Češi!

Známe ten pokřik. Češi!! Ozývá se, když se vracejí sportovci odněkud s medailemi nebo s titulem. Třeba hokejisté… Národ se semkne a huláká na náměstích s vlajkami v rukou: Mistři!! Dokonce opera o tom vznikla. Nad českými mistry, kteří byli podobně úspěšní za hranicemi v hudbě, se takhle nikdo nerozplývá. Ani nad těmi současnými, ani nad těmi z minulosti. Projekt Češi ve Vídni si proto docela zaslouží pozornost.

Dirigent Marek Štilec v jeho rámci před několika málo týdny dirigoval v Brahmsově sále vídeňského Musikvereinu jednu z Koželuhových symfonií. Jejich první sada už vyšla na CD, do konce roku vyjde druhá a třetí se bude natáčet během roku.

Projekt Češi ve Vídni postupně mapuje tvorbu skladatelů, která vesměs upadla během dvou staletí v zapomnění. Letošní jarní dvousté výročí úmrtí Leopolda Koželuha je šikovným vnějším podnětem, ale aktivity se netýkají jen jeho. „Ve druhé polovině osmnáctého a na počátku devatenáctého století ve Vídni působilo kolem sedmdesáti českých skladatelů. Obsáhnout všechny na koncertech a na nosičích by asi nebylo možné. Vybrali jsme zhruba desítku těch, které považujeme za nejvýznamnější, ty, kteří ve Vídni dosáhli opravdu významného postavení,“ řekl mi před časem Marek Štilec. Cílem je upozornit na období hudebního klasicismu. „Barokní hudba má své zasvěcené interprety a ansámbly, romantická hudba žije ve velkých symfonických orchestrech, ale klasicismus zůstává tak zvláštně někde mezi těmito dvěma epochami, upozaděn,“ domnívá se dirigent a dodává: „Chceme současně ukázat, že jsme měli významné skladatele, kteří dosáhli věhlasu ve Vídni, což bylo tehdy hlavní město hudby.“

Člověka hned napadne, jestli by právě proto nebylo dobré rozšířit nějak výrazněji tu desítku vybraných jmen. Protože to zase nejspíš a především budou vedle Koželuha bratři Vraničtí, Vaňhal, Kramář, Voříšek… tedy ti, o jejichž hudbě nějakou potuchu přece jen už máme. Ale pak přijde řeč na konkrétní tituly a je potřeba vzít trochu zpátečku. Protože jde hodně o skladby, které dosud stály stranou pozornosti.

Těsně před vydáním je deska s oslavnou kantátou, kterou složil Leopold Koželuh na počátku devadesátých let osmnáctého století k pražské korunovaci císaře Leopolda II. Dílo, v němž tehdy zpívala mimo jiné i Mozartova hostitelka Josefína Dušková, sklidilo mimořádný ohlas a posílilo skladatelovu prestiž. Však byl také v roce 1792 jmenován vídeňským dvorním kapelníkem a skladatelem.

Nahrávka vznikla při příležitosti loňské novodobé koncertní premiéry, za kterou stáli spolu s Markem Štilcem Pražští symfonikové a sbor Martinů Voices. „Vědělo se, že kantáta existuje, byla v katalogu, který sepsal Milan Poštolka. Ale byla tak jedinečná, psaná pro jednu jedinou příležitost, že další provedení už nikdy nenásledovalo, což nás vyprovokovalo k tomu, aby znovu zazněla na koncertě a byla i zaznamenána,“ komentoval loňskou událost dirigent, který má odpracováno i mnoho a mnoho hodin na přípravě notových materiálů. Skladatel si podle něj dal opravdu velmi záležet, aby napsal nejlepší hudbu, které byl schopen. „Já nejsem úplně směrodatný, už jsem s partiturou strávil hodně času, ale i lidé, kteří kantátu slyšeli na koncertě poprvé, říkali, že v ní jsou pasáže nejvyšší kvality,“ prohlásil.

Za projektem stojí i muzikolog a manažer Jiří Štilec. Jejich dalším objevem je Koželuhova zednářská oslavná kantáta připsaná císaři Josefu II. Má název Joseph der Menscheit Segen a zazní také v novodobé premiéře v polovině května v pardubické abonentní koncertní řadě tamní Komorní filharmonie – orchestru, s nímž Marek Štilec točí pro Naxos Koželuhovy symfonie. Spoluúčinkuje český chlapecký sbor Boni pueri. V květnu se má také natáčet skladatelova Mše C dur a uskuteční se vzpomínkový koncert v Koželuhových rodných Velvarech.

V hudebních dějinách vidíme velké i menší mistry a dokonce i „klajnmajstry“. Takový Kleinmeister, skladatel z dnešního pohledu nepříliš významný až bezvýznamný, byl také důležitý. Jako podhoubí, jako plocha, na níž se ti nejlepší dnes zřetelněji vyjímají. Kam řadit „Čechy ve Vídni“?

V hudbě těžko sestavovat tabulky a žebříčky, není to skok do dálky, ale v době, kdy ve Vídni působili, byli vnímáni jako elitní hudebníci, říká Marek Štilec. Někteří v úplně stejné rovině jako Haydn, Mozart a Beethoven. Například Koželuhovy symfonie byly někdy připisovány Haydnovi. To hovoří samo za sebe. Časem se na některé autory zapomnělo, na rozdíl od Haydna, Mozarta a Beethovena, ale co se týká hudebních kvalit, jejich tvorba dosahuje vysoko. Konkrétně Koželuhovu hudbu začaly později z povědomí vytlačovat Kramářovy symfonie, které už víc „voněly“ romantismem. Existuje nicméně legenda, podle které se jí velmi zastával dvanáctiletý Franz Schubert…

Leopold Koželuh má výhodu, že jeho symfonií je okolo dvaceti. Kompletní nahrávka, to znamená i s těmi, které dosud natočeny nebyly, se tedy zřejmě podaří. U dalších, plodnějších autorů se asi kompletace nezdaří. V archivech – v Českém muzeu hudby i v Rakousku a Německu – je dosud hodně nevyužitého materiálu.

Naxos je repertoárové vydavatelství. Nejde cestou nového a nového natáčení nejslavnějších děl novými slavnými interprety, ale točí i méně známé tituly, kompletuje, pokrývá co nejširší spektrum hudby. Projekt Češi ve Vídni se mu do katalogu hodí velmi pěkně.

Paralelně s těmito aktivitami věnují Jiří a Marek Štilcovi pozornost také mannheimským mistrům. Loni se připomínalo tři sta let skladatele Jana Václava Stamice. I tam by se mohlo křičet „Češi!!“ Ale i zde je nutné být opatrný. S „češstvím“ určitě. Říkejme, že šlo o hudebníky „z českých zemí“. I to je dostatečně silné pouto, které nás spojuje se sdílenými tradicemi a dědictvím a dovoluje nám cítit, že s těmito mistry máme cosi společného.