Čajkovského Labutí jezero u nás a v blízkém zahraničí

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
V uplynulé sezoně 2016/2017 jsem podnikl více cest po divadlech Česka i sousedních zemí, abych navštívil a porovnal různé inscenace Labutího jezera. Zhlédnuté inscenace se dají v zásadě rozdělit na dvě skupiny – „pohádkové“ a „nepohádkové“. V pohádkové verzi je zřetelně zobrazeno zakletí Odetty v labuť, Rotbart je jednoznačně zlý čaroděj, vystupuje zde Šašek a v závěru jasně vítězí dobro nad zlem (hráno v Olomouci, Ústí nad Labem, Bratislavě). V nepohádkové verzi je samozřejmě zachováno zakletí Odetty v labuť, ale je vysvětlováno všelijak, role Rotbarta je naddimenzována, často je z něj udělán tajemný intrikán a svůdce v pozadí, silně zde vystupuje přítel prince Benno (či pod jiným jménem) a závěr je nejednoznačný až tragický (hráno v Praze, Brně, Plzni, Budapešti, Vídni a Drážďanech). Zcela samostatnou a výjimečnou inscenací je rekonstrukční verze v Curychu, o té jsem ale psal na stránkách Opery Plus již na jaře (28. března 2017, najdete v archivu Opery Plus).
Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero – Andrea Kramešová (foto Martin Divíšek/archiv A. Kramešové)

Nejprve několik úvodních poznámek. Prakticky každá inscenace se odvolává na Petipu a Ivanova – „podle Petipy a Ivanova“. Je to tvrzení ale velice obecné a někdy až zavádějící, po zhlédnutí rekonstrukční verze skutečně podle Petipy a Ivanova bych řekl až troufalé a záměrně matoucí. Jistě, každý choreograf a režisér vychází z nějaké tradice a něco si přidá svého, s tvrzením „podle Petipy a Ivanova“ by ale měl zacházet opatrně a pravdivě. Stovky neznalých diváků jsou jinak uváděny v omyl.

V programech by každý svědomitý choreograf měl jasně uvést zdroje choreografie a hudby podle jednotlivých dějství a čísel, bohužel se to děje velmi zřídka. Za úvodní zmínku též stojí zacházení choreografů s původním pas de six ze třetího dějství. V prvotní Čajkovského a Reisingerově verzi se ve třetím dějství vyskytovalo dosti dlouhé pas de six (intrada, pět variací, coda). V Petipově a Drigově verzi z roku 1895 zmizelo jako celek, ale v následujících desetiletích se spousta choreografů k pas de six vrací a vytrhává z něj části, hlavně k pas de deux Odilie a prince, ale i jinam. Jako celek uvádí pas de six jen balet v Budapešti, což je zcela ojedinělý počin.

Nyní se postupně podíváme na pohádkové verze, poté na druhou nepohádkovou skupinu, vždy s krátkým rozborem inscenace.

Olomouc
Olomoucká inscenace Labutího jezera je první choreografickou prací Hany Vláčilové pro balet Moravského divadla Olomouc z podzimu 2012 (premiéra 2. listopadu 2012). Je to dílo choreograficky čisté, zvláště druhé a čtvrté dějství podle Ivanova a ruské tradice patří k nejlepším, co lze v současné době vidět. Jistě, v prvním a třetím dějství jsou vidět určitá omezení, ale s tím se z kapacitních důvodů menšího divadla nedá nic dělat.

Verze je příkladně pohádková. Na začátku je procházející se Odetta u jezera zakleta zlým čarodějem Rotbartem, na zámecké slavnosti vystupuje sympatická osoba šaška, přítel prince je jen v pas de trois, k jezeru jde princ sám, role Rotbarta je uměřená a pochopitelná. Ve třetím dějství na zámku vidíme tradiční tance a pas de deux, v posledním dějství po krásném sborovém úvodu labutí princ zápasí s Rotbartem, vítězí a šťastně se shledá se zachráněnou Odettou.

Kostýmy od Romana Šolce jsou pěkné a odpovídající, scéna Martina Černého je prostší. V roli Odetty/Odilie bravurně vystupuje stále se lepšící Yui Kyotani skvěle doprovázena Ivo Jamborem v roli Prince. Rotbarta představuje Damani Campbell Williams, který mu vhodně dodává kouzlo své osobnosti. Celý sbor šestnácti labutí se předvádí v nejlepším světle a zaslouží si uznání. Olomoucké Labutí jezero je velmi zdařilé představení, z mého pohledu nyní nejlepší v Česku.


Ústí nad Labem

Současné ústecké Labutí jezero je dílem Vladimíra Nečase a Margarity Pleškové z jara 2013 (premiéra 8. března 2013). Inscenace se drží klasické předlohy Petipy a Ivanova, je samozřejmě uzpůsobena menším rozměrům ústeckého jeviště a personálnímu stavu baletního souboru, labutí je například jen deset. Nese se v duchu spíše pohádkovém, i když postava Šaška není využita a místo něj vystupuje Přítel prince.

Na začátku v prologu je ale jasně ukázáno zakletí Odetty v labuť zlým Rotbartem, jeho postava není naddimenzována ani žádná jiná postava není zbytečně přidána, v závěru jasně vítězí dobro lásky Prince a Odetty nad Rotbartovým zlem a působivě prostovlasé osvobozené dívky přibíhají na jeviště.

Scéna a kostýmy Josefa Jelínka jsou přiměřené a dobře působící na menší scéně ústeckého divadla. Orchestr pod vedením Milana Kaňáka doprovází představení na slušné úrovni. V roli Odetty/Odilie vystoupila v říjnovém představení hostující Jarmila Dycková z Plzně se svojí standardní dobrou úrovní, v květnovém termínu se již představila nová sólistka (od ledna) ústeckého baletu Mizuho Nagata. Mladá Japonka zvládá roli technicky i herecky výborně a je na ní vidět, že Odetta je její oblíbenou a dobře nacvičenou rolí. V roli Prince dlouhodobě vystupuje osvědčený ústecký sólista Vladimír Gončarov.

Celý malý soubor Severočeského divadla se snaží v Labutím jezeru prezentovat co nejlépe. Celkově se dá říci, že Labutí jezero v Ústí je milé představení bez rušivých momentů, odpovídající samozřejmě velikosti baletního souboru a scény.

Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero – SD Ústí nad Labem 2013 (zdroj operabalet.cz)


Bratislava

Balet Slovenského národního divadla vystupuje již dlouhou dobu s pohádkovou verzí ve zdařilé choreografii Rafaela Avnikjana a Olgy Pavlové (premiéra 6. listopadu 1991 v historické budově, obnovená premiéra 5. května 2007 s uzpůsobením pro novou budovu Slovenského národního divadla). Počet představení se blíží již třem stovkám, což je jistě pozoruhodné.

Rafael Avnikjan sleduje pohádkový příběh a čistou choreografii. V prologu je zobrazeno zakletí Odetty zlým čarodějem na břehu jezera. V prvním dějství na zámecké slavnosti má výraznou roli Šašek, Přítel prince se nevyskytuje, pas de trois tančí trojice určená jen pro tuto scénu. Druhé dějství je vedle nastudování Hany Vláčilové (dříve v Státní opeře Praha, nyní v Olomouci) druhou nejčistší a krásnou verzí tradičního ruského pojetí vycházejícího z Ivanova, vystoupení Rotbarta je drženo v uměřených mezích. Ve třetím dějství jsou tradičně předvedeny nástup Nevěst a čtyři národní tance se vsuvkami pro Šaška, pas de deux Odilie a Prince je též v čisté formě, jen minimálně prodloužené hudbou z pas de six. Trochu překvapivě je mezi třetím a čtvrtým dějstvím druhá přestávka, která představení možná zbytečně prodlužuje. V krátkém čtvrtém dějství jsou patrné některé Avnikjanovy úpravy, ovšem inscenace končí v pozitivním duchu, Princ vítězí nad Rotbartem a šťastně se objímá s vysvobozenou Odettou za přihlížení všech „labutí“.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář