Český národní symfonický orchestr a nepovedený večer v Obecním domě

Jan Průša, 14.12.2017 16:03

Z rozpačitého večera zůstala v podvědomí snad jen předehra k Čarostřelci, kterou Český národní symfonický orchestr předvedl vyrovnaně i dramaticky zároveň. V následném Schumannově Koncertu pro klavír a moll selhal bohužel sólista Ivo Kahánek i orchestr samotný a hra se v jeden moment prakticky zcela rozpadla. Čtvrtá symfonie Johannese Brahmse na závěr večera byla spíše jen plochou hudbou bez patřičného obsahu.

II. koncert – Petr Altrichter, Český národní symfonicý orchestr – Praha 13. 12. 2017 (zdroj ČNSO)

Český národní symfonický orchestr si pro abonentní koncert připravil atraktivní a velmi klasický program, který byl zároveň poměrně náročný pro jeho hráče i sólistu. Koncert otevřel již zmíněnou předehrou k opeře Čarostřelec Carla Marii von Webera a představil se tak na začátek velmi efektně i sehraně. Převládaly jednotné a vyrovnané smyčce i dechy, lehký přednes na začátku předehry i dramatické momenty v dalším tématu. Nebyla to hra zbytečně uchvátaná, naopak velmi kultivovaná a vyrovnaná. Lahodný klarinet si dokázal pohrávat s netečnou melodií, aby ve forte a slavnostně orchestr předehru radostně uzavřel.

Je potřeba zmínit Petra Altrichtera, který u dirigentského pultíku zaskočil za nemocného Libora Peška a který na pódiu nechal sám sebe. Tedy minimálně v Schumannovi, kde se musel v konkrétních místech asi zapotit. Kahánkova hra byla od počátku velmi rozevlátá a nesourodá. Už úvod byl zahrán spíše zeširoka než v detailu, bez efektu. Často sólista ani orchestr neodhadli sílu zvuku a v některých místech byl klavír spíše nad orchestrem, v dalších spíše upozaděn. Nemohu si pomoci, ale vše působilo velmi těžkopádně. Přitom pro tuto náročnou skladbu je zapotřebí obrovská lehkost a mrštnost, kterou hráč dokáže virtuózně, v nepřehnaných gestech použít.

Pokud mám použít slovo krása v tom ryzím pojetí, je to pro mne Schumannův klavírní koncert, kde je klavír ve výsostném postavení. Ivo Kahánek však tuto možnost tentokrát nevyužil a šlo jistě i o orchestr, který mu nedokázal věnovat dostatečnou péči (což se slyšitelně projevilo později ve třetí větě). Pokud se má někdo honosit slovem národní, musí ovšem dostatečně ovládat i svoje umění – “tak nějak normálně” nestačí.

První věta byla lyrická tak nějak normálně, hra Kahánka byla tak nějak normální a ryzí citové momenty, kterých je zde nepočítaně, vyzněly tak nějak normálně nebo vůbec. Kadenci v závěru věty Kahánek zvládl obstojně, bohužel ale neměla žádnou přidanou hodnotu. Ve druhé větě byla sólistova hra už příjemnějším zážitkem, a i společná souhra s orchestrem byla o poznání lepší. Technicky přesná hra pomalu rozváděla opakující se naléhavou melodii, i za pomoci sjednocených smyčců.

Třetí větu Kahánek otevřel poměrně razantně a precizně. Bylo to zpočátku grandiózní finále koncertu, kde všichni chytili druhý dech. Náročný dlouhý part však narazil ve druhé části věty, kde se hra zcela rozpadla. Pravděpodobně to bylo z důvodu nefunkčních automatických not na tabletu, ze kterých Kahánek hrál a které se očividně v tento moment samy neposunuly. Musel tedy jednou rukou sám partituru posunout a přestat hrát, v tu chvíli ho orchestr zcela neprofesionálně nedokázal podržet a sám se doslova ztratil. Kahánek se tak jistě více než minutu snažil vrátit sám do rozjeté partitury, což orchestr (i když za obrovské snahy Altrichtera) nedokázal pochopit a hrál jen zčásti a zcela jinak. Naštěstí se v jeden moment orchestr dokázal ke Kahánkovi „přidat“ a z posledního dechu všichni koncert společně uzavřeli. S podivem jsem pak sledoval, jak se z hlediště ozvalo i několikrát bravo. Měl jsem tak nakonec pocit, že se celý koncert nesl ve stylu, že se vše buď povede, nebo nepovede. Bohužel, v tomto případě se nepovedlo.

Brahmsova Čtvrtá symfonie e moll byla lepší částí večera. Byla to dramatická hra, v níž se Altrichter snažil svými dramatickými gesty ukazovat směr, kterým on sám dramatičnost Čtvrté vnímá. Nevím však, zda se orchestr dokázal do Altrichtera vcítit. Vcelku byla hra postavena spíše na velkých momentech než na detailech. Kazily ji ale neprofesionální momenty jako například úděsně znějící a uši trhající triangl ve třetí části. Úvodní věta začala melancholicky a rozevlátě, pokračovala poměrně citlivě (znovu zásluhou smyčců) a končila rozbouřeně a velkolepě. Andante moderato nějak neoslnilo, první část třetí věty bohužel znovu bez potřebného umu a energie. Závěrečná věta byla příjemným uzavřením s důraznými místy, ovšem ani v ní jsem nenašel nic, co by vypovídalo o duši orchestru. Posluchačům se koncert očividně líbil, já raději budu vzpomínat na některý z filmových koncertů tohoto orchestru.