175 let od úmrtí Felixe Mendelssohna-Bartholdyho

  1. 1
  2. 2

V roce 1843 založil lipskou konzervatoř (nyní Hochschule für Musik und Theater „Felix Mendelssohn Bartholdy“), kde společně s Ignazem Moschelesem a Robertem Schumannem působili jako profesoři. Jeho zaměstnanci se stali i další významní hudebníci, včetně hráčů na smyčcové nástroje Ferdinanda Davida a Josepha Joachima a hudebního teoretika Moritze Hauptmanna.

Při osmé návštěvě Británie v létě 1844 dirigoval pět londýnských filharmonických koncertů a v dopise pro sestru Rebecku z 22. července napsal: „Nikdy předtím nebylo nic podobného této sezóně. Nešli jsme spát před půl druhou, každá hodina každého dne byla naplněna závazky tři týdny dopředu a za dva měsíce jsem stihl více práce než za celý zbytek roku.“ Při dalších návštěvách se Mendelssohn setkal s královnou Viktorií a jejím manželem princem Albertem, kteří jeho hudbu velmi obdivovali.

Mendelssohnovo oratorium Eliáš vzniklo na objednávku Birminghamského hudebního festivalu a mělo premiéru 26. srpna 1846 na radnici v Birminghamu. Bylo zkomponováno na německý text přeložený do angličtiny Williamem Bartholomewem, který byl autorem a překladatelem mnoha Mendelssohnových děl během jeho pobytu v Anglii. Při své poslední návštěvě Británie v roce 1847 byl Mendelssohn sólistou v Beethovenově Klavírním koncertu č. 4 a dirigoval svou vlastní Skotskou symfonii s filharmonickým orchestrem před královnou a princem Albertem.

Mendelssohnovy skladby byly silně ovlivněny díly barokního skladatele Johanna Sebastiana Bacha. Komponoval symfonie, koncerty, klavírní a varhanní hudbu a komorní skladby. Mezi jeho nejznámější díla patří předehra a scénická hudba ke hře Sen noci svatojánské, Italská symfonie, Skotská symfonie, oratorium Svatý Pavel, oratorium Eliáš, předehra Hebridy, Houslový koncert a Smyčcový oktet. Mendelssohnovy Písně beze slov jsou jeho nejznámějšími sólovými klavírními skladbami. Jeho v té době konzervativní hudební vkus ho odlišoval od dobrodružnějších hudebních současníků, jako byli Franz Liszt, Richard Wagner, Charles-Valentin Alkan a Hector Berlioz. V současnosti patří k nejoblíbenějším skladatelům romantické éry.

Dalo by se o něm říci, že byl workoholik. Každou volnou chvíli, od rána do večera, komponoval. Dokázal se soustředit jen na skladbu a nerušil ho ani hlasitý křik a smích jeho dětí. Inspirací pro jeho tvorbu mu byly vnější vlivy, například popínavá rostlina s květy ve tvaru trubky na jeho zahradě ho inspirovala ke složení Capriccia a moll.

V roce 1836 se ve Frankfurtu nad Mohanem seznámil s Francouzkou Cécile Charlotte Jeanrenaud, se kterou 28. března 1837 uzavřel sňatek. Měli společně pět dětí: Carla, Marii, Paula, Felixe Augusta a Lili. Druhé nejmladší dítě, Felix August, onemocněl v roce 1844 spalničkami, zemřel v roce 1851. Nejstarší syn Carl se stal historikem a profesorem historie na univerzitách v Heidelbergu a Freiburgu. Zemřel v psychiatrické léčebně ve Freiburgu ve věku 59 let. Paul byl známým chemikem a průkopníkem výroby anilinového barviva. Marie se provdala za Victora Beneckeho a žila v Londýně. Lili se provdala za Adolfa Wacha, profesora práv na univerzitě v Lipsku.

Mendelssohn se sblížil se švédskou sopranistkou Jenny Lind, s níž se seznámil v říjnu 1844. Dokumenty potvrzující jejich vztah zatím nebyly publikovány. V roce 2013 George Biddlecombe v časopise Journal of the Royal Musical Association potvrdil, že „Výbor Mendelssohnovy stipendijní nadace disponuje materiály, které naznačují, že Mendelssohn psal Jenny Lind vášnivé milostné dopisy, v nichž ji prosil, aby s ním utekla, a vyhrožoval jí, že si vezme život, pokud tak neučiní.“ Mendelssohn pro ni psal operu Lorelei na motivy legendy o rýnských pannách Lorelei – opera byla v době jeho smrti nedokončená. Traduje se, že árii Slyšte Izrael z jeho oratoria Eliáš psal přímo pro její hlas, ačkoli tuto roli zpívala až po jeho smrti, na koncertě v prosinci 1848.

Další nevyřešenou otázkou je vztah Felixe s jeho sestrou Fanny. Po celý život si byli velmi blízcí a zdá se, že jejich náklonnost měla silný erotický aspekt. Z líčení několika životopisců vyplývá, že byl Felix pro Fanny objektem touhy. Felix ji prý občas varoval, že se k němu příliš přibližuje. Vzniklo několik muzikologických studií, zda jejich vztah nebyl incestní. Fanny ve svém dopise Felixovi jednou napsala: „A také tě mohu ujistit, že si u mě doma budeš hrát nerušeně – žádná myš se tě nesmí dotknout. Všechno dotýkání bude probíhat zevnitř. Hensel [Wilhelm Hensel, Fannyin manžel, pozn. red.] je dobrý člověk, Felixi, a já jsem v nejširším slova smyslu spokojená, šťastnější, než jsem si kdy dokázala představit. Snila jsem totiž a obávala se, že mě takový vztah od tebe odtrhne, nebo spíš odcizí, ale je to, pokud možno, právě naopak. Častěji přemýšlím, a proto častěji přemýšlím o tobě. A čím více tě mám nyní a budu mít v budoucnu, tím více tě budu mít a potřebovat. Není možné, abys mi něco ze své lásky vzal, protože musíš vědět, stejně jako já, že se bez její sebemenší části neobejdu. Totéž ti zopakuji v den své svatby, protože dosud jsem nepoznala žádný cit nebo situaci, v níž bych si nemyslela a neřekla totéž.“

V den svatby s Henselem svému bratrovi napsala: „Přesto jsem ráda, že jsem to zažila, a budu Ti to moci opakovat zítra a v každém okamžiku svého života, a nevěřím, že tím Henselovi křivdím. Tvá láska mi poskytla vnitřní hodnotu a nikdy si nepřestanu vážit sama sebe, dokud mě budeš milovat.“

Mendelssohnova sestra Fanny zemřela 14. května 1847. K uctění její památky napsal svou poslední skladbu dva měsíce před vlastní smrtí, rozervaný Smyčcový kvartet č. 6 f moll op. 80 „Requiem za Fanny“. Kvartet poprvé zazněl soukromě 5. října 1847 v přítomnosti Ignaze Moschelese. První veřejné provedení se konalo 4. listopadu 1848 v Lipsku, kde na housle hrál Joseph Joachim.

Mendelssohn měl na sklonku života podlomené zdraví a zpráva o sestřině smrti jeho zdravotní stav zhoršila. Po několika infarktech v Lipsku 4. listopadu 1847 zemřel ve věku 38 let. Pohřeb se konal v lipském kostele Paulinerkirche a pohřben byl na berlínském hřbitově Nejsvětější Trojice I v Kreuzbergu. Mendelssohn jednou popsal smrt jako místo, „kde je třeba doufat, že ještě bude hudba, ale už žádný smutek a rozloučení.“

Zdroj info: autorský článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments