České Budějovice: Jejich pastorkyňa

První jednání – téměř hyperrealistická scénografie. Podél proscénia lesknoucí se vodní hladina, na vyvýšeném pódiu se dvěma schody travnatý koberec, vlevo a vpravo rustikální dřevěná stěna, na zadním horizontu dramaticky zbarvené mraky. Stařenka Buryjovka okrajuje brambory, Laca nese přes jeviště plný pytel, Jenůfka rozčíleně pobíhá od horizontu ke stařence, zalévá rozmarýnu. Všechno je tu tak, jak má (nebo by mohlo) být v realistické inscenaci, a to včetně hereckých akcí a vztahů mezi postavami. Některé kostýmy jsou, pravda, trošku nezvyklé, hlavně ten Jenůfčin s průhlednou krajkovou halenkou a růžovou sukní, občas se s "vodou" hraje, jindy jako by tam nebyla...
Leoš Janáček: Její pastorkyňa – sbor opery JD a Dětský pěvecký sbor Jitřenka – JD České Budějovice 2018 (zdroj JD / foto Michal Siroň)

Operní soubor Jihočeského divadla uvádí kritickou edici takzvané brněnské verze Její pastorkyně z roku 1908 komentovanou znalcem Janáčkova díla muzikologem Johnem Tyrellem a dirigentem Charlesem Mackerrasem (včetně Kostelniččina zpěvu “Aji on byl zlatohřívý…”, který Janáček z prvního jednání vyňal). Hudba v orchestřišti plyne pomalu, s malými tempovými proměnami, nevýrazně, a hlavně s nejasnou hierarchizací instrumentů, jejichž rázovité motivy a motivky se slévají do téměř nepřehledné šedi. Chvílemi zazní melodická linka, kterou nelze opominout, je však stále zřetelnější, že dirigent Mario De Rose nemá k Janáčkově hudbě blízko, necítí její jedinečnost, svéráz, dravost ani dramatičnost, v náhlém orchestrálním fortissimu necitlivě překryje hlasy na jevišti. Soulad orchestru se sólisty i se sborem je občas poněkud mlhavý. Poučenější divák si brzy povšimne, že k němu doléhá nějaká “jiná” hudba než ta, která jej jindy chytala za srdce.

Druhé jednání překvapilo scénografií. Dvě trojdílná okna, v levém rohu světnice jakýsi nápadný Jenůfčin kutloch, který by žádná návštěva nemohla přehlédnout. Režisér najednou nerespektuje prostor vymezený libretem, jevištní quasi realismus prvního dějství se vytrácí a ve „scénáři“ inscenace dochází k mnoha nedůslednostem. Žádná komůrka, v níž je Jenůfa schovaná, žádná okenička, odhalené trojdílné okno je otevřené i ve chvíli, kdy se Kostelnička navrací bez dítěte, Jenůfka se modlí k mariánskému obrázku, který křečovitě tiskne k sobě. (Ostatně není divu, když má Kostelnička v rohu místnosti téměř jakýsi ikonostas.)

Třetí jednání s jarním horizontem a růžově kvetoucím stromem. Kostýmy opravdu zvláštní. Zabloudili jsme někam do dalekých obzorů – snad někam do Ruska? Na Ukrajinu? Úplně jinam? Ale proč? Co kostým, to model, Jenůfčiny šaty a Lacova vesta mají na černém podkladě ohromné barevné květy, Kostelničku “zdobí” čepec s jakousi fantasmagorickou horizontální ozdobou, zato Pastuchyňa jako by si zapomněla doobléknout kostým. Nechce se mi věřit, že by se režisér Tomáš Studený nechal zmanipulovat výtvarníkem, který na sebe patrně chtěl upoutat pozornost za každou cenu…? Nerozumím.

Dominantní postavou budějovické inscenace je Kostelnička v podání Elišky Weissové. Ještě ji čeká dlouhá cesta k vyzrálému ztělesnění této neuvěřitelně obtížné, ale také efektní postavy. Je však naprosto zřejmé, že na této roli dále intenzivně pracuje. Její herecké ztvárnění postavy je přesvědčivé – vztah Kostelničky k Jenůfce je mimořádně vřelý. Pěvecká podoba postavy se pročišťuje a sceluje, získává na plastičnosti výrazu, byť zbývají celé pasáže, kdy pěvkyně zvukové stránce naprosto obětuje srozumitelnost textu.

Také Jenůfka Lucie Kašpárkové bude jistě zrát časem, její představitelka nad ní potřebuje získat větší pěvecký nadhled a upevnit hereckou samozřejmost. Titusz Tóbisz je vskutku zemitým Lacou včetně svého silového způsobu zpěvu, Števa Petera Malého je sice typově přesný, ale jeho pěveckému projevu zatím chybí větší dominantnost. Zato Jano, Stárek, Rychtář a Karolka jsou přesvědčivými postavami.

Janáčkovu Její pastorkyňu máloco oslabí, byť právě v tomto případě byli mnozí tvůrci českobudějovické inscenace doslova sami proti sobě. Tak nedůslednou inscenaci aby pohledal. Jako by tvůrčí tým, místo aby co nejúžeji spolupracoval, zůstal pouze na povrchu a spíše se navzájem dezorientoval. A přesto měla premiéra u publika bouřlivý ohlas. Janáček, byť interpretován dosti zmatečně, své publikum získal. Díky za to.

Hodnocení autorky recenze: 60 %


Leoš Janáček:
Její pastorkyňa
Hudební nastudování, dirigent: Mario De Rose
Režie: Tomáš Studený
Scéna a kostýmy: David Janošek
Světelný design: Petr Baštýř, Jan Hořejší
Sbormistr: Martin Veselý
Choreografie: Hana Achilles
Dramaturgie: František Řihout
Orchestr a sbor Jihočeského divadla
Dětský pěvecký sbor Jitřenka
Premiéry 19. a 23. ledna 2018 Dům kultury Metropol České Budějovice
(psáno z první premiéry 19. 1. 2018)

Jenůfa – Lucie Kašpárková (alt. Kateřina Špilauer Hájovská)
Kostelnička Buryjovka – Eliška Weissová
Laca Klemeň –Titusz Tóbisz (alt. Josef Moravec)
Števa Buryja – Peter Malý (alt. Aleš Voráček)
Stařenka Buryjovka – Dagmar Volfová
Stárek – Alexandr Beň (alt. František Brantalík)
Jano – Jana Melišková (alt. Linda Kunclová)
Barena – Pavla Radostová (alt. Jana Vondrů)
Rychtář – František Brantalík (alt. Peter Paleček)
Rychtářka – Iva Hošpesová (alt. Barbora Polášková)
Karolka – Jana Málková (alt. Michaela Šimková)
Pastuchyňa – Miroslava Veselá (alt. Romana Strnadová)
Tetka – Gabriela Burianová (alt. Kateřina Bukovská)

www.jihoceskedivadlo.cz

Hodnocení

Vaše hodnocení - L. Janáček: Její pastorkyňa (JD České Budějovice 2018)

[Celkem: 40    Průměr: 2.6/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře “České Budějovice: Jejich pastorkyňa

Napsat komentář