Být ve správnou dobu na správném místě

Rozhovor s mezzosopranistkou Evou Randovou, v letech 1994-1997 předsedkyní poroty Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech a v roce 2016 opět členkou této poroty.

Co potřebuje mladý pěvec pro svou budoucnost?

Vlohu hlasu, muzikálnost a pěvecký sluch dostane od Boha. Na tom vůbec nemusí pracovat. Ale – vzpomínám na svoji profesorku Jitku Švábovou – to je ta nejmenší část uměleckého základu, protože k tomu musí nutně přijít další důležité složky: inteligence, emocionalita, disciplína, organizační schopnost a především pracovitost… Toho je tolik! Technicky jde o tři základní věci: hlavová resonance, netlačit do krku a opírat na appoggio. To nesmí chybět, ale nesmí chybět ani vůbec nic z toho dalšího. Krásných materiálů běhá po světě víc, než by se mohlo zpěvem uživit, ale těch vyvolených, kteří z talentového základu dokážou něco vytvořit a po zásluze vyniknout, těch je nakonec jenom hrstka. To vidíme i tady na soutěži v Karlových Varech.

Jakou úlohu hrají příležitosti, záskoky, kontakty – vlivy vnějšího světa? Má se čekat na náhodu?

Já bych řekla, že to takhle vyloženě nejde. Všechno další vždycky záleží na konkrétním člověku, na tom, jak se ke svému talentu a životu postaví. Často bohužel v některém z těch důležitých životních momentů budoucí pěvec ztroskotá. To vidíme opět i při soutěži: říká se, že je důležité být ve správnou dobu na správném místě. Samozřejmě ano, ale když už jsem ve správnou minutu na správném pódiu, musím se tam obhájit svým výkonem, zazpívat na daném místě v danou chvíli tak, že oslním. A teprve pak mohu říci, že to byla „ta“ doba a „to“ místo. Dál se podaří jít pouze díky dokonalým výkonům. Myslím, že i k tomu jsme tady mladým lidem nápomocni tím, že jim nastavujeme zrcadlo, zvláště těm, kteří si o sobě myslí příliš mnoho. Naznačujeme jim, že některé z těch důležitých složek uměleckého výkonu ještě nezvládli. Pokud chce mladý pěvec dosáhnout něčeho dál, bylo by záhodno, aby si našel své slabé stránky a aby na nich usilovně zapracoval.

Platí to i naopak: kdo projde branou soutěže, třeba s vavřínem, a přestane pracovat, zapadne?

Ano. To ovšem platí i pro ty, kdo žádný vavřín nedostanou: když si méně úspěšný soutěžící řekne, že ho porota podcenila, tak je na špatné cestě. Protože my jsme ho nepodcenili, my jsme mu jen ukázali zrcadlo. Ale pokud se zamyslí a sám sebe se zeptá „Proč jsem nebyl druhý nebo první?“, tak mu to pomůže.

Do poroty Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech jste poprvé vstoupila v roce 1994 a pak ještě třikrát jako předsedkyně. Do hodnocení jste vnesla řád, protože jste také matematička a řád máte ráda.

Ano.

Bylo těžké přesvědčit porotu, že už napříště nebude diskutovat o každém výkonu zvlášť, ale nezávisle anonymně bodovat, že se nebude brát zřetel na nejvyšší a nejnižší počet z pětadvaceti bodů a z bodování zbylých porotců se vypočítá aritmetický průměr?

Pro řád soutěže to bylo rozhodně dobré. Ale možná, že mi nebylo dost dobře rozuměno pro tu chvíli, kdy už máme číselné výsledky hodnocení, které nejsou už žádnou diskusí ovlivnitelné, a kdy by si měli členové poroty nad konečným pořadím otevřeně říci své osobní názory. Diskuse sice neovlivní výsledek, ale má svůj smysl proto, abychom si v porotě navzájem řekli, z jakého hlediska se na soutěžící pěvce díváme. Učitel zpěvu se dívá na soutěžícího z jiného úhlu než režisér, dramaturg, agent, lyrická sopranistka, dramatická pěvkyně, dirigent a další. Každý hodnotíme podle toho, co kdo považuje za důležité, a každý by měl umět osobně obhájit, proč třeba daného soutěžícího ocenil víc nebo méně. Aby porota jako celek dávala napříště soutěžícím co největší šanci. Někdy jsou naše pohledy velice rozdílné. Diskuse je potřebná a užitečná, ale samozřejmě ne před bodováním, to musí zůstat nezávislé, neovlivnitelné.

To je téměř britský pohled: poslanci mohou hlasovat v parlamentu naprosto odlišně, ale pak se sejdou v klubu a přátelsky se o tom pobaví.

Miluji Brity. Angličany. A milovala jsem Covent Garden, protože tam byla absolutní férovost. Tam jsem nezažila za těch dvacet let, co jsem působila v řadě nových inscenací a obnovených premiér, že bych se někdy setkala s neférovým jednáním. Kohokoliv. Což je na světě opravdu – poměrně – výjimka.

Když jste se teď vrátila po delší době do Karlových Varů do poroty pěvecké soutěže, shledala jste nějakou zásadní proměnu? Zápornou? Kladnou? Něco jste jistě očekávala…

V prvé řadě jsem ráda, že soutěž dál staví na dobrých, pevných základech, na veliké práci jejího ředitele pana Aloise Ježka. Je to jeho osobní životní dílo – si dovoluji říci – na které vynaložil opravdu maximum energie a síly. A za to mu nemůžeme ani dost poděkovat. Když srovnám soutěž dnes a soutěž před těmi dvaceti lety – to už nebyl začátek, soutěž běžela už skoro třicet let – mohlo se možná pokročit ještě dál. Ne snad programem, ale tím, co bych přála soutěži já osobně a čemuž nevím, jak pomoci: proč se nepodařilo za těch padesát let přece jen vybudovat Dvořákově soutěži skutečně zasloužené vysoké mezinárodní renomé? Je to přece mezinárodně plnohodnotně srovnatelná pěvecká soutěž, jako je Cardiff nebo Belvedere, jako jsou soutěže ve Francii. Antonín Dvořák je světové jméno, soutěž nijak neomezuje, naopak. A přesto mám vnitřní pocit, že na skutečnou světovou úroveň známosti tato soutěž ještě nedosáhla. Osobně si kladu otázku, proč? Je to z důvodů finančních? Nebo malé propagace mezi vysokými školami a konzervatořemi? Nebo že soutěžící, kteří vynaloží i nemalé finanční prostředky na to, aby se soutěže vůbec mohli zúčastnit, dostávají ceny, které jsou ve srovnání s cizinou výrazně nižší? To se netýká organizace soutěže, ale pohledu z výhradně mezinárodního hlediska. Potřebujeme sem dostat hodně dobrých pěvců z jiných evropských zemí. Itálie mi chybí, Španělsko mi chybí. Kde jsou? A přitom jsme Evropa! Kdyby někdo věděl, jak tomu pomoci, to by bylo, co bych soutěži přála do budoucna. Možná chybí výraznější podpora z ministerstva kultury, ze strany českého státu, pokud mají skutečný zájem mít v Čechách opravdu významnou, mezinárodně uznávanou pěveckou soutěž.

Dvořákova pěvecká soutěž převzala úlohu pěveckých soutěží Pražského jara a Pražské jaro si naopak z vítězů Dvořákovy soutěže vybírá sólisty pro recitály v následujících ročnících.

O tom vím, zazpívají si v Praze, někdy i s Českou filharmonií nebo s orchestrem FOK. Další dostanou nabídky na nastudování role v českých a moravských operních divadlech. To je všechno správné. Já ale mluvím o jiné věci. Například na soutěže Pražského jara se obecně přihlašuje mnohonásobně více soutěžících z celého světa. I když i v Karlových Varech máme přihlášky ze zahraničí, ze Spojených států, mně tu chybí Rakušané, Švýcaři, máme tu sice studující v Lucernu, ale je to Češka. Dvořákova soutěž má stále 75 procent studentů z Čech a Slovenska a jenom 25 procent z Koreje, Číny a dalších, a to jsou opět jen ti, kteří studují v Evropě. Chybí mi další důležité pěvecké země: Francie, Německo. V čem to leží, že tam nikoho nezaujme propagační materiál? Který čert v tom vězí, že mladí lidé z těchto zemí nemají zájem přijet na tuto soutěž? Že je nepřitáhne? Za sebe bych proto soutěži přála, aby se v budoucnu dostala na úroveň kvality, zajímavosti a popularity takového Cardiffu, kde jsem také bývala v porotách.

Bývaly zde také dlouhé diskuse, zda Dvořák, který je zde povinný v podobě písně nebo árie, musí být vždycky zpíván česky, jestliže existují autorizovaná vydání nebo dokonce původní verze na německé texty. Jak se na to díváte?

Souhlasím, mohlo by to tak být. Dvořák se přece zpívá i latinsky. Budoucí pěvec musí umět zpívat v jakékoli řeči. A má v ní zpívat perfektně. Já jsem nemluvila francouzsky, ale když jsem měla zpívat francouzsky, musela jsem si to s lektorem nacvičit tak, aby to nikoho neuráželo. Čili zase: je to otázka práce. To je jeden z těch bodů, předpokladů, které nikdy nesmějí chybět.

Jaké hlasy se rodí? Řekla jste, že je jich víc, než vystuduje. Slýcháme, že Caruso byl jeden, Del Monaco byl jeden, Callas, Tebaldi a jistě další. Rodí se dnes také, nebo je to spíš věc managementu, reklamy, že se třeba o fenomenálních pěvcích ani nedovíme?

Ne. Hlasy se rodí vynikající. Jen – já bych řekla – dnešní doba je trochu jiná, než byla za časů pěvců, které jste jmenoval. My žijeme všeobecně rychleji. Jsme rychleji prodavatelní a rychleji spotřebovatelní. Dřív se jezdilo lodí, my dnes stihneme ráno zkoušet v Londýně a večer zpívat představení v Paříži. Obstát mezi špičkou nebo elitou je proto dnes mnohem obtížnější a náročnější, což se nakonec ukazuje i při dnešních vynikajících hlasech. Příklad: Jonas Kaufmann – to je hlas, který se rovná těm největším legendám, ale teď se ptáme, proč tak dlouho nevydrží bez újmy, bez výpadků? Já jsem nevypadla nikdy. Jen výjimečně, když jsem opravdu ležela s horečkou, jsem musela představení odříct, ale vzhledem k technice zpěvu jsem nevypadla ani jednou v životě – si dovoluji říct – a ať mi někdo dokáže, že nemluvím pravdu! (smích) Tím jsem si naprosto jistá! Takže: hlasové materiály určitě jsou, ale často je pro ně provoz dnešního života příliš vyčerpávající. Podíl na tom mají i agenti, kteří pěvce bleskově objeví, ihned nasadí a rychle uzpívají.

U pěvce na vysoké úrovni se očekává, že každou roli odzpívá exkluzivně napoprvé. To „poprvé“ je dnes nejdůležitější. Novou roli zazpívá třeba jen jednou v Met v přímém televizním přenosu, vidí ho celý svět, a v Paříži nebo v Miláně už od něj proto chtějí zase něco jiného. A hned zase perfektně. Dřív, v mé době, jsem třeba zpívala premiéru v Covent Garden, ale za dva nebo za tři roky se totéž vracelo: pokud jste byl dobrý a pokud jste v té roli měl úspěch, tak si nehledali nového náhradníka jenom proto, aby přišlo jiné jméno. Tam se měnilo jenomtehdy, když by byl někdo lepší. Bylo víc času na prohlubování rolí, na detaily rozmyšlené v klidu a v přirozeném zrání. Výjimky jsou dnes vzácné. Například Štefan Margita nastudoval výborně roli Logeho – dovoluji si říci, že mám na tom malinký podíl – a má štěstí, že má agenturu, která s ním dokáže objíždět s touto rolí po určitá léta celý operní svět. Na druhé straně vidím, že jsou tu pěvci, kteří mají hlasy stále ještě lyrické a krásné a jsou hnáni poměrně brzy do dramatického oboru. Premiéra za premiérou. Namísto, aby mohli zrát na repertoáru, který je pro ně přirozený. Z agentur se nikdo nedívá na budoucnost osobní kariéry, nýbrž na efekt: prodat, vydělat a co je do toho, jak se kdo bude živit za deset let? To je velký problém. Žije se příliš rychle a komerčně.

Co by se mělo u Dvořákovy pěvecké soutěže zachovat a co vylepšit?

Důležité je zachovat obor píseň a tím zachovat šanci nejen pro ne ještě vyspělé a ne velké hlasy, ale zároveň pro zdokonalování pěveckého výrazu. Píseň není opera. Také píseň samozřejmě vyžaduje emoce, ale v prvé řadě absolutně perfektní dikci, musí se rozumět každému slovu, poněvadž obsahově může být jedna píseň pro pěvce i víc než celá opera. U písně se vždycky jedná o nějaké výrazné sdělení a pěveckým projevem je třeba vystihnout celý příběh, sžít se s ním. Píseň je něco jako divadlo jedné osoby, komorní drama. Soutěž ukázala, že to všechno je „nedostatkové zboží“. Je proto výborné, že se píseň pěstuje, a mělo by se na tom oboru pracovat víc i na školách, na akademiích, abychom k této soutěžní disciplíně opravdu soutěžící co nejlépe vedli a připravili. I když – nedostatečná příprava často záleží spíše v žákovi. A co vylepšit? Větším povědomím o soutěži v zahraničí vyroste všechno.

Kam spěje opera? Už čtyři sta let se říká, že opera je mrtvý žánr…

Ano, například René Kollo je toho názoru, že opera se přežila. A já se na operu dívám jako na krásný obraz, jako na každé umění. Nemůžete říct, že se přežil Rembrandt proto, že Picasso namaloval něco úplně jiného. Nemohla bych říct, že bych ráda viděla jen jeden směr. Ale určitě bych chtěla, aby se Verdi zpíval jako Verdi, tak, jak to ve své době napsal, čili krásnými hlasy krásná hudba. Dnes operu často odvádějí od její podstaty příliš moderní režie – spíš mám problém s režiséry: pořád chtějí něčím operu vyšpikovat, aby byla současná, atraktivní, politická, a to za každou cenu. Mohu to říct, protože od nikoho už nic nechci, už nic nepotřebuju, jenom musím umřít! (smích) Pochybuji, že Verdi by měl ve zralém období tolik politických záměrů. Jistě, v raných operách ano a jeho doba je přečetla a nepotřebovala nic znásilňovat.

Publikum má svoji fantazii…

Přesně. A dovede si každý příběh domyslet do své doby. Dnešní režiséři diváka podceňují, nevěří, že má vlastní představivost. Já bych to nechala na publiku. Dnes se všecko příliš modernizuje a ono to k opeře nějak nesedí. Pro můj vkus. Musíme počkat, kam se to všecko bude vyvíjet. Věřím, že opera nezahyne.

Českých mezzosopranistek v Met a ve světě nebylo mnoho. Před vámi v Met z Čech byla v tomto oboru snad jen Ernestina Schumannová-Heinková. Ta se narodila v Libni, tehdy „u Prahy“. Čím to?

Stalo se. Asi jsem byla ve správné době na správném místě. A připravena.

Moc děkuji za rozhovor.

www.singingcompetition.eu