České operní gala v Národním divadle

Koncertní večer s určitým dramaturgickým profilem se z pochopitelných důvodů nepořádá na jevišti Národního divadla právě často, vypovídá však mnoho o všech důležitých rysech současného stavu operního souboru. Opera Národního divadla je bezpochyby „na cestě“: orchestr nezní špatně, sbor je pod vedením svého sbormistra Pavla Vaňka v dobré kondici. Otázky a pochybnosti vzbuzuje dramaturgie večera, ať už byl jejím skutečným autorem (skutečnými autory) kdokoli. Večer působil jako velká improvizace a umělci se s ním vyrovnali každý po svém. Na někom byla znát dosti značná nervozita, jiní zvládli svůj úkol v závislosti na klavírním výtahu, další jej měli s sebou jen pro jistotu a někteří zpívali zpaměti. V případě těch posledních dvou typů sólistů bylo znát, že svůj part zvládají s přehledem i výrazově. Celková podoba večera zůstala veřejnosti do poslední chvíle utajena a nemyslím si, že je podstatné, zda kvůli nejasnostem, kdo bude na koncertu zpívat anebo co se bude hrát a zpívat. Takto se „gala“ dělat nesmí. Gala má vznikat z přetlaku – aby divadlo ukázalo, jak kvalitních výkonů je schopno i mimo svou běžnou repertoárovou produkci.

Večer začal a končil snad až zbytečně bombasticky – předehrou ke Smetanově Libuši a Libušiným proroctvím. Smetanova opera Libuše má být podle skladatelova přání dávána jen ke slavnostním příležitostem, což se už příliš nedodržuje, myslím si však, že rozhodně ne k dobru věci. Proč slyšet na závěr Českého operního gala, že „český národ neskoná“, když to příliš přesvědčivě nezní?Hudební ředitel Národního divadla Robert Jindra je pro orchestr a sbor Národního divadla viditelně autoritou, hudebně si rozumí i se sólisty, byť (včera naštěstí jen na nemnoha místech) dokáže orchestrální linkou nemilosrdně přehlušit linku pěveckou. Na Jindrovu zálibu v opulentním zvuku, s břesknými plechy a dunícím bubnem si asi budeme muset zvyknout!? Otázkou zůstává, nakolik tuto svou osobní tendenci dokáže přizpůsobit akustice daného prostoru.Vítány byly zajisté úryvky z Braniborů v Čechách, byť se právě Jíra v podání Jana Vacíka nesnadno tempově slaďoval s orchestrem a jeho pěvecký projev působil dosti nejistě, ba jakoby téměř improvizovaně. Žalářníkova árie ze Smetanova Dalibora „Čtyřicet let již tomu bude…“ zazněla naopak klidně a archaicky (Miloslav Podskalský). Ukázka z Fibichovy Šárky, vášnivá scéna se Ctiradem, působící zpočátku pěvecky čistě v provedení Tomáše Černého a Evy Urbanové, končila nezvládnutím závěrečných vypjatých tónů u obou pěvců (špatně rozvržené síly?). Koncert tedy nezačal právě šťastně. Balzámem na duši byl výkon Dany Burešové jako Dvořákovy Armidy a Aleše Brisceina v roli Rinalda. Po přestávce nás Dana Burešová pohladila ještě jednou – svým nadlehčeným a vtipným zazpíváním dueta Kněžny a Mlynáře (Ivan Kusnjer) „Teď pozor, tady je mokřina“. Paní urozená a ušlechtilá. Krásně a niterně vyzněla také árie Foersterovy Evy „Sama jsem a opuštěna“ v interpretaci Marie Kobielské, Jana Sibera byla respektování hodnou Princeznou z Ostrčilova Honzova království a Mirandolina Bohuslava Martinů (zpívaná v českém překladu) by možná mohla být její parádní rolí. Závěrečná scéna z Věci Makropulos dobře svědčila Evě Urbanové, jíž se, doufejme, vrací pěvecká kondice, která ji poslední dobou začala krutě opouštět. A Libušino proroctví nám připomnělo, že český národ, dá-li pánbůh, snad neskoná. Končit jím České operní gala považuji za nepříliš zdařilou provokaci. I kdyby gala bylo sebelepší, bylo by Libušino proroctví na místě snad jen v případě, chystal-li by se český národ k probuzení z letargie – to však určitě nehrozí.

Koncert spíš ukázal, co národu dlužíme. Například to, aby úryvky z českých oper nezněly jako neznámé signály odněkud z nenávratna, aby pěvci Národního divadla suverénněji zvládali to, co jim má být vlastní, tedy kvalitní český repertoár, a aby se České operní gala nesmontovávalo dohromady na poslední chvíli improvizovaně, tak trochu metodou kdo má čas. Můžeme jen doufat, že České operní gala bylo také pro nové vedení Národního divadla cennou zkušeností na jeho cestě k Národu sobě. Nemáme zapotřebí si lhát do kapsy, nic jiného než „hra“ na pravdu nám nepomůže. Podobně jako České operní gala totiž vypadá celý Rok české hudby 2014, do něhož jsou zařazeny více méně náhodné „projekty“, které jsou zrovna po ruce. Nesrovnáme-li se s vlastní originalitou sami, udělá to zahraničí místo nás. V mnohém se jim to ostatně už daří. Věřím, že má nové vedení Národního divadla v tomto ohledu dobrou vůli a jasný cíl, ale cestou laciného efektu to v žádném případě nepůjde. Právě o tom vypovědělo i včerejší České operní gala v Národním divadle.

České operní gala
Dirigent: Robert Jindra
Sbormistr: Pavel Vaněk
Dana Burešová (soprán)
Maria Kobielska (soprán)
Jana Sibera (soprán)
Eva Urbanová (soprán)
Yvona Škvárová (mezzosoprán)
Aleš Briscein (tenor)
Tomáš Černý (tenor)
Jan Vacík (tenor)
Jiří Brückler (baryton)
Ivan Kusnjer (baryton)
Miloslav Podskalský (bas)
Luděk Vele (bas)
Orchestr a sbor Národního divadla
18. května 2014 Národní divadlo Praha

program:
Bedřich Smetana: Libuše
– předehra

Bedřich Smetana: Braniboři v Čechách
– Nechtěli nám ve dne dáti …– Udeřila naše hodina …
Jan Vacík (Jíra), sbor

Bedřich Smetana: Dalibor
– Čtyřicet let již tomu bude
Miloslav Podskalský (Beneš)

Zdeněk Fibich: Šárka
– Vše ticho kolem
Eva Urbanová (Šárka), Tomáš Černý (Ctirad), Yvona Škvárová (Radka), sbor

Antonín Dvořák: Armida
– V sklon teskné dráhy jsme přec svoji
Dana Burešová (Armida), Aleš Briscein (Rinald), sbor

Vítězslav Novák: Lucerna
– Teď pozor, tady je mokřina (scéna z 3. jednání)
Ivan Kusnjer (Mlynář), Dana Burešová (Kněžna)

Josef Bohuslav Foerster: Eva
– Sama jsem a opuštěna (árie z 3. jednání)
Maria Kobielska (Eva)

Otakar Ostrčil: Honzovo království
– Zázračná hvězda (árie z 2. jednání)
Jana Sibera (Princezna)

Leoš Janáček: Věc Makropulos
– Ó kdybyste věděli, jak se vám lehko žije!
Eva Urbanová (Emilia Marty), Jana Sibera (Kristina), Ivan Kusnjer (Baron Jaroslav Prus), Jiří Brückler (Dr. Kolenatý), Jan Vacík (Solicitátor Vítek), Aleš Briscein (Albert Gregor), sbor

Bohuslav Martinů: Mirnadolina
– Ó, kdo by to řekl! (árie z 1. jednání)
Jana Sibera (Mirandolina)

Bedřich Smetana: Libuše
– Proroctví z 3. jednání
Eva Urbanová (Libuše), Maria Kobielska (Krasava), Yvona Škvárová (Radmila), Ivan Kusnjer (Přemysl), Miloslav Podskalský (Lutobor), Luděk Vele (Chrudoš), Jiří Brückler (Radovan), Aleš Briscein (Šťáhlav), sbor

www.narodni-divadlo.cz

Foto Hana Smejkalová