Čerstvý sedmdesátník Ondrej Lenárd

Když stojí Ondrej Lenárd před orchestrem, zažíváme s ním a díky němu celou škálu emocí. Když se ale setkáváme při rozhovoru, převažuje v jeho povídání klid a rozvaha. Ochotně vypráví o nejrůznějších profesních etapách, ať už byly radostné či přinášely trápení, a kdybyste zavřeli oči a vnímali pouze melodii a barvu jeho hlasu, nikoliv obsah, řekli byste si možná se mnou: „V jeho podání by krásně zněly pohádky!“ Však také Ondrej Lenárd celý život pracuje se zpěváky a o zacházení s hlasem toho ví spoustu. I na tohle téma dojde, začneme ovšem v rodné obci.

Pane šéfdirigente, mohl byste nás úvodem zavést do Krompach, kde jste se 9. září 1942 narodil? Co je to za obec?

Je to tzv. revoluční obec, protože zažila legendární krompašskou vzpouru. Bývaly tady totiž železárny a válcovny, které na přelomu 19. a 20. století zaměstnávaly téměř polovinu obyvatel. V únoru 1921 se ale dělníci a zejména jejich ženy odhodlali k protestům, ty přerostly v roztržku s policií a při ní zemřelo celkem šest osob… Krompachy leží na východním Slovensku, je to malebné městečko mezi horami, kterému se pro samou bídu říkávalo „hľadová dolina“. Nečekal jsem, že se po letech dočkám situace, kdy tam opět zavládne chudoba. Zanikly doly, továrny, pracovní příležitosti a celá oblast velmi strádá. Je mi z toho smutno, protože kořeny domova vám z duše nikdy nevymizí, a jeho bolest je i vaší bolestí.

Zněla u vás doma hudba? A z jakého prostředí vlastně pocházíte?

Narodil jsem se do skromných poměrů a jsem za to vděčný. Rodiče nás od malička vedli ke skromnosti a šetrnosti. Nesmírně jsme si jich vážili. Myslím, že se v nás díky jejich výchově už v raném dětství utvářel smysl pro zodpovědnost a slušné chování. Maminka byla v domácnosti, jak by ne, když se musela starat o šest dětí. Otec dělal truhlařinu. Dřevo miloval a na jeho výrobcích to bylo patrné. Také se u nás občas zastavili muzikanti, kteří potřebovali opravit nástroje. Ačkoli otec nástrojařině nerozuměl, nikdy nikoho neodbyl. Tak se začal i sám učit na housličky, a hrál tak… no lidově. O to větší péči věnoval svému neposlušnému synkovi! Jednou koupil pianino v děsivém stavu, věřte nebo ne, opravil ho a samozřejmě mě pak nutil na ně hrát navzdory skutečnosti, že jsem neuměl noty. „Musíš si melodii hledat sluchem“, opakoval, a když jsem dlouho nenacházel ty pravé tóny, dopomohl mi k nim pohlavkem. Možná jich mělo být ještě víc. (Mimochodem, onen nástroj máme dodnes!)

Hudba si vás našla, byť to třeba někdy bolelo. V osmnácti jste se stal posluchačem VŠMU v Bratislavě, kde působila řada vynikajících profesionálů. Kdo z nich vás na cestě s hudbou a za hudbou významně ovlivnil?

Na přijímačky jsem se dostavil, aniž bych měl jakékoli dirigentské zkušenosti. Mně se to jednoduše líbilo, miloval jsem filmy s Robertem Benzim, a tak jsem se do Bratislavy vydal. Společně se mnou se o možnost studia dirigování ucházelo asi 25 nadějných mladíků s velikánskými partiturami a taktovkami, zatímco já jsem nervózně tiskl svou partituru kapesní. Když konečně vyhlásili pět jmen přijatých uchazečů, jako zázrakem bylo to poslední moje. Úplně jsem se rozklepal! Tak zase jednou přálo štěstí odvážnému.

Mým dalším štěstím bylo, že jsem se dostal do rukou profesionálů jako třeba prof. Juraje Haluzického, který mě učil sborové dirigování. Ovšem já jsem se cítil nešťastný, chtěl jsem přece dirigovat orchestr! Prosil jsem, žadonil a škemral, pan profesor byl dotčený… Nakonec po dvou letech pochopil, že mé ambice skutečně míří jinam a dovolil mi přestup ke kolegovi, proslulému umělci a pedagogovi Ľudovítu Rajterovi, který byl uznáván zejména jako skvostný interpret děl Brahmsových. Měl na nás takovou zázračnou mastičku: Sedl se ke klavíru a začal hrát úryvky ze symfonií. „Co je tohle? Jak to, chlapci, že to neznáte? Tak šup dolů do knihovny a učit se!“ Tehdy jsem se pustil do práce se vší snahou a vervou, po nocích jsem studoval partitury, cvičil na klavír. Věděl jsem, že to prof. Rajter myslí dobře, a dodnes na tyto „pěkné facky“ vzpomínám s vděčností. Už ve druhém ročníku vám nabídli práci sbormistra v opeře Slovenského národního divadla…

Bylo mi devatenáct a měl jsem pocit, že mi svět leží u nohou! Z tohoto opojení jsem samozřejmě vystřízlivěl víc než rychle. Každopádně mi setkání s profesionálním divadlem dalo mnohé další podněty ke vzdělávání a práci. Chodil jsem na všechny možné zkoušky, sledoval pány dirigenty, zjišťoval, kde mám rezervy. Byla to dobrá startovací čára.

V Opeře Slovenského národního divadla v Bratislavě jste později, v osmdesátých letech, působil ve funkci šéfdirigenta a v letech devadesátých jako šéf opery. Se svými zkušenostmi určitě máte jasnou odpověď na otázku, co je na životě u hudebního divadla nejtěžší?

Instituci, jakou je opera, bych přirovnal k nesmírně komplikovanému a citlivému orloji. Tvoří ho sólisté, orchestr, sbor a velmi důležitou, neméně podstatnou součástí je technika. Stmelit ony tři umělecké složky opravdu není jednoduché. Jako sbormistr jsem vždy prosil kolegy dirigenty, aby mě nechali řídit zkoušky, které míval sbor s režisérem. Dodnes jsem těm kolegům za danou možnost vděčný – určitě tím nesledovali získání vlastního volna, ne, oni viděli, že velmi toužím po prohloubení znalostí o práci v divadle.

Mně se na vás ohromně líbí, že se zpěváky poctivě pracujete, že neváháte být i jejich učitelem a vokálním poradcem, což si můžete díky zkušenostem dovolit. I když tak nesete vlastní kůži na trh, neváháte, viďte?

Ne, myslím, že pokud je rada erudovaná, zpěvák ji akceptuje. To, že něco „skřípe“, umí říct každý. Ale rozkrýt, proč se věc nedaří, kde vězí problém, jak ho odstranit, to je věc složitá. Opět jsem měl štěstí, korepetoval jsem ve třídě slavné slovenské pedagožky Anny Hrušovské, její žákyní byla třeba Lucia Poppová. Vnímal jsem, co říká o dýchání, o tvoření frází, a k tomu jsem pracoval mezi profesionály, takže jsem dost rychle vstřebal, jak se má formovat zpěvák, aby se mu dařilo. Nakonec jsem si uvědomil, že všechno v tomto oboru je především naprosto přirozené.

Přesuňme se teď k symfonickému oboru. V období 1977–90 jste působil jako šéfdirigent Symfonického orchestru Československého rozhlasu v Bratislavě. Jaká byla práce v rádiu, ke které jste se vlastně docela před nedávnem vrátil, když jste přijal tuto funkci u rozhlasového orchestru v Praze?

Všichni se po celý život s vděkem vracíme k těm, kteří nás zplodili, k rodičům. A hned na druhém místě za nimi musím uvést tu šťastnou okolnost, že mě pánbůh přivedl k práci v rozhlasovém studiu. Naučil jsem se tady nesmírné preciznosti. Samozřejmě, že zejména zpočátku vyvstaly situace, ve kterých jsem si opravdu nevěděl rady. Byl jsem mladý, neměl jsem prakticky žádnou symfonickou praxi. Mým skvělým pomocníkem byl ovšem koncertní mistr Aladár Móži. Vždycky po mně se zájmem i empatií pokukoval, a když pochopil, že jsem v koncích, lehce si odkašlal, zeptal se: „Ondro, dovolíš?“, řekl jednu větu a už to tam bylo! Takové zkušenosti vám nezištně daruje jen málokdo…

A stejně tak je málokdo ochotně a s pokorou přijímá…

Víte co? Já jsem si klidně sypal popel na hlavu! Dělat chytrého, to mi nebylo vlastní. A když jsem náhodou někoho okřikl, urazil, později mě to hrozně trápilo. Ani spát jsem kvůli tomu nemohl. Ale to víte, mladá horká hlava někdy velí k neuváženým činům a slovům. Dřina, poctivost, nadání i tyto lidské zkušenosti vás v  desetiletí 1991–2001 dovedly ke spolupráci se Slovenskou filharmonií. Nejprve jste byl jejím šéfdirigentem, poté uměleckým ředitelem. Jak jste prožíval tuto etapu?

Dost zvláštně. Když jsem byl šéfdirigentem v rozhlase, nemohl jsem z takových prapodivných důvodů, které se mi ani nechce vysvětlovat, pracovat s filharmonií. Pak za mnou po revoluci přišla umělecká rada filharmonie se svou nabídkou… Jejich pozvání pro mě bylo skutečným šokem, přijal jsem ho s radostí a poctou. Připravili jsme krásné projekty, dodnes vzpomínám na mnohé tituly, které jsme hráli, byl jsem šťastný, že jsem se mohl „vykoupat“ ve svém milovaném Mahlerovi. Ovšem pro své vysoké nároky jsem byl nejspíš dost nepopulární. Trpká pilulka na sebe nenechala čekat. Přišla v podobě celkem tří hlasování o mém dalším setrvání. No, to třetí jsem už nezvládl. Proto jsem raději podal rok před odchodem do důchodu výpověď.

To jsou hořké momenty, pojďme raději k repertoáru. Už jste se dotkl Mahlera, jaké místo tady má Richard Strauss?

Když jsem jako student četl různé životopisy a odborné knihy, narážel jsem často na kritiky a výhrady muzikologů vůči Straussově programové hudbě. Ale proč ji odsuzovat? Ať Richard Strauss napsal cokoli, vždy šlo o skvosty. Zlaté noty! A to, co vytvořil v Alpské symfonii, je jeden dlouhý, nádherný a barvitý film. Kdo jiný dokázal tak fantasticky vyjádřit například bouřku?

Mohl byste závěrem poodhalit, co vám dává a o co vás ochuzuje profese dirigenta?

Já to trošku otočím a řeknu: Ať mi lidé závidí pocity, které zažívám na koncertech. Jsou totiž neopakovatelné a nikdo mi je nevezme. Víte, říká se, že když člověk umírá, odchází jakýmsi tunelem. Proč to zmiňuji? Díky silným emociálním prožitkům každé skladby mám někdy sám pocit, že odcházím do vyšších sfér. Proto si myslím, že by mi lidé tak krásný pocit opravdu mohli závidět – nikoliv situaci, kdy držím pomyslné opratě a jednám s muzikanty z pozice síly a moci. To ne! Ostatně mám své profesní motto: „Pokus se, aby tě hudebníci brali jako jednoho z nich, a tvořte společně!“ Já totiž na tomto světě neznám krásnější situaci a pocit, než když umělecká práce vychází ze společného přesvědčení.

Děkuji za rozhovor!