A o čem ta opera vlastně je aneb O českých operních průvodcích
Prvním závažným a také velmi zdařilým operním průvodcem v českém jazyce byla publikace Česká zpěvohra od bratrů Václava, Antonína a Josefa Hornů. Knihu vydalo Nakladatelství a knihkupectví Grosman a Svoboda roku 1903. Mladý Josef Horn (narozen 1883) se po studiu na Univerzitě Karlově, soukromém studiu operního zpěvu a následné úřednické kariéře věnoval literární dráze (také pod několika pseudonymy). Osudy dalších dvou bratrů nejsou blíže známy. Historickým úvodem Stručný vývoj české zpěvohry vybavil knihu mladý estetik a muzikolog Zdeněk Nejedlý (který studoval též u Otakara Hostinského). V duchu idejí národního obrození hodnotí dosavadní produkci především s ohledem na vztah k českému jazyku a lidové kultuře vůbec. Osmistránková studie ale obsahuje také zajímavé postřehy k české libretistice devatenáctého století a překladům libret do českého jazyka. Podrobně rozebírá Smetanovo dílo, Dvořákovy opery naopak přechází v jediné kapitolce, ve které navíc více než zjevně upřednostňuje Fibichovy operní kompozice.
Průvodce je uspořádán tradičně podle obdobných německých vzorů. Jednotlivé kapitoly zpracovávají operní díla skladatelů abecedně řazených (od Mořice Angera až ke Karlu Weisovi). Kapitoly obsahují na úvod biografický přehled skladatele a pak krátký výčet jeho děl, směřovaný především ke scénické tvorbě. Kniha obsahuje hesla 109 českých oper, operet, baletů a scénických melodramů. Výběr byl uzavřen závěrem roku 1902 a kniha vyšla již na jaře 1903, takže obsahuje úplný přehled české operní produkce devatenáctého století (vyjma některých děl českých skladatelů komponovaných v zahraničí, například oper Eduarda Nápravníka a některých německých oper Františka Škroupa). Výrazně je zde aplikován výběrový klíč národního jazyka. Publikace podává velmi přesný obraz snah českých libretistů a skladatelů devatenáctého století, protože obsahuje řadu velmi podrobných obsahů dnes zcela zapomenutých děl, z nichž část byla uvedena pouze jednou. Autoři se věnují jen shrnutí děje a jak v krátkém úvodu knihy uvádějí:
Kritiky a rozboru hudebního jsme se zdrželi z důvodů velmi věcných: každé umělecké dílo musí působit samo sebou a podávat kritiku jeho před provozováním jest hlavní pramen nesamostatnosti úsudku obecenstva a hlavní vada koncertních i divadelních „rozborů“.
Půvabná kniha v secesní úpravě navíc obsahuje portréty skladatelů u každého biografického nástinu a cenné tabulky Výkaz o pěstění českých zpěvoher na Prozatímním divadle v Praze 1862–1983, Výkaz o pěstění českých zpěvoher na Národním divadle v Praze 1883–1902 a Provozování děl Smetanových a Fibichových zemským divadlem v Praze 1866–1902 (za pozornost opět stojí nadhodnocení Fibicha nad Dvořákem). Pečlivě jsou zpracovány rejstříky (názvový a jmenný). Kniha je neocenitelným zdrojem informací o mnoha neznámých dílech, jejichž názvy známe dnes jen jako slovníková hesla. Vzhledem k roku vydání jsou zařazena Dvořákova díla až po Rusalku, z Leoše Janáčka pouze Počátek románu, operní dílo Josefa Bohuslava Foerstera končí u Jessiky a z díla Otakara Ostrčila nacházíme jen Vlasty skon. Druhým klíčem výběru bylo také scénické provedení díla, a proto například z tvorby Karla Moora je zde uvedena pouze opera na ruský námět Vij (řada jeho děl zůstala neprovedena v rukopisu). Zařazeny jsou i slavné fragmenty (Blodkův Zítek, Smetanova Viola) a také balety (baletní pantomima Olim Kaana z Abestů, Nedbalova Pohádka o Honzovi), naopak vynecháno je několik prací zpěvoherního charakteru, které byly provedeny zájezdními nebo amatérskými soubory (Osudná sázka C. M. Hrazdiry ad.). Autoři byli v kontaktu se žijícími skladateli a na konci biografických hesel je nezřídka uvedena poznámka o právě komponovaných operních dílech.
V roce 1909 navazuje na úsilí bratří Hornů středoškolský profesor, překladatel a literát Alois Tvrdek (1870–1943) vydáním knihy Antologie z oper. Obsahy zpěvoher s připojenými zprávami životopisnými o skladatelích (Telč: E. Šolc, 1909). První vydání i vinou mimopražského nakladatelství nevzbudilo příliš velkou pozornost, zato druhé vydání průvodce v edici Proudy (Sv. 9) v Nakladatelství Proudy roku 1922, rozdělené do dvou částí I. Opery skladatelů slovanských (283 s.) a Opery skladatelů cizích (286 s.), se stává základní pomůckou pro návštěvníky operních divadel. Uspořádání je standardní podle německých vzorů: skladatelský medailonek s kratším přehledem jevištní tvorby a na závěr biografické kapitoly se objevuje několikařádková charakterizace (značně subjektivní) hudebního stylu a vlastností jednotlivých skladatelů. První díl je výběrem takřka totožný s operním průvodcem bratří Hronů. Druhý díl obsahuje 139 velmi podrobných obsahů neslovanských oper s obvyklým výčtem jednajících postav a jejich hlasových oborů, včetně čerstvých novinek například Augusty Enny, Ericha Wolfganga Korngolda, Hanse Pfitznera, Richarda Strausse nebo Felixe Weingartnera. Opět kritériem výběru je živý repertoár, ale již s ohledem i na repertoár německých scén v Čechách. Rozdělení na slovanskou a ostatní hudbu je odkazem na panslovanské cítění devatenácté století.
Mezi prvním a druhým vydáním Tvrdíkova průvodce vychází Zpěvoherní repertoire. Obsahy nejdůležitějších a nejčastěji hraných oper českých i cizích skladatelů z manželské dílny skladatele a hudebního pedagoga Františka Macha (1869–1952) a jeho manželky Marie. Kniha vyšla v celkem třech vydáních (první vydání 1920, třetí vyd. 1934) ve známém hudebním nakladatelství Oldřicha Pazdírka v Brně. Kratší operní obsahy jsou v závěru doplněny životopisnou částí (autor Robert Saska) a kratší převzatou kapitolou Historicky vývoj opery z Pazdírkova slovníku naučného z věcného I. dílu. Výběr děl byl postupně aktualizován. Průvodce Machových již pomíjí dělení na opery slovanských a neslovanských skladatelů.
Ve stejném roce 1934, kdy je publikováno poslední vydání Zpěvoherního repertoiru, vychází další přehledová publikace, která ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století pokryje potřeby posluchačů. Svět v opeře je dílem Zdenky Münzerové (1902–1986), redaktorky časopisu Radiojournal a zakladatelky i šéfredaktorky časopisu Týden rozhlasu. První vydání s podtitulem 217 obsahů oper, melodramů a baletů pro návštěvníky divadelních představení a posluchačů rozhlasu vydal Radiojournal v komisi pražského nakladatelství Orbis. Základem průvodce byly obsahy oper uveřejněných v časopisech Československého rozhlasu, zařazovaných při příležitosti konkrétních vysílání. Spoluatorem knihy byl hudební vědec Jan Branberger (1877–1952). Průvodce byl postupně přepracován a silně rozšiřován na základě obohacujícího se divadelního repertoáru o novinky a rozhlasová provedení četných, ale méně známých titulů. Druhé vydání (1939) již obsahovalo 321 titulů a byly uvedeny hlasové obory ve výčtu jednajících osob, pro zvukovou orientaci posluchačů v rozhlase. Třetí vydání z roku 1947 uvádělo 573 obsahů a poslední čtvrté, které rychle následovalo již o rok později, se rozšířilo na 589 titulů doplněním několika aktuálních českých novinek.
Práce ve všech vydáních obsahovala za úvodní kapitolou návod Jak naslouchat opeře v divadle a v rozhlase, v závěru pak Stručný přehled dějin opery v letopočtech. Ve vydáních po druhé světové válce se znovu uplatnilo dělení na I. Slovanská díla a II. Jinojazyčná díla, což bylo asi způsobeno poválečným chápáním nového rozdělení světa po roce 1945. Zajímavě se vyvíjel poměr autorství obou spoluautorů. Druhé vydání vychází zcela beze zmínky o Zdence Münzerové, která odešla z rasových důvodů do USA. Obě poválečná vydání vycházejí již pod jménem Jana Branbergera jako hlavního autora za spolupráce Dr Zdenky Münzerové, která se usadila v zámoří (v úvodu je uvedeno, že hesla zpracovaná Zdenkou Münzerovou jsou označena autorskou značkou M.). Monumentální třetí a čtvrté vydání o více než osmi stech stranách poskytuje informaci nejen o soudobých operních novinkách, premiérovaných i mimo Prahu, ale obsahuje třeba i dva záznamy zcela nových oper Benjamina Brittena a řadu děl z jihoslovanského regionu, autorů pařížské Šestky (Milhaud, Honegger) i sovětských operních děl.
Změna režimu v roce 1948 ovšem rázem učinila Svět v opeře nežádoucí (byť tolerovanou) publikací, obsahující řadu děl nezdravého a dekadentního západního repertoáru. Ač Jan Branberger uvažoval o přepracování průvodce, zhoršující se zdraví mu nedovolilo vydat další, dobově korektní verzi.
Ve válečném roce 1941 vydalo pražské nakladatelství Šolc a Šimáček reprezentativní dvojsvazek České umění dramatické. Po I. díle Činohra následoval II. díl – Zpěvohra v redakci profesora Josefa Huttera a tehdejšího dramaturga i dirigenta Národního divadla v Praze Zdeňka Chalabaly. Publikace, skvěle vybavená řadou fotografií návrhů scénografií i výjevů z oper, chronologicky řadí zásadní díla českého operního repertoáru (vzhledem k platícím norimberským zákonům jsou některá jména tvůrců záměrně vynechána). Obsáhlá autorská hesla jsou dílem kolektivu (celkem devatenáct autorů) předních hudebních historiků a muzikologů i skladatelů. Vedle operní tvorby jsou samozřejmě zařazeny i úspěšné balety (Oskar Nedbal, František Škvor, Miroslav Ponc, Iša Krejčí, Jan Zelinka a další). Skoro čtyřistastránkové dílo velkého formátu mělo sloužit i jako podpora národního sebevědomí a vedle textové faktografie je publikace velmi cenná i zařazeným obrazovým materiálem, který dává představu o inscenační praxi i scénografické tvorbě předních českých výtvarníků.
Další poválečné aktivity s vydáváním operních průvodců jsou spjaty především s legendárním jménem neúnavné propagátorky klasické hudby Anny Hostomské (1907–1995), která započala práci v Československém rozhlasu již v roce 1929. Jako rozhlasová redaktorka se věnovala i dalším žánrům, ale její relace o opeře, operetě a hudbě vůbec byly mimořádně oblíbené. S rozhlasem spolupracovala intenzivně i po odchodu do důchodu v roce 1962 a poslední pořad připravila v roce 1991. Jako autorka a editorka vytvořila zásadního operního průvodce, který je používán do dnešních dnů milovníky opery i odbornými pracovníky. Za spolupráce Jarmily Brožovské, Lubomíra Dorůžky, Vladimíra Lébla a Emila Ludvíka (a s úvodní statí Co je třeba vědět o opeře, kterou napsal její manžel, muzikolog Mirko Očadlík) vydala publikaci Opera. Průvodce operní tvorbou. Sedm vydání od roku 1955 do roku 1965 se v konečném součtu vydaných výtisků pohybovalo ve statisících, například sedmé doplněné vydání ve Státním nakladatelství krásné literatury a hudby mělo náklad 42.000 exemplářů. Další vydání následovala po sametové revoluci. Doplněná tři vydání z období 1993 až 1999, do nichž přispěli i další autoři Helena Havlíková, Václav Nosek a Ivan Ruml, vyšla v nakladatelství Svoboda – Libertas a NS Svoboda. Další rozšířené (jedenácté) vydání této publikace je plánováno na únor 2017.
Uspořádání v průvodci nereflektuje tradiční abecední řazení, ale vychází z vývoje opery a vývoje národních operních škol. Řazení kapitol je tedy následující: Nejstarší opery dnešního jeviště, Italská opera, Francouzská opera, Německá opera, Anglická opera, Americká opera, Ruská a sovětská opera, Polská opera, Maďarská opera, Charvátská opera, Česká opera, Slovenská opera. Kniha je vybavena oborovými jmennými i názvovými rejstříky a také diskografickým soupisem oper na deskách československé produkce (tato příloha byla vyřazena z porevolučních vydání). Vlastní skladatelská hesla obsahují biografický nástin kombinovaný s krátkou charakteristikou hudebního stylu jednotlivých skladatelů. U každého zařazeného operního titulu je vedle úvodních faktografických údajů uvedena i charakterizace hudebního opusu, jeho historického kontextu i předností a specifik díla. Z těchto textů je patrná snaha vystříhat se jakékoliv politizace opery a vyhnout se cenzurnímu tlaku. Výběr prací vychází z aktuálního operního repertoáru českých a slovenských operních divadel, i když české a slovenské novinky byly zařazovány zpravidla až po ověření druhou nebo třetí inscenací. Což se samozřejmě netýkalo děl politicky angažovaných tvůrců nebo děl s politickými náměty.
Další odnoží rozhlasových aktivit Anny Hostomské byla kniha Kouzelný svět. Vyprávění o světové opeře, která vyšla v Mladé frontě roku 1960. Publikace je hybridním tvarem mezi dějinami opery a průvodcem operní tvorby u nejznámějších operních děl. Velmi úspěšná byla i její varianta operního průvodce pro děti a mládež Příběhy, pověsti a pohádky paní Hudby. Čtyři vydání a dodatečné dotisky vyšly v letech 1959 (první vydání) až 1989 (čtvrté vydání). Náklady se také pohybovaly v řádu desetitisíců, například třetí vydání (1982) dosáhlo nákladu 40.000 výtisků. Zatím poslední vydání vyšlo v nakladatelství Paseka roku 2007. Kniha vypráví jednotlivé náměty oper a baletů přístupně (s doporučením knihy od devíti let věku) jako samostatné příběhy a je stále velmi vhodná pro přípravu dětí na návštěvu operního představení. Navíc kniha disponuje znamenitým výtvarným bonusem, skvělými ilustracemi Zdenka Seydla, který měl velké zkušenosti s divadelním světem jako scénograf a návrhář kostýmů (i pro četné baletní a operní inscenace).
Soupeřícím titulem pak byla kniha Kamila Bednáře (1912–1972) Pohádky za oponou. Pohádky a vyprávěnky na motivy našich i světových oper a baletů, která převyprávěla náměty nejznámějších baletů a oper básničtějším jazykem i s občasným domýšlením situací v operách, na které se vás děti mohou zeptat. Tři z dosavadních čtyř vydání (Panton, 1966, 1967, 1971) jsou spjata s imaginativním ilustračním doprovodem Věry Brázdové, poslední porevoluční vydání (2007) ilustroval Andrej Augustin.
Na myšlenku moderního operního průvodce pro mladé publikum pak navázala operní pěvkyně a ředitelka Dětské opery Praha Jiřina Marková společně s Annou Novotnou, aby využila mnohé zkušenosti z pedagogické činnosti a práce pro dětského diváka, v knize Opera nás baví. První kniha pro děti a rodiče (Praha: Práh, 2006). Po úspěšném prvním vydání následoval také dotisk. Kniha vyniká zajímavou grafickou úpravou s ilustracemi Jiřího Votruby. Úspěšný koncept se pak uplatnil i v analogických titulech věnovaných baletu a činohře, vydaných v témže nakladatelství.
K osmdesát let starému konceptu bratří Hornů, k průvodci českou operou, se vrátil Ladislav Šíp publikací Česká opera a její tvůrci (Praha: Supraphon, 1983). Kniha vedle obsahů děl (bez úvodního výčtu postav a hlasových oborů) se důkladněji věnuje jak osobnostem skladatelů, tak okolnostem vzniku děl, podkladovým látkám libret i srovnání se skutečnými dějinami u historických operních námětů. Kniha je zdařilým spojením chronologicky řazeného populárně-odborného díla k dějinám české moderní opery (od Františka Škroupa k Josefu Boháčovi) s průvodcem po domácím operním repertoáru, navíc vybaveném fotografickou přílohou snímků z inscenací, rejstříky (také žádoucím indexem rolí v českých operách) a diskografií nahrávek české opery. Potřebná, byť v komentářích někdy dosti subjektivní práce, stojí trochu ve stínu Opery Anny Hostomské.
Ve snaze seznámit operní zájemce s dalšími díly, která na českých scénách nebyla inscenována nebo se objevila jen zcela výjimečně, vydal Supraphon jako rozmnoženinu průvodní texty z programů pražského Divadla hudba, které zde byly realizovány od roku 1954. V neobsáhlé publikaci Z operního jeviště. Doplněk průvodce operní tvorbou (Praha – Bratislava: Editio Supraphon, 1968) je v redakci opět Anny Hostomské uvedeno 38 medailonků k operám, které většinou nebyly zařazeny do Opery Anny Hostomské a kolektivu (a v úvodním textu je uvedena koncepce tohoto sborníku jako doplňku dostupných operních průvodců v češtině, což patrné i ze zvoleného podnázvu). Autory jsou vedle ní Jaroslav Vanický, Milan Munclinger, Ivan Jirko, Ladislav Šíp, Bedřiška Adamičková, Josef Bachtík, Josef Löwenbach, Vladimír Lébl a Jiří Bajer.
Z novodobé původní české tvorby operních průvodců je pak pro úplnost třeba též uvést stručný přehled nejznámějších operních námětů v publikaci 50 slavných oper autorky Evy Vítové (Praha: Albatros, 2005).
Vytvoření operního průvodce představuje mimořádně časově, faktograficky i formulačně náročný úkol pro autora odborně vysoce vybaveného a také nadšeného i trpělivého. Takový úkol postaví autora před řadu rozhodnutí ohledně rozsahu, akcentace určitých faktů a řazení, takže každý, byť sebeuspokojivější výsledek nemůže vyhovět nárokům zcela všech čtenářů. České operní publikum má k dispozici několik velmi kvalitních operních průvodců, včetně zajímavých (i výtvarnou podobou) průvodců pro dětské publikum. Operní průvodce (nehledě na možnosti internetu) je i dnes stále důležitou složkou poznávání tajemného a tak přitažlivého světa opery v domácím prostředí a při studiu.
***
Poznámka autora: Autor si neklade za cíl úplný výčet ani bibliografickou úplnost všech vydání, ale uvítá upozornění na další relevantní tituly.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
