Buffo bas se srdcem v hlase. Bohuslav Maršík slaví osmdesátiny

  1. 1
  2. 2

Od počátku nové sezony 1973/1974 se Bohuslav Maršík stal sólistou Opery Národního divadla. Ve svazku naší první scény působil až do roku 2010. A jak bývalo v oněch dobách zvykem, musel nově angažovaný mladý sólista projít nejprve řadou drobnějších úkolů. A tak Maršíka čekaly vedle rolí kmenového repertoáru, v nichž se postupně objevoval, nově studované role hraběte Ceprana ve Verdiho Rigolettovi, Grigorije v Jeremiášových Bratrech Karamazových, Senátora ve světové premiéře opery Jána Cikkera Coriolanus a v závěru sezony velká smetanovská role, poustevník Beneš v Čertově stěně.

Bohuslav Maršík se tedy definitivně právem prosadil a zaujal v operním souboru Národního divadla významnou pozici. Radmila Hrdinová ve svému článku z roku 2009, věnovaném Bohuslavu Maršíkovi v Hudebních rozhledech, charakterizuje Maršíkův pěvecký projev následovně: „Nikdy to nejsou jen odzpívané tóny, vždy je prostupuje emoce, která jeho hlas jednou projevuje vroucností, jindy přiškrcuje záští.“ Považuji tuto charakteristiku za velmi precizní a přidáme-li k tomu, vždy promyšlený a stejně tak procítěný a řemeslně velmi dobře ztvárněný Maršíkův herecký projev, bylo o jeho pozici v Opeře Národního divadla rozhodnuto.

Bohuslav Maršík (zdroj archiv ND Praha)

Jednou z jeho domén přitom i v Národním divadle zůstaly české opery. Z těch již jmenovaných připomeňme alespoň Kecala, kterého mimo jiné zpíval a hrál při premiéře nové inscenace Prodané nevěsty na scéně Smetanova divadla, která byla v roce 1982 dílem dirigenta Zdeňka Košlera a režiséra Ladislava Štrose, z dalších postav pak Wolframa Olbramoviče v Braniborech v Čechách, Matouše v Hubičce, vynikajícího Mumlala ve Dvou vdovách a v Tajemství vytvořil vedle Bonifáce rovněž rozkošnou figuru Mistra zedníka a také Ducha frátera Barnabáše. Ke dvořákovským rolím přibyl Lucifer v Čertu a Káče, ve Foersterově Evě přesně charakterizovaná postava opilého Rubače, v Novákově Karlštejnu ztvárnil roli Purkrabího karlštejnského a v opeře Františka Škroupa Mořský geus roli Vangripa.

Výrazně se prosadil v operách Leoše Janáčka. K jeho mimořádně zdařilým postavám můžeme počítat dvojroli Jezevec – Farář v Příhodách lišky Bytroušky, kupce Dikoje v Káti Kabanové, trojroli Würfl – Čaroskvoucí – Konšel ve Výletech páně Broučkových, Malého vězně v opeře Z mrtvého domu, Rychtáře v Její pastorkyni a doslova nezapomenutelná je jeho precizní miniatura v roli Strojníka ve Věci Makropulos. Při této příležitosti dejme ještě jednou slovo Radmile Hrdinové, která o menších rolích v Maršíkově podání napsala: „Každou svou postavu, i tu nejmenší, obdařil jedinečnou lidskou charakteristikou.“

Připomeňme Maršíkovy role v operách Bohuslava Martinů (Patriarcheas v Řeckých pašijích, Trestanec v Juliettě, Chmelař Bedroň ve Veselohře na mostě, Truffaldino v Ariadně na Naxu či Kapitán v Trojím přání). S řadou velkých i menších úkolů se setkal v soudobých operách, v nichž mohli inscenátoři výtečně využít jeho talentu, přesné pěvecké i herecké charakteristiky role. Zmiňme se alespoň o některých. Z domácí tvorby to byl například Brighella v Hanušově Sluhovi dvou pánů, Smirnov v Jiráskově Medvědovi, titulní role v Zámečníkově dětské opeře Brouk Pytlík anebo role táty Hniličky ve Smolkově Naganu. V soudobém světovém repertoáru se výborně představil v postavě 3. pobudy v Orffově Chytračce a především v rolích Peachuma v Brittenově Žebrácké opeře a Otce v Krásce a zvířeti Philipa Glasse.

Skvěle se uplatnil i v operách Mozartových. Ve Figarově svatbě byl po léta skvělým představitelem doktora Bartola (stejně jako v Rossiniho Lazebníkovi sevillském) a následně také role Antonia. V Donu Giovannim ztvárnil postupně role Masetta, Leporella i Komtura, v Únosu ze serailu si zopakoval Osmina a v Kouzelné flétně byl představitelem Druhého ozbrojence.

Z Maršíkova italského repertoáru připomeňme hraběte Monteroneho ve Verdiho Rigolettovi. Velkého inkvizitora v Donu Carlosovi, Pistolu ve Falstaffovi, Fra Melitoneho v Síle osudu, z pucciniovského repertoáru strýčka Bonze v Madame Butterfly, Cesare Angelottiho a Kostelníka v Tosce, roli Geronte de Ravoir v Manon Lescaut a především nezapomenutelného pana domácího Benoita v Bohémě. Širokou škálu svých interpretačních možností předvedl rovněž ve dvou operách Gaetana Donizettiho, v titulní roli Dona Pasquala a v ústřední roli matky Agáty v Poprasku v opeře. Tuto roli si s mimořádným diváckým ohlasem zopakoval v roce 1994 v Plzni, kde ji vytvořil ve velice úspěšné inscenaci tehdy začínajícího režiséra Martina Otavy, dnešního ředitele plzeňského divadla.

V ruských operách se zaskvěl v roli potulného mnicha Varlaama v Musorgského Borisi Godunovovi, Matyáše v Prokofjevově Ohnivém andělu a Popa v Šostakovičově Lady Macbeth Mcenského újezdu.

K jeho velkým úspěchům patřila i role písaře Beckmessera ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských, s Wagnerem se dále setkal v postavě Fasolta ve Zlatě Rýna. Ve Straussově Mlčenlivé ženě ztvárnil roli Vanuzziho. K jeho parádním menším rolím patřil vždy polesný Kuno ve Weberově Čarostřelci a nesmíme zapomenout na krále Ludvíka v koncertním provedení Weberovy Euryanthy.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat