Bůh je v detailu. Rýnské zlato v Drážďanech

Ve své recenzi Drážďany: Valkýra plná hvězd i lidských citů z konce letošního února (najdete ji zde) jsem obnovenou premiéru Die Walküre považoval jen za příležitostný podnik bez zjevného plánu realizovat tetralogii ve složení Rýnské zlato – Valkýra – Siegfried – Soumrak bohů kompletně. Jen o několik týdnů později zveřejněný program sezony 2016-2017 v Semperově opeře mě však z tohoto omylu rychle vyvedl. Trojí uvedení Rheingoldu v průběhu října a stejné množství repríz Siegfrieda v lednu dávají tušit, že nejpozději v roce 2018 dojde i na část závěrečnou. Je tedy rozhodně nač se těšit, protože právě dokončená první polovina projektu – byť z nějakého důvodu chronologicky prohozená – jednoznačně potvrdila výjimečné postavení dráždanského operního domu ve světě interpretace Wagnerova operního díla.

V už zmíněném textu o inscenaci Valkýry jsem základní režijní myšlenku Willyho Deckera popsal tak, že „režisér spolu se scénografem a tvůrcem kostýmů Wolfgangem Gussmannem zasadili protagonisty Wagnerovy opery do stylizovaného divadelního sálu, v němž na jevišti probíhá aktivní děj, zatímco v hledišti propadají hrdinové pochybnostem, do jaké míry ho mohou a smějí ovlivňovat.“ Osobně jsem se letos s tímto Deckerovým pojetím setkal poprvé právě ve Valkýře, a proto jsem byl upřímně zvědav, co mu za pomoci týchž myšlenkových a výtvarných komponentů předchází v úvodním Rýnském zlatu (které mělo v této režii svou drážďanskou premiéru 30. září 2001). Rád přiznávám, že zvědavost vystřídalo nadšení z faktu, že v Rheingoldu zachází Willy Decker se svou ústřední „divadelní“ myšlenkou snad ještě nápaditěji.

Po tom, co představitelka bohyně Erdy osobně odhrne z jeviště průsvitnou černou oponu, vidíme na scéně dlouhé řady divadelních sedadel, které – obrácené k hledišti opěradly – zabírají prakticky celou její plochu. Řady jsou různě zvlněné a zkroucené, takže evokace vodní hladiny je velmi přesvědčivá… Spolu s trojicí bíle oděných a bezvlasých dcer Rýna se nad sedadly objevuje i obří koule, symbol onoho titulního „rýnského zlata“. Do bezstarostného vílího skotačení přivede trochu vzrušení až příchod Niebelunga Albericha, který nekonečný svět divadelního hlediště rozbije tím, že sem se svými kumpány přivleče obří divadelní jeviště. Na něm se svůdné dívčí trio předvede jako skupina obstojných kabaretních tanečnic, zatímco plebejský a ošuntělý Alberich coby „herec“ zcela zklame. Když mu pak rýnské děvy nabídnou, že pokud se vzdá lásky, může být všechno zlato s nedozírnou mocí jeho majetkem, chamtivý ochotník si na něj doslova vyskočí. A co že si v tomto podobenství Alberich vlastně koupil? Možná, že za zlato si lze tentokrát dosadit třeba úspěch, slávu a uznání.

Ve druhém dějství nacházíme v témže scénickém rámci sestavu bohů v čele s Wotanem, která se v hledišti bezmocně snaží najít řešení v zapeklité svízeli. Jevišti totiž kralují groteskně vycpaní pořízci Fafner a Fasolt (jacísi cementem obalení architekti a zedníci zároveň), požadující svůj honorář za stavbu hradu Walhalla. Aby nemuseli vydat obrům jako odměnu bohyni mládí Freiu, povolávají bohové coby „řešitele problémů“ boha ohně Logeho. Ten se snese na scénu na obřím blesku (na identických blescích se mimochodem spouštějí k padlým bojovníkům i Valkýry v další části Deckerova Prstenu). Poznáváme ho jako obrýleného intelektuála s červenou šálou a rudým pruhem na jinak stejně plavé kštici, jakou mají i bohové Freia, Donner a Froh. Loge je zde čímsi mezi divadelním intendantem, producentem a režisérem – bez něj se zkrátka tahle fraška dál nepohne… S jeho návrhem zaplatit obrům niebelungovským zlatem Wotan souhlasí, a tak mu nezbývá, než se spolu s Logem vydat na jeho cestovním blesku za Alberichem do podzemí.

Podsvětní Niebelheim se od světa nahoře liší vlastně jen jedním detailem: i zde je mezi sedadly vklíněno jeviště, ale podivně deformované. Není ostatně divu, když je jeho jedinou „rekvizitou“ obří trezor, do nějž zotročení skřeti skládají rýnské zlato, přetavené do cihel. Božská návštěva zde shlédne Alberichovo aktuální představení, a musí konstatovat, že díky mocnému prstenu a přilbě (neboli pozlacené buřince), což jsou propriety, vyrobené ustrašeným kovářem Mimem, je už z bohatého Niebelunga přece jen lepší showman. Přesto však tato nová divadelní hvězda neprohlédne léčku zkušenějších kolegů, a je – spoutána Logeho režisérskou šálou – dopravena i se svým zlatem opět na povrch.