Česká filharmonie a Manfred Honeck: Široká dynamická škála a výborná technická forma

Dramaturgicky zajímavý koncert České filharmonie ve středu 11. ledna 2023 za řízení Manfreda Honecka a s renomovaným německým barytonistou Matthiasem Goernem nabídl hudební romantismus ve dvou podobách.
Česká filharmonie a Manfred Honeck, 11. ledna 2023 (foto Petra Hajská)
Česká filharmonie a Manfred Honeck, 11. ledna 2023 (foto Petra Hajská)

Na programu byly výňatky z oper Richarda Wagnera Tristan a Isolda a Valkýra (původně ohlášená árie Holanďana z Bludného Holanďana byla vypuštěna) a jednovětá Symfonie č. 4 rakouského skladatele Franze Schmidta (1874–1939), s jehož dílem se na tuzemských koncertních pódiích setkáváme jen výjimečně. Působivé provedení této symfonie, jak ji pod taktovkou Manfreda Honecka zahrála ve středu Česká filharmonie, ukázalo, jak velká škoda to je.

Večer otevřelo dílo Wagnerovo. Po monologu krále Markeho z 2. dějství Tristana a Isoldy zazněla předehra ke třetímu jednání Valkýry z tetralogie Prsten Nibelungův, zvaná Jízda valkýr – závěrečná scéna Wotana z téže opery uzavřela první polovinu večera.

Obě zpívané scény daly Matthiasi Goernemu příležitost ke ztvárnění dvou odlišných typů wagnerovských postav. Marke vyčítá svému mladému příteli Tristanovi, že jej zradil a připravil o nevěstu Isoldu – je to psychologická studie starého muže, jehož meditativní charakter odpovídá postoji a vyrovnanosti zralého člověka. Naproti tomu „Wotanovo rozloučení a Kouzlo ohně“ je dramatické a dějové: bůh Wotan potrestá svou dceru, valkýru Brünnhildu za pomoc lidem tím, že ji zbaví jejího božství, uspí na skále a za přispění boha Logeho obklopí kruhem z plamenů. Získat ji může jen ten hrdina, který k ní dokáže ohnivým žárem proniknout. Wotanův zpěv vyjadřuje přesně toto dění na scéně, hudba pak do poslední noty znázorňuje rozpoložení obou mužů: v prvém případě zasahuje do hlubin lidské psychiky, ve druhém je akční, lyrická i dramatická, plná kontrastů.

Česká filharmonie, Matthias Goerne a Manfred Honeck, 11. ledna 2023 (foto Petra Hajská)
Česká filharmonie, Matthias Goerne a Manfred Honeck, 11. ledna 2023 (foto Petra Hajská)

Matthias Goerne vládne sytým, znělým barytonem jistým ve výškách – zpíval s potřebnou kantilénou a citovým prožitkem, Wagnerovu hudbu a rozdílnost charakterů obou postav podal po výrazové stránce přesvědčivě.

S procítěností Goerneho projevu korespondovala orchestrální složka jen částečně, ačkoliv Česká filharmonie hrála technicky ve výborné formě. Pro slavnou Jízdu valkýr zvolil dirigent rychlé tempo, které předehře ubralo na monumentalitě, údernosti a nebezpečné dravosti charakterizující valkýry. I Wotanovo závěrečné loučení s Brünnhildou bylo koncipováno s důrazem na plynulost tempa, nikoliv s žádoucí romantickou agogikou. Aby příznačné motivy v polyfonní orchestrální sazbě náležitě vynikly, potřebovaly by – stejně jako celková dynamika – plastičtější vypracování, zvuk orchestru občas sólistu kryl. Byť na vysoké technické úrovni, měla tato interpretace Wagnerovy úchvatné hudby spíše informativní charakter.

Skutečné hudební události jsme byli svědky ve druhé polovině večera – v provedení Symfonie č. 4 Franze Schmidta, která se pod Honeckovou taktovkou zaskvěla v plné síle a kráse. Schmidt, rodák z Prešpurku (Bratislavy), získal první hudební vzdělání u františkánského mnicha a vynikajícího varhaníka Feliciána Môcika, systematické základy klavírní hry mu dala jeho matka, sama výborná pianistka. Když se rodina přestěhovala v roce 1888 do Vídně, studoval na konzervatoři Společnosti přátel hudby skladbu u Roberta Fuchse, dále hru na violoncello u Ferdinanda Hellmesbergera a hudební teorii a kontrapunkt u Antona Brucknera. Jako violoncellista se stal členem Dvorní opery a Vídeňských filharmoniků – Gustav Mahler si jeho umění natolik cenil, že trval na tom, aby hrál violoncellová sóla, přestože Schmidt oficiálně koncertním mistrem nebyl. Franz Schmidt byl ovšem i vynikající klavírista a hráč komorní hudby. V roce 1914 se stal profesorem klavíru na Wiener Musikakademie, dnešní Universität für Musik und darstellende Kunst Wien. V roce 1925 se stal jejím ředitelem a v letech 1927–1931 jejím rektorem. Jeho kompoziční odkaz zahrnuje dvě opery – Notre Dame podle V. Huga z roku 1915 a Fredigundis podle Felixe Dahna z roku 1922, několik komorních děl především pro klavír – je rovněž autorem smyčcových kvartetů, řady varhanních skladeb, k jeho orchestrálním skladbám patří čtyři symfonie. Nejznámější z jeho díla je oratorium Kniha sedmi pečetí pro sóla, sbor, varhany a orchestr (1938).

Česká filharmonie a Manfred Honeck, 11. ledna 2023 (foto Petra Hajská)
Česká filharmonie a Manfred Honeck, 11. ledna 2023 (foto Petra Hajská)

Schmidtova pozdně romantická hudba, odrážející klasickou vídeňskou školu, je ukotvená v tonální soustavě přetavené vlastní skladatelovou invencí – její okořenění disonancemi chromatického vedení hlasů jí činí svébytnou a zcela originální. Symfonie č. 4 je Schmidtovou reflexí na osobní životní tragédii – smrt dcery Emmy v roce 1932, která zemřela nečekaně po narození prvního dítěte. Zkomponoval ji v této tíživé situaci a nazýval ji Requiem za mou dceru. Premiéru měla 10. ledna 1934 ve vídeňském Musikvereinu pod taktovkou Oswalda Kabasty. Dílo je neobvyklé po kompoziční stránce syntézou sonátové věty a sonátového cyklu, jsou to čtyři věty v jedné. Je mimořádné hloubkou své výpovědi, niterností a naléhavostí, která proniká celou skladbou, potřebný kontrast jí dodávají smuteční pochod a scherzo v podobě tarantely. Dojímá úvodním a závěrečným trubkovým sólem, jímž evokuje osamocenost člověka v jeho prvních a posledních hodinách. Prolínání melodií v jejich křehkosti a síle přináší žádoucí kontrasty mezi těmito prvními a posledními tóny symfonie.

Pod taktovkou Manfreda Honecka vyzněla skladba plně ve všech svých detailech a hluboce zasáhla posluchače. Díky pečlivému vypracování, široké dynamické škále, tempové vyváženosti a vhodně volené agogice vynikly všechny melodie tohoto pětačtyřicetiminutového nepřetržitého hudebního toku, který v sobě snoubí čistotu a průzračnost s až zoufalým voláním, lámajícím se v závěru v jakousi rezignaci a smíření se s nevratností tragédie výmluvným pianissimem sólové trubky. Symfonii měl Honeck pevně v rukou, její provedení mělo žádoucí napětí s finální gradací přinášející silnou katarzi. Všichni hráči České filharmonie mohli v náročných partech plně prokázat své vysoké kvality. Znamenitá byla sóla koncertního mistra violoncell Václava Petra s plným, sametově znějícím tónem, a precizní sóla na trubku v podání Waltera Hofbauera.

Symfonie č. 4 Franze Schmidta byla výjimečným hudebním zážitkem, pozoruhodným setkáním s velkým dílem. Bouřlivý potlesk po jejím doznění prokázal, že publikum umí ocenit kvalitu. Doufejme, že její výtečné provedení Českou filharmonií pod taktovkou Manfreda Honecka podnítí zájem o častější uvádění Schmidtova odkazu.

Česká filharmonie a Manfred Honeck, 11. ledna 2023 (foto Petra Hajská)
Česká filharmonie a Manfred Honeck, 11. ledna 2023 (foto Petra Hajská)

Česká filharmonie • Manfred Honeck
11. ledna 2023, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň

Program
Richard Wagner: Monolog krále Markeho z 2. dějství opery Tristan a Isolda (11′)
Richard Wagner: „Jízda valkýr“ ze 3. dějství opery Valkýra (5′)
Richard Wagner: „Wotans Abschied und Feuerzauber“, árie Wotana ze 3. dějství opery Valkýra (15′)
Franz Schmidt: Symfonie č. 4 (46′)

Účinkující
Matthias Goerne – baryton
Česká filharmonie
Manfred Honeck – dirigent

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments