Čajkovského Labutí jezero u nás a v blízkém zahraničí

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Dalším nepříliš zdařilým aspektem je velmi skromná scéna a poněkud zmatené kostýmy (je například záhadou, proč je Ceremoniář oblečen jako v harému), ale dlouholetá spolupracovnice Manuela Legrise pro scénu a kostýmy Louisa Spinatelli je tím známá a asi se od ní nic lepšího nedá čekat. V hlavních rolích Odetty a Prince vystoupili Maria Yakovleva a Robert Gabdullin s velmi slušným výkonem, ale v superlativech se o nich hovořit nedá. V celém sboru se přes jeho impozantnost dal pozorovat určitý nesoulad a nepřesnosti.

Přesto vídeňské Labutí jezero bezpochyby lze doporučit ke zhlédnutí, patří ovšem inscenačně k delším, doba trvání je přes tři hodiny se dvěma přestávkami, v délce se tedy řadí hned za Budapešť. Jen je s podivem, jak řídce je Labutí jezero ve Vídni uváděno, vždy se koná jen jedna série za dva až tři roky, pak se samozřejmě nelze divit nesehranosti souboru.


Drážďany

Drážďanské Labutí jezero v režii Aarona Seana Watkina a Francine Watson Coleman se vnějškově tváří jako klasické, ale v zásadě je hluboce přetvořeno jak po choreografické, tak po hudební stránce. Watkin aspoň veřejně přiznává, že podle Petipy je vytvořena jen pasáž „černé labutě“ a podle Ivanova část druhého dějství.

První dějství je tedy zcela podle Watkina, který zrušil i tradiční pas de trois a nahradil ho pas de six, ovšem ne celým. Ve druhém dějství by měl být základ z Ivanova, ale je to skutečně jen menšina. Zcela změněna je například scéna prvního setkání Prince s Odettou, jejich společné vystoupení je nahrazeno výstupem Babičky a Matky Odetty s Rotbartem (kvůli chybějícímu prologu má tento výjev objasnit zakletí Odetty). Nebo jedno z nejatraktivnějších vystoupení v baletu – tanec čtyř malých labutí – je pokaženo odstraněním jejich vzájemného držení se za ruce. I tvrzení o petipovském pas de deux ve třetím dějství je pochybné. Čtvrté dějství je rovněž zcela uzpůsobeno podle Watkina, souboj Prince s Rotbartem se nekoná, Rotbart pomalu odejde z jeviště, objeví se Babička Odetty a odvede ji s Princem k jezeru. Ať si z toho každý vybere, co chce…

Dojem z představení trochu zachraňují scéna a kostýmy. Scéna od Arne Walthera je hezká, působivé je jezero v pozadí s létajícími labutěmi, takovéto využití moderní techniky je jistě přínosné. I kostýmy Erika Västheda jsou odpovídající. Taneční výkony působí solidně, zvláště Svetlany Gilevy v hlavní roli Odetty/Odilie. Přes těchto několik pozitiv pro mě drážďanské Labutí jezero znamenalo zklamání.

Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero – Semperoper Drážďany 2009 (zdroj semperoper.de / foto © Ian Whalen)


Praha

Nyní zpět k českým scénám. V Praze se hrála do června 2016 pohádková verze Labutího jezera ve Státní opeře (dílo Pavla Ďumbaly a Hany Vláčilové z roku 2007), bohužel s její rekonstrukcí byla uložena k „ledu“. Minulou sezonu tedy byla pro pražského diváka k vidění pouze verze Kennetha Greveho v Národním divadle z roku 2009 (premiéra 12. února 2009).

Verze je to rozporuplná. Představení je bezesporu technicky náročné, účinkující se hlavně ke konci baletu musí vydat ze všech sil, za což zaslouží uznání. Režijní a choreografické pojetí se ovšem utápí v pokusu o „nové pojetí“ nesmrtelného díla. Bohužel výsledek je často podivný. Část se tematicky nese v pohádkovém duchu (úvod, zakletí postav), část je zjevně moderní (Benno je představen jako gay). Typické pro nová zpracování, Greveho nevyjímaje, je i velké naddimenzování role Rotbarta, který prochází všemi dějstvími, zrovna tak jako vytváření nových postav, například Odetty v lidské podobě či matky Benna, a vrcholem jsou podivuhodné fikce, kdy Odilie je vlastně zakletý Benno!

Uvádět u choreografie a režie – „Kenneth Greve podle Lva Ivanova a Maria Petipy“ – je velkou troufalostí, psáno snad pro zmatení neznalých diváků. Kolik zůstalo z Ivanova a Petipy? Rozhodně výrazná menšina. Kenneth Greve si vytvořil své dílo a měl by to čestně uvést. Do Čajkovského hudby zase zasáhl Julien Thuber, hudební části jsou zpřeházeny. Navíc v hudební rovině souhra orchestru s tanečníky není dokonalá. Scéna od Karin Betz je až příliš prostá, kostýmy působí o něco lépe. Inscenace Labutího jezera od Kennetha Greveho patří režijně k nejslabším viděným představením, které zachraňují jen výkony baletního souboru a sólistů, jako je Nikola Márová a Michal Štípa. Ostatně nový šéf Baletu Národního divadla Filip Barankiewicz se rozhodl pro příští sezonu v této inscenaci nepokračovat.

Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero – ND Praha 2009 (zdroj narodni-divadlo.cz)


Brno

Jen o něco režijně zdařilejší je brněnské Labutí jezero od Roberta Strajnera z roku 1999 (premiéra 17. prosince 1999). Robert Strajner vytvořil výrazně nepohádkovou verzi, hned v prologu je Rotbart představen jako neúspěšný svůdce Odetty, který ji za její odmítání zakleje do labutě. Také v prvním dějství se Rotbart objevuje a je to právě on, kdo přinese Princi darem kuš a pak ho navádí jít k jezeru. Významnou roli hraje i Přítel prince. Druhé dějství je choreograficky nejzdařilejší, struktura od Ivanova není příliš porušena. Také třetí dějství se pohybuje víceméně ve známém scénáři, podivným nápadem je jen zvláštní strmé schodiště v pravém zadním rohu jeviště, po kterém jsou účinkující nuceni opětovně přicházet. Sbor labutí ve čtvrtém dějství je poznamenán Strajnerovými zásahy a závěr je nejasný.

Kostýmy od Josefa Jelínka jsou pěkné, ale jeho scéna příliš oslnivá není. Hudební doprovod pod Pavlem Šnajdrem je bezchybný. Baletní soubor tančí pěkně, je vidět že má Labutí jezero dlouhodobě nastudováno. Ze sólistek posledních let vyniká Eriko Wakizono, která ke své velmi dobré technice přidává těžko vystihnutelného ducha postavy Odetty/Odilie. Díky kvalitním výkonům baletního souboru se brněnské představení Labutího jezera dá vidět vícekrát, ale vždy zůstane pocit, že režijně tady něco zcela neklape.

Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero – ND Brno 2015 (zdroj ndbrno.cz / foto © Patrik Borecký)


Plzeň

Labutí jezero v Plzni v choreografii a režii Jiřího Horáka je „nejmladší“ na české baletní scéně s premiérou 19. listopadu 2016. Opět je to typ nepohádkový, s výraznou postavou Rotbarta. Rotbart unese Odettu jako odmítnutý svůdce, všude se pohybuje jako tajemný v pozadí, zvláště podivné je to v prvním dějství, kde chvíli vypadá, jako by byl přítelem Královny-matky. Sborové scény labutí (v počtu šestnácti) ve druhém a posledním dějství jsou přiměřeně zdařilé a odpovídající tradici. Konec je však nejednoznačný, Rotbart je poražen a hyne, osvobozené dívky přibíhají na jeviště, ale Odetta a Princ mizí ve vlnách (pod plachtou).

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat