Česká opera a balet v době první republiky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Naopak velmi úspěšně si vedla v předválečném období opera druhého českého stálého operního souboru se sídlem v Plzni. Město, o němž jeho slavný rodák a velký patriot Miroslav Horníček údajně prohlásil, že dalo lidstvu „tři metly, kanóny, pivo a herce“, se těšilo na přelomu devatenáctého a dvacátého století nebývalému rozvoji. Ty první dvě metly přinesly městu rychlý růst a ekonomický vzestup a ta třetí metla byla v podstatě důsledkem prvních dvou. Počet obyvatel Plzně se za půl století řádově zvětšil o několik desítek tisíc obyvatel, v naprosté převaze české národnosti. Od konce šedesátých let devatenáctého století vládli už nepřetržitě na radnici Češi a české divadlo velice záhy jednoznačně vítězilo v popularitě nad německým. Novou kvalitu získalo město výstavbou nového divadla, jež podle návrhu architekta Balšánka bylo představením Libuše otevřeno 27. září 1902.

Divadlo J. K. Tyla Plzeň (zdroj theatre-architecture.eu/archiv Jiřího Hilmery)

O legendárním plzeňském principálovi a hlavním tvůrci plzeňské divadelní slávy Vendelínu Budilovi se tradovalo, že opeře příliš nepřál. Bylo to trochu jinak. Vendelín Budil samozřejmě byl především geniální herec a o rozkvět činohry mu šlo v první řadě. Rozhodně ale nebyl nepřítelem opery. Byl ovšem také velmi pečlivý a uvážlivý hospodář a moc dobře věděl, že kvalitní opera vyžaduje značné finanční prostředky pro provozování. A protože dobře znal své pappenheimské, věděl také, že nebude snadné tyto prostředky sehnat. Rozhodně netrpěl sklonem k určitému bohémství a někdy i fanfaronství jako někteří z jeho nástupců. I proto váhal určitou dobu s přijetím ředitelské funkce ve skutečném kamenném divadle. Není bez zajímavosti, že o možnosti provozovat v Plzni stálý operní soubor pochyboval v té době i Jaroslav Kvapil, rodák z blízkých Chudenic, který poměry ve městě Plzni dobře znal.

Provozování opery v Plzni nebylo rozhodně procházkou růžovým sadem, ale Budilovi se podařilo vybudovat velmi kvalitní a ambiciózní soubor. Vybral si k tomu výtečné spolupracovníky. Operu řídil zkušený a výtečný, žel příliš brzy zesnulý Antonín Kott, kterého po jeho předčasné smrti ve věku pětačtyřiceti let v roce 1905 vystřídal znamenitý koncertní mistr a posléze korepetitor a druhý dirigent souboru, spolužák členů legendárního Českého kvarteta z konzervatoře Emanuel Bastl. Plzeňská opera se vyznamenala řadou výborných inscenací. Historie nám zachovala důkazy o maximální spokojenosti Antonína Dvořáka, který jel do Plzně na představení Čerta a Káči s velkými pochybnostmi a poté nešetřil chválou. V Plzni se například ještě před Prahou konalo první představení Pucciniho Madame Butterfly na českém jevišti a ve slovech chvály bychom mohli pokračovat dále.

Situace se nezměnila ani po víceméně nuceném odchodu Vendelína Budila do důchodu v roce 1912. Nový ředitel Karel Veverka, sám operní sólista, jednoznačně fandil opeře a věnoval jí maximum přízně. Neodhadl však příliš dobře své síly a možnosti města, do něhož přišel, a záhy se začal potýkat s nemenšími problémy než jeho předchůdce. Ve výběru nástupce Emanuela Bastla, jenž odešel spolu s Budilem, měl ale mimořádně šťastnou ruku, když na doporučení Josefa Suka angažoval mladého dirigenta Václava Talicha. Václav Talich, který prožil velkou část svého dětství a mládí v Klatovech, se v Plzni rychle zabydlel a už svým prvním představením, jímž byla v září 1912 Prodaná nevěsta, publikum doslova nadchl. Za tři roky jeho působení vznikly pod jeho taktovkou desítky skvělých představení v širokém repertoárovém záběru. Dobová kritika například vysoce vyzdvihovala jeho nastudování Smetanova Dalibora, Dvořákovy Rusalky, Mozartovy Kouzelné flétny a Fibichova a Vrchlického melodramatu Námluvy Pelopovy, v němž v ústřední ženské roli Hippodamie vystoupila mladičká Terezie Brzková.

Po vypuknutí války se ale situace v plzeňském divadle značně ztížila. Zatímco v Praze podle svědectví dirigenta Karla Nedbala, jenž v té době působil ve vinohradském divadle, se občas dařilo díky přízní vojenských orgánů určité členy z armády vyreklamovat, v Plzni to bylo mnohem horší. Václava Talicha poměry natolik znechutily, že v létě 1915 z divadla odešel. Zanechal v něm ale významnou stopu. Na berounském hřbitově se s ním 16. března 1961 loučil tehdejší šéf plzeňské opery profesor Bohumír Liška slovy: „… v hlubokém smutku se před vaším hrobem sklání i Plzeň, které jste obětoval tříletí své vyčerpávající, ale vítězné práce v opeře, tříletí, které nebude v její historii nikdy zapomenuto.“

Plzeňská opera těžké válečné období přežila a když ředitel Veverka angažoval v posledním válečném roce z vinohradského divadla mladého dirigenta Antonína Bartáka, ukázalo se, že to byl pro Plzeň a její operu dobrý start k další činnosti.

Brno prožívalo podobně jako Plzeň dobu neobyčejného růstu. Počtem obyvatel se dokonce zařadilo mezi sedm velkoměst v podunajské monarchii. I když většinu obyvatel v té době už jednoznačně tvořili Češi, na radnici vládli až do roku 1918 Němci. Ti si od pánů Fellnera a Helmera nechali postavit přepychovou divadelní budovu, v níž bylo jako v prvním divadle na evropském kontinentě zavedeno Edisonovou pařížskou firmou elektrické osvětlení. Češi si své Národní divadlo otevřeli 6. prosince 1884, to ale bylo nuceno živořit v nevzhledné a špatně vybavené takzvané staré boudě na Veveří ulici. Divadlo bylo pronajímáno různým divadelním společnostem, které zajišťovaly obvykle divadelní provoz v Brně od srpna do počátku března a potom soubor zajížděl do českých a moravských měst.

Divadlo na Veveří – kresba Josefa Tauše, 1887 (zdroj ndbrno.cz)

V Brně se v předválečném období představila řada výborných sólistů, působili tu rovněž kvalitní dirigenti, představení se setkávala s dobrým diváckým i kritickým ohlasem. Zvláště náročným kritikem byl Leoš Janáček, což pocítil v době svého dirigentského působení i Karel Kovařovic a snad i tato skutečnost měla vliv na dlouhé Kovařovicovo váhání nad uvedením Její pastorkyně. První uvedení třetího Janáčkova operního díla bylo jednoznačně nejvýznamnějším počinem brněnské opery v předválečných letech.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa – Leopoldina Svobodová-Hanusová (Kostelnička) – ND Brno 1904 (zdroj archiv ND Brno)

K výraznějšímu posunu na cestě ke koncepčně budovanému souboru došlo paradoxně v obtížných válečných letech, v době ředitelování zkušeného divadelního matadora Františka Laciny, jenž se do Brna pravidelně vracíval. V závěru své éry stále více skutečné otěže vedení předával do rukou svého zetě Václava Jiřikovského.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na