Čajkovského Evžen Oněgin v Plzni
Evžen Oněgin, opus 24, je dílem mimořádného jasu a krásy, gejzírem melodického bohatství, vyrůstajícího z melancholických, ba až tragických pocitů, s mnoha lidovými stylizacemi a mistrovskou novoromantickou skladebnou technikou. Vlivy Glinky, Dargomyžského, ale také Chopina, Liszta a Schumanna se zde slévají do výsostně osobitého stylu, kterým Čajkovskij okouzlil celý hudební svět. Ruský mistr v Praze osobně dirigoval roku 1888 v budově Národního divadla pražskou premiéru svého díla, jež se v Praze setkalo hned napoprvé s obrovským ohlasem. Ostatně do oka si zde tehdy padli Čajkovskij s Antonínem Dvořákem, jemuž Čajkovskij zařídil velké turné v Rusku. Oba jsou shodní v jednom významném aspektu. Jsou typickými reprezentanty národní hudební kultury svých zemí, kterou oba přivedli na světovou úroveň. Čajkovskij podobně jako Dvořák obdržel čestný doktorát v Cambridgi (1893).
Oněgina se snažila inscenace šéfa plzeňské opery Tomáše Pilaře zjevně uchopit právě jako zmíněné dílo jasu a krásy. Jednoduchá, střízlivá, až minimalistická scéna, režisérem přímo navržená, s projekcí barev, světel a scenérií na velké zadní ploše, podtrhuje vnitřní realitu díla, zobrazuje nálady a proměny nálad hlavních aktérů děje a jejich vztahů. Nebo také mnohdy až realisticky dokresluje závěry scén. Jak bývá pro režijní rukopis pana Pilaře typické (krom zcela originálně vystavěného Martinů Vojáka a tanečnice, jenž ale nesvazuje tolik jako opakované populární tituly), inscenace vychází v zásadě z doby příběhu, nechce přesazovat Puškina do jiných časových vztahů, leč zároveň si nehodlá nechat ujít dnes módní vlnu jisté nadčasovosti či snad spíš mimočasovosti, jistého poměrně nezávazného časového přesahu, aby mohla podtrhnout souvislosti s mladou generací dneška. Jen je pro mne jistou otázkou, zda se jde opravdu k podstatě vnitřní reality vztahů, do patřičné hloubky, či spíš – a takový mám pocit – po vnějším efektu s líbivými projekcemi i obdobně volenými kostýmy Dany Haklové. Také závěr opery si jde svojí psychologickou cestou, když se v popředí scény hroutí Taťána, která má naopak zachovat svoji hrdost a nepoddajnost. Ostatně Taťána vmete Oněginovi tvrdou pravdu, že mu jde jen o ženu z vyšších společenských kruhů, která má bohatství i čest.
Puškinův příběh je opravdu nadčasový, provází každou generaci. Láska povrchní a hluboká, ležérní povrchnost až cynismus, nacházející si posléze cestu k náhlému vzplanutí. Žárlivost, zažehnuvší jiskru z malichernosti, to vše je vysoce nadčasové a všechny generace bez rozdílu provázející. Čili pro mne je idea režiséra v zásadě srozumitelná, mnohdy i poetická, včetně překvapivé náhlé sněhové nadílky v árii Gremina, symbolicky vyjadřující, že ani ledová zima v nás nemůže skutečné vztahy nikdy zničit. Symbolismus provází charakteristicky celou inscenaci, je však srozumitelný a čitelný.
Avizovanou ideou však bylo obsazení rolí mladými lidmi dneška, prototypy herců filmového zjevu, ztělesňujícími představy současné mladé generace. Idea režiséra je doslova na aplaus ve stoje. Realita však taková není. Inscenátoři rozhodili jistě své sítě široko daleko, tomu věřím, leč uvízlo jim v nich málo ryb patřičné velikosti… Z pěti plánovaných Lenských se stal prototypem filmové mladosti Jaroslav Březina z Národního divadla v Praze. Pozoruhodný výsledek dlouhého bádání. Inscenaci se poněkud nedostává šťastné volby pěveckých osobností, jimiž se mohl tolik pyšnit Verdiho Macbeth. To se mi jevilo jako nedostatek premiéry, na kterou jsem se až příliš těšil, což se často nevyplácí. V divadle hostů to nicméně chápu, sladit kalendáře je dnes nesnadné, navíc si dovedu představit, že role v ruštině není pro potenciální zahraniční představitele tak atraktivní jako tradiční italská opera. Mladá generace u nás už ruštinu nezná. Luštit azbuku a učit se vše foneticky musí být dosti nesnadné. Ač přece rusky rozumí trochu každý Čech, jak se půvabně praví ve filmu Kolja Zdeňka Svěráka.
V Oněginovi existuje zvláště vynikající, poetický překlad libreta profesorkou Jelenou Holečkovou-Dolanskou, v minulosti často realizovaný. To by bylo výhodou pro české pěvce, třeba by se nehledali jako pověstná jehla v kupce sena, ze zahraničí už by se ale pro český překlad nenalezl patrně nikdo. I tyto dnešní potíže divadla zajisté vnímám.
Ale zpět na počátek souřadnice. Podstatné role jsou alternovány, nové vedení divadla ale zrušilo obvyklé dvě premiéry za sebou, škoda. Oněgin by se zajisté prodal výborně, je v Plzni tradičně velmi populární. Ač jsem absolvoval obě generální zkoušky, takže představu alternací mám, nelze z neveřejných zkoušek korektně nikoho jmenovat. Snad smím jen ryze za sebe konstatovat, že bych pro premiéru volil jiný průsečík z obou reálných alternací, než zvolili inscenátoři. Už jen proto, abych zůstal stylový vůči vyhlašované vizi filmového mládí na jevišti. To je ovšem v kompetenci inscenátorů, oni realizují své představy a vize, recenzent je jen pouhý pozorovatel.
V hlavních mužských rolích navazovali oba představitelé (Oněgin Jiřího Rajniše i Lenský Jaroslava Březiny) na historii Oněginů v Plzni. Otec Jiřího Rajniše zpíval Oněgina na premiéře v roce 2002. Profesor zpěvu Zdeněk Jankovský, vyučující Jaroslava Březinu v Praze na konzervatoři, byl výborným Lenským premiéry Oněgina roku 1965 (ke vystupoval spolu s Marcelou Machotkovou a Vilémem Míškem). Jiří Rajniš je mladý talentovaný barytonista s dobrými hlasovými dispozicemi, střední polohy jeho barytonu mají zajímavý volumen. Jeho hlas je de facto na počátku kariéry. Trochu pozor na zárodky neklidu tónů ve vyšších polohách à la Přemysl Kočí blahé paměti. Ve věku mladého barytonisty je to jistě jen otázka technického rázu v práci s dechem. Oněgin je v tomto stadiu vývoje obtížnou rolí, na druhé straně na obtížných úkolech se roste. U Oněgina mnohdy nastává zvláštní paradox, že když jeho nárokům pěvec cele interpretačně doroste, představitelsky již zase neodpovídá v textu proklamovaným šestadvaceti letům. To jsou ty paradoxy, chtělo by se říci slovy známé Havlovy hry. Jiří Rajniš má přednost v tom, že tato mladá léta nyní jevištně naplňuje.
Jaroslav Březina nahradil plánovaného Kanaďana Philippa Castagnera, jemuž nebylo včas uděleno vízum. Vida, i to je dnes možné, to jsou zas jiné paradoxy. Role Lenského bývá tenoristy milována z důvodů nejen divadelních, ale i ryze praktických. Není moc exponována polohově ani rozsahem, kdo ovládá širokodechou romantickou kantilénu, což je zásadní podmínkou, je zde na správné adrese vděčného úkolu. Pěvecky je plynoucí legato pro pana Březinu dobrou devizou (byla to velká přednost jeho učitele, přece jaký učitel, takový žák), hlas má ve výškách lesk, vzdor lehké momentální indispozici, která na premiéře trochu ovlivnila fortové výšky hlavní árie před soubojem. Ne však mezza voce, které umí pěvec dobře uplatnit. O jeho obsazení rozhodl patrně závažnější, plnější tón jeho projevu ve vyšších polohách. Ale tím inscenátoři zároveň opustili svoji platformu proklamované sympatické vize filmovosti postav, nebo ji v určité fázi vývoje zkoušek prostě jen odhodili coby spíše marketingové haraburdí. Operní publikum to ostatně ani nežádá, je zvyklé na řady nesrovnalostí, ve filmu nebo v činohře prakticky vyloučených.
Taťánu osvědčené plzeňské sopranistky Ivany Veberové rovněž snad nebylo třeba hledat lupou. Je interní členkou plzeňské opery. Má osobitý slovanský zevnějšek, ale především důležitý prostorově nosný tón, klenutou kantilénu hudebního frázování, dobrou ruštinu s koncovými souhláskami, vnitřně procítěný projev ve výstavbě postavy. Jen to závěrečné há by si zasloužilo trochu širší klenbu (Praščáj na věky!). Pro mne byla Taťána celkově vzato interpretačně nejpřesvědčivější postavou večera. Veberová nalezla v této roli jednu ze svých nejlepších kreací poslední doby. Olga Jany Piorecké je sice zjevem, pravda, atraktivní představitelkou, ale árie v Andante mosso trochu zaniká za clonou orchestru, jistě i díky své poloze.
Dlužno podotknout, že orchestr kryje jeviště na vícero místech, nejen zde. Gremina vytvořil na očekávané dobré úrovni Jevhen Šokalo, roli zpívá již mnoho let, má ji zažitou. Jeho znělý, zrnitý, stále voluminózní bas disponuje znělými hloubkami až po spodní Ges v jedné z nejslavnějších basových árií světového repertoáru. Jeho pěkná dikce nese pečeť skutečně libozvučné ruštiny. Na Gremina a Taťánu začnou dopadat při árii vločky sněhu jako dokreslení lásky bez jakýchkoliv hranic, nejen věkových. Hezký moment režie, byť inspirace krásnou inscenací v Metropolitní opeře hrála patrně rovněž svoji roli, což ostatně ničemu nevadí. Z menších rolí se velmi vydařila pěvecky disponovaná Larina Ivety Žižlavské, která dokázala i jevištně překvapivě zaujmout přirozeností svého projevu. Vysoce vděčnou roli Triqueta si na premiéře s chutí zazpíval Zbyněk Brabec, hlasově stále svěžím fondem, jen trochu pozor na intonaci v první části kupletu.
Hudební nastudování vedl šéfdirigent Norbert Baxa. Je zřejmě pódiovým typem dirigenta, neboť pokrok ve hře orchestru byl na premiéře od generálek tak markantní, jak se jen zřídkakdy zažije, a rovněž souhra mezi jevištěm a orchestrem se dařila v plné koncentraci večera. Jen doprovod ženského sboru zvýšená míra večerního nervového napětí ne zcela vyřešila, rovněž i dohru v intonaci. Instrumentace Čajkovského je poměrně hutná, v rytmizaci dechových nástrojů mnohde ošidná, neboť při obtížnosti souhry je harmonicky zároveň romanticky průhledná. Je to trochu prubířský kámen pro operní orchestry celého světa, byť poslechově, bez znalosti partitury, se to leckomu vůbec nezdá. Dynamicky je orchestr příliš symfonický v roli doprovazeče pěvců, zvolený typ hlasů občas kryje, některé z menších rolí se zvukově přes orchestr zcela neprosadí. V této složce zůstává per futurum jistý dluh. V sólových vstupech ouvertury, introdukcí, meziher a tanečních čísel naopak totéž vystupovalo jako pozitivum zvukové plnosti a homogenity, dirigentem Norbertem Baxou smysluplně interpretované. Sbor opery DJKT se sbormistrem Zdeňkem Vimrem, posílený o externí členy, podal velmi pěkný výkon, typický homogenitou zvuku a pružným frázováním, především v plesové scéně, kde zvukově dominoval. Ale rovněž vstupní sbor v Moderatu assai se podařilo v nasazeném tempu dobře zvládnout a vyrovnat se s obtížnou dikcí ruštiny. Ostatně na zmíněném výborném CD Oněgina pod taktovkou Františka Dyka, které jsem nedávno recenzoval, je tempo voleno obdobně, ba ještě živěji. Ale v češtině, jak bylo tehdy obecným trendem, což je jistě pro sborové pěvce snazší.
Mnoho vstupů má v Oněginovi disponovaný baletní soubor, vedený choreografem Jiřím Pokorným. Plně přesvědčivě vyzněl především v obrazu bálu, kdy se Oněgin vrací z cest po Evropě, polonéza i Écossaise vyzněly pohybově ve výrazu nejpůsobivěji. Oněgin v Plzni sliboval hodně. Velmi jsem se právě na Oněgina těšil. Už proto, že jsem od roku 1965 viděl všechny plzeňské inscenace. Tato poslední slibovala být zvláště atraktivní. Představuje však jako celek interpretačně spíše solidní střed. Verdiho Macbetha interpretačně nepředčila ani náhodou. Čajkovského silná invence nicméně přes jisté otazníky zaujme i nadchne. V tom je úžasná síla tohoto díla, skromně Čajkovským prezentovaná coby lyrické scény. Skladatel ani v době vzniku nevěřil, že bude dílo uváděno mimo Rusko, prý by jinde zůstalo nepochopeno. “Není to dílo dramatické, vlastně to není ani opera,” říkal. Jak se ve své skromnosti a pokoře světový skladatel mýlil! Netušil, že se bude jeho Jevgenij Oněgin hrát permanentně v Met, ve Vídni, na všech světových scénách, ale i v Plzni po tolika letech od jeho vzniku! Třeba se v plánovaném přenosu z Met do kin v dubnu 2017 podaří najít tvůrcům skutečné filmové obsazení postav opery, jak si opravdu autor velice přál. Že je to snad nesrovnatelné? Ne tak zcela, v dnešní silně, až extrémně medializované epoše, kdy je vše takříkajíc na dosah ruky ihned k porovnání, je již adjektivum regionální spíše zavádějícím pojmem. V reálu již nic “regionálního” v profesionálním kumštu neexistuje. Leda platy a honoráře.
Dlužno dodat, že pro celou škálu uzavřených čísel v Oněginovi si plzeňské publikum zatleskalo do sytosti jako málokde. Dirigent Baxa s tím zřetelně počítal. Když se dvakrát za večer předpoklad opětovného potlesku nenaplnil, nastala značná prodleva. Závěrečný potlesk nevyvrcholil obvyklým potleskem ve stoje, na plzeňské poměry byl spíše typicky středovým, jako by i celkově dokresloval dojmy z premiéry. Věřím, že nová inscenace bude mít v reprízách velmi pěknou návštěvnost, což premiéra zřetelně signalizovala. Navíc do hry budou vstupovat jiná obsazení, nejen ta, která se podařilo sehnat v čase před premiérou.
Hodnocení autora recenze: 70%
Petr Iljič Čajkovskij:
Evžen Oněgin
Hudební nastudování: Norbert Baxa
Dirigent: Norbert Baxa (alt. Jiří Štrunc)
Režie: Tomáš Pilař
Scéna: Tomáš Pilař
Kostýmy: Dana Haklová
Světelný design: Antonín Pfleger
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Choreograf: Jiří Pokorný
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr a sbor opery DJKT
Premiéra 15. října 2016 Velké divadlo Plzeň
Larina – Iveta Žižlavská (alt. Ivana Šaková)
Taťána – Ivana Veberová (alt. Katrin Targo)
Olga – Jana Piorecká (alt. Ester Pavlů)
Filipjevna – Věra Páchová
Evžen Oněgin – Jiří Rajniš (alt. Sheldon Baxter / Jiří Brückler)
Lenskij – Jaroslav Březina (alt. Tomáš Kořínek)
Kníže Gremin – Jevhen Šokalo (alt. František Zahradníček)
Triquet – Zbyněk Brabec (alt. Jan Ježek)
Setník/ Zareckij – Roman Dušek (alt. Dalibor Tolaš)
Předzpěvák – Plamen Prokopiev (alt. Jakub Turek)
Guvernantka – Dana Suchanová
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
