Cécile Boiffin si vysloužila spontánní potlesk vestoje ještě před přestávkou

Na úvod programu byla zařazena orchestrální verze původně klavírního díla Maurice Ravela (1875–1937), kterým je čtyřdílná orchestrální suita Le tombeau de Couperin (Náhrobek Couperinův) z roku 1919 v revizi Jean-Françoise Monnarda, kterou vydalo hudební nakladatelství Breitkopf & Härtel v roce 2015. Dílo, které vzdává hold hrdinství Ravelovým spolubojovníkům z první světové války, je zároveň i nostalgickou připomínkou zašlé tradice francouzské barokní suity. Ačkoliv jde o dílo, které je po dekády součástí kmenového repertoáru Komorní filharmonie Pardubice, a filharmonickému publiku tudíž nikterak neznámé není, kompoziční kvality a výmluvnost jeho mnohovrstevnatého obsahu patrně nikdy nezevšední. Původně (až) šestidílné klavírní dílo, jehož obsah byl v minulosti předmětem nejednoho aranžérského zásahu, tentokrát zaznělo v muzikologicky korektní urtextové verzi (ediční řady Breitkopf Urtext) pro orchestr. Komorní filharmonie tak následuje obecný současný trend usilující o uvádění pověstně známých děl hudební minulosti v aktualizované interpretaci. Navíc je tato suita takřka „šita na míru“ orchestrálnímu tělesu mozartovského typu, tudíž o logičnosti tohoto dramaturgického kroku není jakýchkoliv pochyb. Tím spíše pak, pokud se jejího provedení ujal dirigent natolik zkušený a prověřený, jakým je pardubickému orchestru i publiku důvěrně známý Martin Lebel. Od prvních taktů bylo zřejmé, že i tentokrát půjde o zážitek nevšedních kvalit, a to nejen s ohledem na vysoké umělecké renomé, které tohoto umělce předchází, ale především díky bezprecedentní jistotě, čitelnosti a sugestivitě jeho gest.

Úvodní, pevně tonálně centralizované Prélude. Vif, které autor opatřil dedikací „… na paměť poručíka Jacquese Charlota“, nepostrádalo kýženou rytmickou přesnost, zároveň i (nikterak strojenou) tempovou plynulost a řetězce imitačních citací (uplatňovaných napříč kompletním instrumentářem) – zde v podání jednotlivých nástrojových sekcí vyzněly velmi plasticky a vyváženě. Ostatní věty, coby stylizace tanců předklasické hudební éry, skýtaly další nesnadné interpretační úkoly, jimž zejména hlavní protagonisté, v čele s hobojem, flétnou, klarinetem a dalšími zástupci dřevěné dechové sekce, čelili více než uspokojivě. Artikulační jednotou a pregnantností napříč nástrojovými sekcemi se vyznačovala i modernisticky zpracovaná adaptace couperinovského ronda v části Forlane. Allegretto („… na paměť poručíka Gabriela Deluca“), která přinesla spoustu zdařile ztvárněných zvukomalebných momentů a témbrových konfrontací dřev, žesťů a strunných nástrojů. Sentimentálně laděnému Menuetu. Allegro moderato („… na paměť Jeana Dreyfuse“) pak dominovala podmanivá hobojová sóla za výrazného přispění ostatních dechových a strunných nástrojů (včetně klarinetu, anglického rohu a celé dechové harmonie).

Vítaný kontrast a zvuk plného pléna pak skýtal bujarý Rigaudon. Assez vif ve vzdáleně příbuzné durové tónině („věnovaný památce Pierra a Pascala Gaudinových“). Zejména jeho pastorální střední část pak nabídla oduševnělé hudební momenty v podobě podmanivých instrumentálních sól hoboje, anglického rohu a flétny. Především vytříbený smysl pro práci s témbrovými nuancemi a nebývale pestrou dynamickou škálou, spolu s řadou mimořádných individuálních i kolektivních výkonů, pak můžeme pokládat za hlavní společné jmenovatele tohoto veskrze zdařilého provedení. Lebelovo pojetí rozhodně nebylo reprezentací podbízivé a laciné teatrálnosti, nýbrž symbiózou hluboké oduševnělosti a uvědomělé racionality, bez níž lze pouze stěží uspokojivě dostát akustickým limitům pardubické Sukovy síně, stejně tak jako i vysokým interpretačním nárokům Ravelovy senzitivní hudby.

Koncert pro marimbu a orchestr (z roku 2015) Cécile Boiffin, kmenové členky a tympanistky Komorní filharmonie Pardubice, zachovává tradiční tempové schéma instrumentálních koncertů se standardně zažitým rozvrhem rychlé první, pomalé druhé a opět hybné (popřípadě taneční) třetí věty. Tektonika 1. věty, vystavěná na kontrastu tří výrazně profilovaných a charakterově odlišených tematických myšlenek, je podpořena vkusnou a nápaditou instrumentací orchestrální složky a veskrze rafinovaným rytmickým zpracováním. Ústřední téma svým melodicko-rytmickým zpracováním nápadně evokuje charakter a strukturu (rytmicky modifikovaného) ragtimu. Tato melodicko-rytmicky výrazná základní materie dává efektivně vyniknout ostatním, sousedním tématům. Jednak progresivní kinetice prvního z nich a zároveň explicitně kontrastní, lyrické myšlence třetí. Účelná distribuce hlavního melodického materiálu napříč širokým spektrem orchestrálních hlasů dává vyniknout nejen nápaditým figurativním prvkům sóla a zároveň i široké a pestré témbrové škále (takřka rovnocenně koncipované) doprovodné složky, což platí pro každou z autonomně koncipovaných a ohraničených vět skladby. Za plynulým vyzněním všech tří jednotlivých vět se však skrývá mnoho interpretačních úskalí metro-rytmicky členité orchestrace, jimž však doprovodné plénum vedené jistým gestem Lebelovy taktovky dokáže čelit velmi spolehlivě.

Lyrika melodicky klenuté a instrumentačně působivé druhé věty rozhodně nepostrádá patřičnou výrazovou tenzi, šíři a výmluvnost a (zcela subjektivně míněno) vyvolává dojem jakési pozdně romantické nostalgické scény, plynoucí v pravidelném a klidném třídobém pulzu. Jasně patrná je zde i tematická a tonální spřízněnost s předchozí větou. Kromě sólových partií marimby v samotném úvodu a závěru poklidné druhé věty pak připadá úloha nositele melodie jednotlivým (zvukově prolnutým) orchestrálních sekcím, zejména dřevěným dechovým nástrojům a posléze i smyčcům. Jak po stránce instrumentační, tak i kompoziční zde autorka dokázala potenciál velkolepého (takřka symfonického) instrumentáře s účastí trombonu, trumpet a rozšířené sekce doprovodných bicích nástrojů, vytěžit takříkajíc beze zbytku, přitom však uvážlivě a působivě. Přechod druhé a třetí věty obstarává sólo vyústěním do nové tóniny a náhlým tempovým zlomem.

Závěrečná třetí věta, vystavěná na členité instrumentální melodice a pregnantní metrorytmické profilaci invenčně neotřelých témat, působí dojmem tempově nespoutaného a zvukově brilantního finále. Signifikantními znaky jsou zde jednak bezprecedentní virtuozita (uplatňovaná jak v sóle, tak v doprovodu), nápaditá kontrapunktická práce a barvitá instrumentace. Koncepce, založená na dvojici kontrastních témat a překvapivých konfrontacích technicky exponovaného sólového partu se silně emancipovanou orchestrální složkou, přináší řadu překvapivých hudebních momentů, náhlých dynamických a fakturálních změn, na něž jak sólistka, tak precizně řízený doprovod reagují velmi pohotově.

Celkový dojem pak implicitně odráží i nadstandartní péči věnovanou společné kolektivní přípravě v průběhu zkouškových frekvencí. Aniž bychom chtěli inklinovat k jakýmkoliv nezáživným a zobecňujícím analýzám, nutno přiznat, že provedení třívěté kompozice Cécile Boiffin nabídlo hned několik pomyslných benefitů: jednak vítaný, promyšlený a vkusný dramaturgický kontrast, který integritě programové koncepce večera nesporně prospěl; dále kvalitativně odpovídající a proporčně úměrnou volbu (zřídka uváděného) původního díla v unikátní autorské interpretaci; rovněž prezentaci (popularizaci) marimby coby poněkud upozaďovaného sólového nástroje; a v neposlední řadě též i punc autenticity, spočívající v uměleckém souznění obou hlavních protagonistů (jak sólistky, tak dirigenta) založeném na společných kulturních (francouzských) kořenech. Nejen tyto benefity publikum Sukovy síně náležitě ocenilo a odměnilo spontánním potleskem vestoje ještě před přestávkou. Nadšené přijetí soudobé tvorby v autorské interpretaci tak naznačilo, že domovská scéna sólistky může vděčit osudu (či vyšší prozřetelnosti), že sémě osobité interpretační/ umělecké a tvůrčí invence Cécile Boiffin v jejích řadách životaschopně zakořenilo a (jak se v průběhu doby ukazuje) velmi přínosně a plodně prospívá.

Druhá půle májového abonentního večera patřila hudbě Wolfganga Amadea Mozarta a jeho čtyřvěté Symfonii č. 39 Es dur K 543, která svým obsazením takřka ideálně vyhovuje kmenové hráčské základně Komorní filharmonie Pardubice. Kompozičně brilantní a ryze entusiastické dílo, které tento vídeňský klasik takřka mimochodem vysypal z rukávu (spolu s dvěma ostatními symfoniemi) během léta 1788, patří k nejčastěji uváděným skladbám svého druhu vůbec a není tudíž divu, že pro tento účel padla volba právě na něj. Zvláštním specifikem této symfonie je dramaticky vypjaté vstupní Adagio, které tvoří příkrý kontrast k vitálnímu Allegru první věty. Právě na posílení kontrastů (jak dynamických, artikulačních a témbrových) pak bylo založeno veskrze brilantní interpretační pojetí filharmoniků, na něž bez jakékoliv afektovanosti či přílišného akademismu spíše jen dohlížel svým přesným a současně oduševnělým gestem Lebel. Už vstupní Adagio, které nepostrádalo kýženou dramatičnost, přirozenou gradaci a rytmickou přesnost (jak u smyčcové, tak dechové sekce), bylo příslibem požitku z hudby nadčasových kvalit jak po kompoziční, tak interpretační stránce. Ačkoliv hudba působila takřka bezstarostně a snadně, ve skutečnosti však obsahovala mnohé interpretační obtíže, které však zůstaly posluchačům umně utajeny. Tématům Allegra prví věty nechyběla přirozená spontaneita, odlehčenost frází a patřičný tempový a výrazový spád. Ocenitelná byla zejména artikulační jednota a souhra smyčců v sestupných pasážích introdukce a klíčových tematických zněních.

Měkkou zpěvností témat a zvukovou plasticitou imitačních citací mezi smyčci a dechovými nástroji, stejně tak i energicky rozjitřenými přechody se vyznačovala druhá věta Andante con moto. Třetí část Menuetto. Allegretto pak zaujala především skvělými individuálními výkony dechových nástrojů (klarinetu, flétny a lesních rohů) v triu, které vynikaly pozoruhodnou kultivovaností a kvalitou tónu. Zdrojem nespoutaného entusiasmu a mnoha virtuózních instrumentálních dialogů (například mezi fagotem a flétnou nebo klarinetem a flétnou) bylo i závěrečné Allegro, v němž se všechny nástrojové sekce předvedly v nejlepším světle a kondici. Mozartovo dílo tak bylo přirozeným vyvrcholením celého programu a výkony dirigenta a orchestru byly odměněny zaslouženým potleskem zcela zaplněné Sukovy síně.

Cécile hraje Boiffin
22. května 2023, 19:00 hodin
Sukova síň Domu hudby v Pardubicích

Program
Maurice Ravel: Náhrobek Couperinův
Cécile Boiffin: Koncert pro marimbu a orchestr
Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie č. 39 Es dur K 543

Účinkující
Cécile Boiffin – marimba
Komorní filharmonie Pardubice
Martin Lebel – dirigent