Česká operní novinka: Legenda o Kateřině z Redernu

Rozhovor se skladatelkou Sylvií Bodorovou před dnešní premiérou její nové opery v libereckém Divadle F. X. Šaldy 

Hned zkraje trochu obšírnější otázka: Historie vzniku vaší Legendy o Kateřině z Redernu není zrovna krátká, liberecké divadlo vás oslovilo už před několika lety, tuším už před pěti. Rodila se partitura vaší nové opery opravdu tak „zvolna“?

Když mne v roce 2011 tehdejší ředitel a režisér Divadla F. X. Šaldy Martin Otava oslovil s námětem Kateřiny z Redernu, který vycházel z historie Liberce, Frýdlantu a dalších míst na severu Čech, měla jsem velkou radost. Opera je žánrem, který mne vždy přitahoval. Věřím v to, že je třeba počkat na správný čas, na chvíli, kdy se setká zájem těch druhých se zájmem mým. Opera pro mne byla dosud územím, kdy se to z nejrůznějších důvodů propojit nepodařilo. Téma mne nadchlo zejména tím, že v době, kdy mne Martin Otava oslovil s tímto námětem, jsem právě dokončovala rozsáhlý orchestrální cyklus písní na objednávku světově proslulého barytonisty Thomase Hampsona Lingua angelorum. Kompozice byla inspirována čtyřstým výročím úmrtí císaře Rudolfa II. – tudíž přesně tou dobou, kdy žila i Kateřina z Redernu – přelomem šestnáctého a sedmnáctého století, dobou Rudolfa II. i obdobím, které přišlo po jeho vládě. Velmi obtížným úkolem bylo napsat libreto, tady jsem velmi vděčná historikovi Milanu Svobodovi za jeho monografii Redernové v Čechách a za řadu rad a podnětů. Nakonec jsem ale nemohla zcela sledovat osudy výjimečné ženy Kateřiny z Redernu formou „zhudebnění faktů“, ale při práci na libretu jsem musela vytvořit dramatický tektonický oblouk a některé situace fabulovat. Logika operního díla potřebuje, byť vychází z historických faktů, přece jenom trochu jiný přístup. Vlastní práce na opeře tak trvala, pominu-li dlouhou přípravnou fázi, kdy jsem se musela dopodrobna seznámit s řadou obecně historických, regionálně historických a hudebně historických faktů, téměř dva roky.

Můžete prosím zevrubněji objasnit důvody toho, proč volba padla právě na severočeskou regentku z přelomu šestnáctého a sedmnáctého století? Libreto jste si zpracovala záměrně sama?

Volba regentky Redernové, rozené hraběnky Šlikové, byla přáním autora námětu Martina Otavy a musím říci, že jakkoli jsem její osudy a postavu při našem prvním setkání s Martinem Otavou neznala, její osobnost mne nesmírně zaujala. Nepochybně patří k historii města Liberec, pro který jsem operu napsala. Žila v tak přelomové době, že na jejím osudu lze ukázat některé obecnější problémy. To mne moc lákalo. Zpracování libreta byl pro mě nový úkol a jsem ráda, že jsem se nakonec odhodlala napsat jej sama – umožnilo mi to zasahovat do textu i v průběhu kompoziční práce, aniž bych musela libretistovi zdlouhavě vysvětlovat své důvody.Jak byste vůbec sama svoji operu charakterizovala: Jako historickou fresku? Tabló? Psychologický portrét? A jaký je vlastně děj opery?

Pokud bych měla vyjít z vaší charakteristiky, tak moje opera je skoro tím vším, co popisujete. Psychologickým portrétem na pozadí historie, přelomových událostí, které jsou velmi aktuální. Děj opery Legenda o Kateřině volně navazuje na životní příběh hraběnky Kateřiny z Redernu (Katharina von Rädern (1564?–1617)), hraběnky von Schlick, která byla dcerou Kryštofa Šlika a Barbory Mašťovské z Kolovrat a od roku 1582 manželkou Melchiora z Redernu. Po smrti svého manžela 20. září 1600 se Kateřina z Redernu stala správkyní rodového majetku Redernů jménem svého tehdy nezletilého syna Kryštofa. Kateřina prokázala vynikající schopnosti úspěšně hospodařit na rodových panstvích Frýdlant, Liberec a Zawidów (dnes na území Polska). Dostává se však do sporu s měšťany ve Frýdlantu, se svým superintendantem Martinem Nusslerem a v operním libretu nakonec i se svým synem, který se na čas dostává pod vliv konjunkturálně uvažujícího Albrechta z Valdštejna a matku považuje za neschopnou pochopit „novou dobu“. Ta je plná výbušného napětí, po období relativní náboženské svobody pro většinové protestanty v Čechách za Rudolfa II., přichází Bílá hora a Ferdinand II. postupuje vůči nekatolíkům naprosto nekompromisně. Syn Kryštof nakonec zjišťuje pravou tvář Albrechta z Valdštejna, pokorně se vrací k matce a prosí o odpuštění. Matka jej i pastora Martina Nusslera vyprovází do exilu, sama zůstává a chce umřít se svojí vírou v Čechách.

Vaše „hudební řeč“? Použité výrazové prostředky? Náročnost na provedení? Jak hodně jste při komponování brala v úvahu možnosti oblastního divadla?

Snažila jsem se partituru příliš nekomplikovat, ale když jsem se dostala do víru práce, už mne zajímal jenom definitivní tvar. Pro liberecké divadlo to zcela jistě není jednoduchý oříšek, zejména proto, že v divadle se soudobou tvorbou nemají zkušenost. Moje hudební řeč představuje syntézu mnoha postupů od atonálních a témbrových ploch až k historizujícím neorenesančním tvarům. Objevují se zde i inspirace tvorbou dobových autorů, jako byl Demantius, Praetorius, případně citace husitského chorálu. Důležitou úlohu hraje sbor a balet, proto má Legenda o Kateřině v podtitulu „baletní opera“. Dílo je určitě interpretačně (jak instrumentální, tak vokální složka s výraznou úlohou baletu) velmi náročné, zejména rytmicky, objevuje se časté posouvání a synkopace, offbeat a další postupy, které podle mého názoru vytvářejí most mezi dobou počátku sedmnáctého století a naší současností. Velmi důležitou úlohu mají bicí nástroje.Jak jste s přípravami libereckého provedení spokojena? Se scénickou podobou a hudebním nastudováním? Měla jste v tomto ohledu nějaká přání, požadavky – ať už směrem k režii či obsazení rolí?

Dopřála jsem si ten luxus i radost, že jsem byla přítomna na celé řadě zkoušek, a byla to pro mne úžasná zkušenost. Vidět, jak se slévají jednotlivé pramínky příprav a jak se postupně proměňují v jednu řeku, je skutečné dobrodružství. Zejména aranžovací zkoušky pod vedením Martina Otavy byly pro mne něčím zcela ojedinělým. Pohled sólistů, jejich uchopení díla. Pro autora je velmi užitečné, když vidí, které pasáže z jeho hudby jsou při nastudování ty nejproblematičtější, a určitě mne tato zkušenost v mé práci posunula. Nezapomenutelná byla zkouška se sborem. Byla jsem přímo šokována, jak skvěle byl sbor díky sbormistru Tvrtko Karlovičovi připraven. Atmosféra při práci v opeře je něčím zcela unikátním, něčím, co autor v tichu své pracovny nikdy nezažije – pocitem sounáležitosti.Za dirigentským pultem bude stát váš syn Marek – znamená to snad nedůvěru k případným jiným dirigentům?

Vůbec ne, neznamená to žádnou nedůvěru, jen vyzkoušenou důvěru v Markovy schopnosti vyložit přesně moji partituru, ostatně to osvědčil nejen v případě mých skladeb, ale i v případě takových rozsáhlých projektů, jako je komplet orchestrálního díla Zdeňka Fibicha, a při jiných příležitostech s mezinárodním dopadem a ohlasem.

Určitě jste přemýšlela i o tom, jak budou na vaši novou operu reagovat diváci. Co tedy v tomto směru očekáváte?

Očekávám s napětím, jak diváci moji operu přijmou, a věřím, že porozumí tomu, co jsem chtěla svým libretem a svojí hudbou říci.Jaké pocity vůbec prožíváte při premiérách svých nových kompozic?

Většinou mám „strach“, aby vše vyšlo, aby se něco nepřihodilo a skladba se uvedla tak, jak jsem ji skutečně napsala. Cokoli se při premiéře stane, dopadne na mne. Posluchač hodnotí to, co slyší, a nikoli zápis v partituře. A čím je dílo rozsáhlejší, tím více nástrah při provádění čeká. Platí to o čistě hudebních produkcích, ale ještě více u díla scénického, kde jsou zapojeny všechny složky včetně sboru a baletu. Vše přináší nová rizika, ale je to zároveň fascinující.

Moc si vždy přeji, aby lidé z provedení odcházeli s pocitem, že stálo za to přijít. Jsem přesvědčena o tom, že hlavním úkolem kumštu je přinášet do života jiných to, co běžně okolo nás není, a přesto to všichni potřebujeme. Zastavit se, zamyslet a někdy si i klást otázky…

Ve chvíli provedení mohu už jen pasivně očekávat, zda se interpretům podaří moje myšlenky tlumočit. Skvělé nastudování může dílo posunout a naopak. Rozhodující slovo řeknou posluchači a v delším měřítku pak ten nejspravedlivější a zároveň nejnelítostnější soudce – čas.

Když už jsme mluvili o vaší nové opeře, nedá mi to, nezeptat se na osudy té, kterou jste chystala pro Státní operu Praha a která měla název www.portret. Co s touto partiturou je?

Na opeře www.portret pro tehdejší Státní operu jsem více než rok pracovala, ale osud tomu nechtěl a nakonec z finančních důvodů k provedení nedošlo. Věřím, že to vše mělo nějaký smysl, ani Portrét nebyl totiž mojí první napsanou nebo připravovanou operou. Nakonec jsem ráda, že vše dopadlo tak, jak to dopadlo. Od práce na opeře jsem získala další zkušenosti s rozsáhlými hudebními a hudebně-vokálními žánry, kromě dvou oratorií Juda Maccabeus a Mojžíš jsem vyzkoušela své síly v celovečerním cyklu Lingua angelorum a napsala Symfonii Con le campane a získala i cennou zkušenost s instrumentací vokálního cyklu Antonína Dvořáka pro Komorní soubor Vídeňské filharmonie. A to nejzajímavější nakonec: režii mé plánované opery Portrét měl dělat Martin Otava, a jak je vidět, život s námi hraje různé hry – byl to právě Martin Otava, kdo mne do světa opery znovu přizval. Skica Portrétu tedy odpočívá a poctivě řečeno nevím, jestli bych se k ní vracela, mám totiž námět na další operu, ale z pověrčivosti o tom zatím nechci mluvit.

Děkuji za vaše odpovědi, ať páteční liberecká premiéra dopadne podle vašich představ!

Vizitka:
Sylvie Bodorová (1954) je česká hudební skladatelka, která studovala v Bratislavě (konzervatoř) v Brně (JAMU) a v Praze (HAMU). Seznámila se s novodobými technikami na stáži v Sieně (Franco Donatoni), Polsku a Amsterodamu (Ton de Leeuw). V devadesátých letech působila pedagogicky na univerzitě v (Cincinnati) a na dalších místech v USA. V roce 1996 založila spolu s Lubošem Fišerem, Zdeňkem Lukášem a Otmarem Máchou tvůrčí skupinu Quattro, působila v nadaci Ochranného svazu autorského a v umělecké radě Národního divadla. Patří k nejhranějším českým autorům, její skladby se prosadily v zahraničí a reprezentují soudobou českou hudební kulturu na významných pódiích a festivalech.

V osmdesátých letech napsala instrumentální koncerty: Tre canzoni da suonare pro kytaru a smyčce, Pontem video pro varhany, smyčce a bicí a Plankty pro violu a (symfonický orchestr). V komorní tvorbě zaujal výrazně smyčcový kvartet Terezín Ghetto Requiem s barytonovým sólem (1998) – zněl na mnoha místech USA, ve Wigmore Hall, při oslavě „pádu zdi“ v Berlíně v Deutsche Oper, ve Warwicku, Coventry a jinde. Byl natočen i v USA (Christòpheren Nomura). Pro londýnské provedení vznikl i smyčcový kvartet Shofarot (2000). Pro hudební festival v Leamingtonu napsala autorka klavírní trio Megiddo (2001). Soubor Camerata Bern objednal Dvojkoncert pro housle, violu a smyčce, který byl nazván Bern Concerto – Silberwolke (2004).

Pro festival Pražské jaro napsala Sylvie Bodorová celovečerní oratorium Juda Maccabeus (2002) a pro jubileum festivalu Smetanova Litomyšl zkomponovala další rozsáhlé oratorium Mojžíš (2008). Pro Pražskou komorní filharmonii a Martina Kasíka napsala Klavírní koncert Come d’accordo (2005). Významnou zahraniční objednávkou byl sborový cyklus Amor tenet omnia (2007), který byl uveden v Lucembursku a ve Francii. V září 2008 zazněla v premiéře na festivalu Dvořákův karlovarský podzim „Karlovarská” předehra. Na objednávku Lucemburského velvyslanectví v Praze napsala v roce 2009 suitu Carmina lucemburgiana pro smyčce. V roce 2009 vytvořila projekt z oblasti balkánské a cikánské hudby JA RA LAJ pro tenoristu Štefana Margitu, housle, violu, klarinet, harfu, bicí a smyčce, který představuje osobitý pohled na oblast world music. Po úspěchu skladby Carmina lucemburgiana na nahrávce objednal soubor Luxembourg Sinfonietta v roce 2010 další kompozici na texty Franze Kafky – Kafkas Träume. Často prováděné jsou i písňové cykly Sadaj slnko sadaj pro Gabrielu Beňačkovou a Štefana Margitu z roku 2006 a Ama me (2001).

Sylvie Bodorová je poučena důkladným školením v technikách tvorby dvacátého století, zejména důvěrnou znalostí polské školy, využívá ve své tvorbě spojení řady různorodých elementů, zejména takzvané heterofonie, klade důraz na témbrovou složku, typické je časté užívání balkánských rytmů a vůbec je pro její tvorbu charakteristická práce s parametrem metrorytmiky.

V její tvorbě se objevují různé typy modality – v horizontále i ve vertikále. Inspirovala se i oblastí romské (vlastní studium v terénu) nebo židovské hudby (studijní pobyt na kantorských školách v Izraeli). Nachází inspiraci i v soudobém přístupu k lidové (zejména východoevropské) hudbě, ale i k dalším segmentům soudobé hudby.

(Zdroj: www.bodorova.cz)

www.bodorova.cz
***

Sylvie Bodorová:
Legenda o Kateřině z Redernu
Dirigent: Marek Štilec
Režie: Martin Otava
Scéna: Aleš Valášek
Kostýmy: Aleš Valášek
Sbormistr: Tvrtko Karlovič
Choreografie: Alena Pešková
Dramaturgie: Linda Keprtová
Orchestr a sbor Divadla F. X. Šaldy Liberec
Premiéra 19. prosince 2014 Šaldovo divadlo Liberec

Kateřina – Lucie Kašpárková / Lívia Obručník Vénosová
Kryštof – Michal Bragagnolo
Martin Nussler – Jiří Kubík
Herold – Milan Hodný
Bernard Fuess – Pavel Vančura
Jan Phillipi – Jaroslav Patočka
Rychtář Zestermann – Anatolij Orel
Rudolf II. – Jiří David
Prodejce – Jiří Černý
Melchior – Alexey Yurakov
Albrecht z Valdštejna – Luboš Skala
Alegorie války – Maria Gornalova
Kryštof, dítě – Václav Vaněk 

www.saldovo-divadlo.cz

Foto Martin Pekárek, DFXŠ Liberec