Čajkovského Labutí jezero u nás a v blízkém zahraničí

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Scénu a kostýmy vytvořil Josef Jelínek. Zatímco v kostýmech je jeho dílo tradičně zdařilé, kulisy by si zasloužily větší pozornost než jen malování na látkové závěsy. Za dlouhou dobu od roku 1991 se v titulních rolích i v souboru vystřídalo množství tanečnic a tanečníků. V současné době v hlavních rolích vystupuje často ruská dvojice Maria Rudenko a Artemyj Pyzhov. Oba jsou sympatičtí a nadaní baletní tanečníci, v technických partiích je přece jen jistější Artemyj Pyzhov, Maria Rudenko spíše vyniká v romantických pasážích. V roli Šaška upoutá Vjačeslav Krut, v pas de trois Erina Akatsuka, Tatum Shoptaugh a Igor Leushin, celý sbor pětadvaceti labutí působí jistě a bezchybně. Orchestr řídí již několik let s velkým zápalem Martin Leginus. Z bratislavského Labutího jezera si lze odnést pozitivní dojem bez vedlejších rušivých momentů.

Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero – SND Bratislava 1991 (zdroj snd.sk / foto Anton Faraonov)

Nyní již přecházíme ke druhé skupině, tedy k více či méně nepohádkovým verzím. Podíváme se do velkých divadel v našem okolí a pak se vrátíme zpět do Česka.

Budapešť
Budapešťské Labutí jezero (premiéra 25. dubna 2015) je v každém případě dílem pozoruhodným. Ojedinělé je již svou délkou. V době zkracování a škrtání, kdy naprostá většina Labutích jezer nepřesahuje dvě a půl hodiny, měli autoři odvahu inscenovat balet o délce tři hodiny třicet pět minut se dvěma přestávkami. Balet je dílem dvou nizozemských tvůrců – Rudi van Dantzig je odpovědný za režii a většinu choreografie, Toer van Schayk za část choreografie ve třetím dějství, za scénu a kostýmy.

Van Dantzig obligátně píše, že vychází z Petipy a Ivanova, jako ve většině případů je to pravda jen částečná. V prvním a druhém dějství se dá o základní petipovské a ivanovské koncepci mluvit, ve třetím a čtvrtém již mnohem méně. Co se týká prodloužení délky baletu, je to patrné hlavně v prvním a třetím dějství. Na konci prvního dějství jsou delší tance odcházejících dvořanů a venkovanů i sólo Prince, ve třetím dějství je delší tanec šesti Nevěst, ze známých národních tanců jsou sice jen tři – španělský, neapolský a uherský, ale je zařazeno málo vídané, relativně dlouhé pas de six a prodloužené výstupy Odilie a Prince.

Režijně převažuje více kladů než záporů, přesto je třeba několik negativ zmínit. Prakticky ve všech dějstvích, i když ve druhém minimálně, vystupuje podivně spojená osoba vychovatele a ceremoniáře von Rasponsena, který je ztvárněn jako nedůtklivý a záhadný stařík. Zcela v duchu mnohých inscenací posledních desetiletí je zveličena postava Rotbarta, ve druhém dějství Rotbart téměř neustále pobíhá, skáče a mává křídly na scéně a vysloveně ruší pohled na krásné scény labutí, ve třetím dějství je Rotbart oblečen jako mušketýr z románů Alexandra Dumase a zapojuje se do různých tanců, chvíli hraje i na housle! Ve čtvrtém dějství se v menší míře opakuje jeho chování z druhého dějství. Princ je psychologicky nejasnou postavou, se stálou přítomností přítele Alexandra. Závěr je negativní, labutě mizí, Rotbart odchází neporažen, mrtvého Prince vynáší z jezera Alexander…

Scéna van Schayka je nejvelkolepější, jaká je v současnosti na posuzovaných scénách k vidění. Je to skutečně scéna hodná velkého divadla pro Labutí jezero. S kostýmy je to o něco horší. Van Schayk uvádí, že se inspiroval Rembrandtovými obrazy ze sedmnáctého století. Dobrá, kostýmy jsou skutečně velmi barevné a bohaté, ale i nesourodé, někdy připomínají filmy o třech mušketýrech, ale zmíněné pas de six je tančeno, především v dámské části, jakoby v indiánském oblečení s čelenkami z peří!

V obou zhlédnutých představeních vystoupili vynikající představitelé Odetty/Odilie Aliya Tanykpayeva a Elisaveta Cheprasova a Prince Gergely Leblanc a Zoltán Oláh. Za bravurní fouettes bych vyzdvihl Elisavetu Cheprasovou. Celý soubor baletu zaslouží uznání za sborové scény a také za vitalitu, s níž dokáží zvládnout pět náročných představení Labutích jezer v 48 hodinách (v pátek od 18 hodin a sobota a neděle dvakrát od 11 a 18 hodin). Budapešťské Labutí jezero přes několik režijních negativ rozhodně stojí za návštěvu.


Vídeň

Vídeňský balet žije do značné míry z choreografických děl nezapomenutelného Rudolfa Nurejeva. Také Labutí jezero, jež má na repertoáru, je dílem Rudolfa Nurejeva, a to z roku 1964 (premiéra 15. října 1964), kdy Prince tančil sám Nurejev a Odettu jeho vynikající partnerka Margot Fonteyn. Od té doby se Nurejevova inscenace vždy vrací jen v novém nastudování a scéně (není hrána zase tak často, první stovky dosáhla v roce 1983, druhé stovky v roce 2009, nyní je na čísle 235).

Současnou verzi nastudoval Manuel Legris s premiérou 16. března 2014. Rudolf Nurejev vytvořil verzi Labutího jezera samozřejmě vzešlou z ruské baletní tradice, ale „ušil“ si ji na svou míru. Protože sám tančil Prince, snažil se jeho postavu zvýraznit a přidat jí taneční význam. Naproti tomu nedbal o zvýraznění Rotbarta či jiných postav, Přítel prince ani Šašek se nevyskytují vůbec. Prolog pominul, je jen hudební, děj začíná oslavou v zámecké zahradě. V prvním dějství je výrazná úprava ve vypuštění pas de trois, které nahrazuje pas de cinq, kde Princ je jedním z tanečníků – hudebně jde o směs z pas de six a původního pas de deux na konci baletu. Vrcholem představení v této inscenaci je druhé dějství, které se až na drobné výjimky drží Ivanova a je impozantně předvedeno sborem dvaatřiceti labutí, ve středoevropských poměrech věcí nevídanou.

Dámský sbor vídeňského baletu sice není na těch několik představení Labutího jezera za delší dobu stoprocentně sehrán a synchronizován, přesto je to podívaná velkolepá, na velké jeviště Wiener Staatsoper krásně pasující. Postava Rotbarta není nijak zveličena a nepůsobí rušivě jako v Budapešti či Drážďanech. Rudolf Nurejev si pro prince přidal menší sólo na konci pas d’action, ale veškeré další postavy (Přítele, Lovců) z děje odstranil, vše se soustředí na Labutě a Prince. Ve třetím dějství jsou tradičně zařazeny známé tance Nevěst, španělský, neapolský, polský a uherský (ruský ne), Rotbart vystupuje uměřeně, ovšem slavné pas de deux Odilie a Prince pojal Nurejev jinak, je to jinde nevídaná směs z pas de six a dvou pas de deux. Poslední dějství opět nadchne sborem dvaatřiceti labutí, tradiční boj Prince a Rotbarta je omezen, ale závěr je negativní – Rotbart (zlo) stojí uprostřed jako vítěz, Princ umírá ve vlnách a Odetta mizí. Škoda tohoto pesimistického vyznění.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat