnou velitelkou společného vztahu (což ji přibližuje knižní předloze, v níž je Prudence vlastně již zralou ženou v letech).

Role Manon a Des Grieuxe připadla Sae Eun Park a Fabienu Revillionovi. Původem korejská tanečnice svým křehkým vzhledem vyvolává dojem skutečně teprve šestnáctileté Manon, která je těsně před tím, než se její osud naplní, násilně donucena dospět. Nicméně v Neumeierově baletu má být její postava pokušitelkou, svůdnicí představující svět pozlátka, připomínkou Margueritiny minulosti, do níž by ji s až škodolibým potěšením ráda stáhla zpět a jejíž poživačná lehkomyslnost kontrastuje se sebeobětováním a v jistém smyslu vyšším morálním standardem Marguerite. A právě temnější stránky Manoniny osobnosti se Parkové nepodařilo cele naplnit. To ovšem nebyl ani v nejmenším problém Heloïse Bourdon, frivolní, bezskrupulózní, vypočítavé Olympie, jíž se s až oněginovským cynismem a předstíranou světaznalostí dvoří přímo před Margueritinýma očima Armand.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3