Čertova stěna prvním operním vrcholem v Litomyšli. Ale až ta druhá

Po účinkování Národního divadla z Prahy na třech večerech padesátého šestého ročníku Smetanovy Litomyšle se představilo pro změnu opětovně Národní divadlo, leč moravskoslezské z Ostravy. Přivezlo do Litomyšle zcela novou inscenaci poslední dokončené Smetanovy opery Čertova stěna, kterou předvedlo dvakrát za sebou v rozdílných obsazeních. Ve dnech 20. a 21. června. Je to cenné již dramaturgicky samo o sobě.

Litomyšl je přece Smetanova, tvůrce české národní hudby se zde narodil. On to byl, kdo vyvedl českou hudbu ze závislosti na cizích vzorech a zařadil ji do širší vývojové linie hudby světové. Tudíž uvádění Smetanových děl je logickou základnou. Dramaturgicky jde o čin zásadního významu, neboť Čertova stěna, po tolika letech od své původní premiéry v říjnu roku 1882, jako by stále byla trochu stranou ostatních jeho operních děl.  Byť asi vynikající prvotina Braniboři v Čechách je na tom z jiných důvodů ještě hůře.Patrně u nás nahlížíme na Čertovu stěnu jako na cosi u Bedřicha Smetany složitějšího, nepřehledného, ba až zamotaného, oproti dějově tak zcela přímočaře jednoduché linii předešlého světa Hubičky nebo Tajemství. Střet více poloh, romanticko-komický příběh s historickým pozadím jižních Čech má nejen silné lyrické proudy, ale střetá se zde nade vším symbolický scénář souboje dobra a zla, kdy ďábel ohrožuje lidské dílo. Tento leitmotiv je zobrazen v postavách Raracha a Beneše, kteří de facto jinak prostý příběh značně zkomplikují… Démon zla a otázky dvojnictví jsou jistým problémem scénického ztvárnění. Dokud posloucháme nahrávky kompletu opery, mezi nimiž zřetelně vyniká ona Chalabalova z roku 1960, s doslova famózním Vokem Václava Bednáře a Rarachem Ladislava Mráze, zmíněné „složitosti“ děje nikterak nevnímáme. Soustředěni cele na hudbu a vynikající pěvecké výkony, vnímáme hlavně nádheru proudu hudby s důsledně vedenými leitmotivy, až překvapující nové obraty v harmonii. A vybavím-li si německou kritiku po zájezdu Národního divadla (toho pražského, prosím!) do Wiesbadenu, která označila dílo za most mezi novoromantismem a moderní operou dvacátého století, pak je to výstižné! Německá kritika zřejmě věděla dobře, o čem je řeč, navíc zcela nezatížena našimi žabomyšími rozpory kolem Smetany a Dvořáka, rovněž nezatížena ani jistým kultem Smetanovým, vyvolávajícím posléze opačný antikult určitého přehlížení. Německý muzikolog Kurt Honolka ale Raracha kupodivu charakterizuje coby „zamilovaného, ošáleného čerta“, zatímco u nás je Rarach chápán snad až jako kult něčeho démonického, filozoficky nad Mefistem stojícího. Aha, neděláme si to u nás složitější, než to v příběhu, vypracovaném nekomplikovanou libretistkou Eliškou Krásnohorskou, ve skutečnosti je? Tyto otázky nastolí vždy a znovu jevištní ztvárnění, nikoli auditivní vnímání! Pokud, jako jeden můj vážený kolega, hudební historik, usednu do divadla a sklopím zrak (což on doporučuje, neb se na ty „soudobé“ režie prý přece „nemůže dívat…“), pak nelze mít s Čertovou stěnou vůbec žádný problém. Pokud usednu do auditoria a naopak se dívat chci a budu, přinese právě Čertova stěna vždy jiné nároky na inscenátory než kterékoli jiné z jeho děl od Braniborů až po Tajemství. A zřejmě každá generace inscenátorů bude hledat svá ryze generační uchopení. Ona Chalabalova generace pěvců i režisérů výklad našla. Je plně inspirativní hudebně výrazově dodnes, a bude zřejmě i nadále.

Dosud jsem poznal osobně šest různých inscenací, které mi bylo dáno vidět. Každou v celé řadě repríz. Dokonce se mi zdá, že si inscenace byly jevištně dost podobné (onu  Bělohlávkovu v Národním divadle jsem neviděl, byl jsem v té době příliš zainteresován v jiném hudebním směru). Ostatně problém nebyl nikdy nikde s Vokem, Katuškou, Jarkem, Michálkem, ani Hedvikou, ten byl vždy v onom dvojnictví Rarach–Beneš. Tam trochu vždy vyplynul otazník ve smyslu Nerudově – co s ním, nebo spíše, co s nimi? Opera je vysoce stylizovaný útvar a svět reality, ani chtění přísné logiky děje jí nejde k duhu. Smetana jako by tušil, že jde u Čertovy stěny o jeho poslední jevištní dílo, vypjal své duševní síly k absolutnímu maximu, byť byl již tak těžce nemocen.Nová inscenace z Ostravy si vzala toto téma jako leitmotiv inscenace. Autobiografické rysy konce Smetanova života, jakoby zosobněné právě v životním zápase o toto dílo, tvoří podstatu vize Jiřího Nekvasila na scéně Davida Bazika. To je určitě zajímavý a jistě originální nápad. Akceptovat jako uměleckou vizi pro hudebníka strašný úděl konce života, který ostatně Smetana tak pregnantně vyjádřil v ženském sboru Západ slunce. Rač těžkých snů nás chránit, Spasiteli… Resumé pomyslného poutníka na konci života je i životní finále Smetany jako tvůrce. A ona Čertova stěna v něm samém a její rozpad, jako obraz skladatele, je nápad hodný respektu. Touha po zboření oné čertovy stěny v sobě samém, touha po vykoupení, po ochraně Spasitelem před těžkými sny, před stěnou, zakletou do hluchoty a šílenství…

Z druhé strany viděno, jde o výklad snad až příliš filozofický, komplikovaný, který posouvá dílo do roviny, kterou patrně ani sám Bedřich Smetana s jednoduchým libretem Krásnohorské tak dalece nedomýšlel. Vždyť psal původně „komickou“ operu! A nedorozumění při premiéře tkvělo jistě v tom, že publikum čekalo zase a opět komickou operu, jakou byla tolik úspěšná Hubička i Tajemství. A bylo spíše zaskočeno. Vždyť nese název komicko-romantická opera. Režisér Jiří Nekvasil se v pořadu na stanici Vltava, nedávno mnou slyšeném, vyslovil pro přetextování Smetanových děl. Vždyť mu nikdo v této vizi nebrání. Archaismy by snad nebyl problém pozměnit. Ale za jednoho podstatného předpokladu. Totiž, že povede pěvce ke srozumitelnosti slova. Jinak by jeho snaha o modernizaci zastaralých libret neměla smysl. Pokud u některých pěvců zachytím pramálo ze slov, která navíc znám u Smetany zpaměti včetně oněch archaismů, je mi jedno, zda je text archaický či modernizovaný. Ale mohl zde pan režisér již činit a své teorie z pořadu radia Vltava začít převádět do praxe.Hudební nastudování vedl dirigent Robert Jindra. Orchestr ostravské opery hraje pod jeho vedením se zaujetím, jakého u divadelních orchestrů nebýváme častými svědky. Zdůrazňuje symfonický tok Smetanovy hudby ve zvukové plnosti, šíři i lesku, vhodně vyzdvihuje wagnerovsky propracovaný vývoj leitmotivů díla, přemýšlivě diferencuje tempa a jeho proměny. Orchestr mu až bouří v imponujících piena forte moc dobrých žesťů, klarinety a fagoty zaujmou zase krásou zvuku ve scéně Voka a Záviše. Jen jedno chybělo na prvním večeru. Dynamika, pro kterou zapadl rovněž za pomyslnou „čertovu stěnu“ text některých pěvců. První večer běžel český text na čtecím zařízení. Ale druhý večer již nikoli, to už byl zobrazen jen text anglický. Bravo, tak to má být! Nebo se druhému obsazení víc věřilo, že jejich hlasy, jdouce více „přes rampu“, jak se říká, nepotřebují překlad z češtiny do češtiny?V tomto smyslu si dovedl poradit s prostorovou nosností i s textem Vok prvého večera, jímž byl Ivan Kusnjer. Barytonista Ivan Kusnjer navazuje na skvělou českou barytonovou tradici od legendárního Josefa Lva, přes Emila Buriana, Zdeňka Otavu, velikou legendu Václava Bednáře i jeho profesora z HAMU – Teodora Šrubaře. Nejen jeho zásluhou ovládá Ivan Kusnjer „šrubařovsky“ širokodeché a důsledně ke koncovému slovu vedené hudební fráze. Jeho árie Voka  – „Jen jediná mne ženy krásná tvář tak dojala, že snil jsem lásky báj“ – byla zážitkem. Jak po stránce cítění vyklenutých frází, tak i jistými, příkladně krytými vysokými polohami árie, z nichž mívají barytonisté respekt. Dikce a srozumitelnost slova je u Kusnjera samozřejmostí, kterou zdůrazňuji jen proto, že dnes s údivem pozoruji, jak samozřejmou namnoze není.

Obdivuhodný je ve srozumitelnosti češtiny Jarek Luciana Mastra, tomu jediné slovo nezapadlo! Italskému pěvci! Třikrát podtrhuji! Role Jarka mu zřejmě dala velkou práci. Jeho spinto tenor je průbojný, velmi nosný v prostoru, s jistotou zvládá vysoké polohy. Zaujal i v nosném pianu vstupu „Kdo dopřeje tu mdlému spočinutí“, jeho árie „Kam prchnout před jejím tak sladkým obrazem“ s vrcholovým béčkem na slovech „dej, ó dej, ať vytrvám“, zněla suverénně. A její zakončení, které zjevně dirigent vyžadoval v nekompromisním pianu, znělo plastickým, měkkým mezza voce, ba s naznačením messa di voce. Bravo!Jeho nadmíru jevištně půvabná partnerka – Katuška v podání Petry Perly Nôtové – disponuje pěkným a barvou příjemným lyrickým sopránem, ale poloha Katušky ve velkém prostoru Litomyšle zanikala zvukově i srozumitelností slova. Árii fixuje Smetana až trochu nelogicky po altové hloubky („v hloubku tvou, v hloubku tvou, by zapadlo“), u sopranistky je cítit, jak se hlas chce rozeznít polohově výše.

Osobnostně silně působí na jevišti stále svěží Eva Dřízgová-Jirušová. V roli Hedviky se mi rychle v asociaci vybavila Milada Šubrtová. Jen srozumitelnost slov opět trochu vázla díky hutnému a příliš plně v harmonii pod partem Hedviky bouřícímu orchestru. Nejinak tomu bylo i druhého večera u Dany Burešové.

Michálek Václava Moryse byl příjemnou charakterní figurkou hlasově komornějšího vydání. V pěkné árii mohl situační komikou oslovit více, vždyť ona slova – „Pán z Rožmberka Vok, můj zeť, nejvyšší králův maršálek, můj zeť…“ – jsou tak půvabná v hudební charakterizaci. Režisér pomáhá komice špílcem rozbíjení talířů, který ale nezabírá, je příliš násilný a sotva dožene nedořečenou komiku árie.

Duo dvojníků Rarach–Beneš vybíral pan režisér Nekvasil až snad přímo vědeckými cestami. Ach, tohle věčně problematicky nalézané duo dvojníků… Typ postavy, shodné s Benešem Martina Gurbaľa nalezl v německém pěvci Ulfu Paulsenovi. Roli se naučil slušně česky, váznul až v závěru srozumitelností oněch archaismů. U Jaroslava Krombholce by mu dosti deformovaný vokál „e“, spíše přetmavené německé „ö“, ze slov „hören“ či „mögen“, sotva prošel. Dnes toto projde, dirigenti nejsou k vokalizaci a výslovnosti moc nároční („Teď octni on se v Rožmberka zdech, a pociť v náručí teď živý její vzdech…“). Že by v tomto punktu byl pravý klíč k Čertově stěně, se přes úctyhodnou snahu všech, opětovně nepotvrdilo. Již v Praze toto podivuhodné duo řešili dokonce otcem a synem – Jaroslavem a Pavlem Horáčkem. Ba jsem viděl i protipól těchto snah, totiž vytáhlého Jiřího Berdycha, dost podobného Ulfu Paulsenovi. Jako Beneše pyknického Václava Floriana, oba velmi rozdílní postavami. A vůbec mi to nepřišlo kupodivu protismyslné. V rozporu jsou jejich duše, jejich protipólné snahy, naopak vyšla z tohoto jemná komika. Ta naopak v této inscenaci stojí poněkud stranou.Jenomže přišlo druhé představení v sobotu s jiným obsazením. Nechce se mi ani říkat druhé, neboť bylo v celkovém dojmu lepší. Zejména u Michálka, Beneše i Raracha, ale také u srozumitelnější, nosnější Katušky. Rovněž dirigent si ve druhém večeru zjevně víc hlídal dynamiku směrem od mezzo forte dolů. Tím byla náhle srozumitelnost textů lepší a na čtecím zařízení se podruhé mohl zobrazovat jen anglický překlad. Ne tedy čeština z prvého večera, kterou dost posluchačů úpěnlivě sledovalo, neb dosti často nerozumělo. Druhý večer až zázračně, s výjimkou Hedviky, bylo rozumět všemu.

Na jeviště přinesl báječný humor a hlasově výborné ztvárnění Michálka Jan Vacík. Pěvecky je Michálek jednoznačně nejobtížnější Smetanova buffo role. Jeho vstupy i árie byly ve výrazu kouzelné. Z deseti Michálků, které si dodnes dovedu z minulosti přesněji vybavit, by pan Vacík byl zřejmě na špičce spolu s Antonínem Votavou a Oldřichem Černochem. A ta krásná áčka v árii! Bravo!

Impozantně „švorcovsky“ mohutným barytonem působil Martin Bárta. Nádherně barevný hlas, průrazností fondu zřejmě největší formát z obou představení Čertovy stěny. My, že dnes nemáme výrazné barytony?  Pěvecky nosnější a tím i přesvědčivější Katuškou byla Lucie Kašpárková, milým a pěvecky kultivovaným Závišem Michaela Kapustová, pěvecky na úrovni. Jak jsem kvitoval, že si neaplikovala knír jako Záviš prvého večera a zůstala žensky věrna typu kalhotkové role à la její Cherubín… Také byl pokus obsadit Záviše mladým barytonem, Česká televize tento snímek ze sedmdesátých let v archivu má. Ale obě představitelky Záviše byly na pozoruhodné pěvecké úrovni, jak Kateřina Jalovcová, tak Michaela Kapustová.

Ale dvojnictví Rarach–Beneš se alespoň pro mne vydařilo na druhém večeru více. Bylo přirozenější, lidštější. Nebylo sice rigorózní ve stejných typech postav, leč ukázalo se, že to vůbec nevadí, sejdou-li se dvě výrazné osobnosti. A to se zde povedlo. Vynikající byl opravdu Beneš Zdeňka Plecha, dal této trochu nevděčné roli nebývalý rozměr pěvecký i jevištní. Peter Mikuláš jako Rarach byl nápad od inscenátorů mimořádný. Jeho Rarach není jen oním typem odrůdy Mefistofela, ale dostal zvláštně opravdový, lidský rozměr zla, skrytého za mnohdy zdánlivé dobro. Pěvecky stále suverénní. Výtečný Rarach! Bravo potřetí!Výborně zvukově působil sbor, ať ženský, mužský, nebo smíšený. Nádherně se rozezněl v piena forte zejména v obtížně napsaném dvojsboru třetího dějství. Takhle plnou vnitřní harmonii sboru z divadelního pódia jsem již dlouho neslyšel, to se přiznám. Sbormistr Jurij Galatenko zde odvedl excelentní sbormistrovskou práci. Bravo počtvrté! Ocenit je třeba nápaditou choreografickou práci, psána je v programu pod pohybovou spoluprácí – Igora Vejsady. A samozřejmě výtečných členů baletu Národního divadla moravskoslezského.

Inscenace Ostravy je pozoruhodná, originální analogií s Bedřichem Smetanou a jeho tragickým osudem. Je z ní cítit snahu o svébytné uchopení bez vazeb na velké vzory z minulosti. Hudební výraz Smetanův je geniální a dirigentem je vyzdvižen. Chápu dirigenta, že touží po plnokrevně znějícím orchestru, aby se nepotlačil wagnerovsky zjevný kontext leitmotivické práce, mnohem zjevnější než u předešlého Tajemství. Jeho orchestrální vize potřebuje opravdu velké, zřetelně i deklamačně vybroušené hlasové fondy. Ty má k dispozici jen částečně a více ve druhém obsazení.

Druhé představení ukázalo, jak stejné režijní pojetí ovlivní pěvecké osobnosti, tato rozhodující síla operního jeviště. Proto i vyjadřované pocity v procentech musím uvést za oba dny, nechci dělat pofiderní mix obého s výsledkem typu ani ryba, ani rak… Bravo, Ostravo, Smetanovu poslednímu dílu jste výraznou měrou pomohli k úspěchu. Sice pro mne není závěr oné schizofrenie Voka coby Smetany moc přesvědčující, neb Vok je pro mne Vok a Smetana je Smetana… Ale tento moment závěru nechť si každý vnímá sám za sebe, já ho k životu a k vysvětlování díla nepotřebuji, jiný jistě řekne, že ano. Navíc pro mne není tato pointa natolik zásadní, pouze charakterizuji zhlédnuté, soudcem režijních nápadů se býti necítím. Ona také přestavba před třetím dějstvím se druhý večer urychlila, netrvala padesát minut, ale jen třicet pět. Zatímco první večer jen kolem mne odešlo předčasně patnáct lidí domů, patrně i kvůli zimě večera prostě vymizeli, na druhém již vytrvali všichni do konce. Možná i tento moment při velmi chladném počasí více hovořil ve prospěch druhého večera.

Hodnocení autora recenze:
20. června 2014: 80 %
21. června 2014: 90 %

Smetanova Litomyšl 2014
Bedřich Smetana: Čertova stěna
Hudební nastudování a dirigent: Robert Jindra
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: David Bazika
Kostýmy: Marta Roszkopfová
Pohybová spolupráce: Igor Vejsada
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Daniel Jäger
Orchestr a sbor Národního divadla moravskoslezského Ostrava
Premiéra 12. června 2014 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava
(psáno z reprízy 20. a 21. 6. 2014 II. zámecké nádvoří – Zámek Litomyšl)

Vok Vítkovic – Ivan Kusnjer / Martin Bárta
Záviš – Kateřina Jalovcová / Michaela Kaputová
Jarek – Luciano Mastro
Hedvika – Eva Dřízgová-Jirušová / Dana Burešová
Michálek – Václav Morys / Jan Vacík
Katuška – Petra Perla Nôtová / Lucie Kašpárková
Beneš – Martin Gurbaľ / Zdeněk Plech
Rarach – Ulf Paulsen / Peter Mikuláš

www.smetanovalitomysl.cz

Foto Smetanova Litomyšl – František Renza