Český skladatel, kapelník a klavírní virtuos Johann Joseph Rösler se narodil před 250 lety

Rösler, Rössler, Rößler, Rossler, Rosler, Růžička, Rosetti – I tolik jmen může být spojováno s jedním člověkem. Kdo by nechtěl znát tajemství jeho života? Letošního 22. srpna slavíme 250. výročí narození českého skladatele, kapelníka a klavírního virtuosa Johanna Josepha Röslera (1771–1812).
Silueta Johanna Josepha Röslera (zdroj Alena Hönigová/Národní muzeum)
Silueta Johanna Josepha Röslera (zdroj Alena Hönigová/Národní muzeum)

Jeho opery hrála divadla v Praze, Benátkách, Vídni, Brně, Drážďanech, Lipsku i Mnichově, jeho komorní hudba zaznívala v pražských salónech, byl oblíbeným kapelníkem a okouzlujícím klavíristou. V jeho třiatřiceti letech se mu otevřely skvělé muzikantské možnosti vstupem do služeb jednoho z nejvýznamnějších hudebních mecenášů, knížete Josefa Františka Maxmiliána Lobkowitze. Horečnatá tvorba a kapelnické povinnosti spojené s častým cestováním mezi Vídní, Prahou a dalšími lobkovickými rezidencemi ale oslabily jeho zdraví, Rösler v devětatřiceti letech onemocněl a této nemoci, pravděpodobně tuberkulóze, o rok a půl později podlehl. Jeho hudba pak nadlouho utichla a jeho jméno se málem ztratilo v koloběhu mnoha podobných muzikantských jmen.

O nedělním večeru 18. prosince 1807 zažíval Rösler možná jeden z nejslavnějších okamžiků svého života. Ve Stavovském divadle právě obecenstvo vyvolávalo protagonisty zahajovacího představení podzimní sezóny. Röslerova opera Elisene, Prinzessin von Bulgarien naplnila divadlo k prasknutí. Krom skladatele si získala srdce pražských diváků i představitelka exotické princezny, populární primadona souboru Maria Luigia Caravoglia-Sandrini.

Spokojen byl také novopečený ředitel divadla Carl Liebich, který osobně představení řídil. (Carl Liebich byl již tehdy miláčkem pražského publika a známou figurkou zdejšího společenského života, ale přezdívku „Papa Liebich“, jak ho láskyplně nazývali herci, i přídomek zakladatele zlaté éry německé činohry v Praze, kterou mu později přiznala divadelní kritika, si měl teprve vysloužit.) Jak se dozvídáme z recenze zveřejněné v prosincovém vydání jednoho z nejvýznamnějších hudebních týdeníků, Allgemeine musikalische Zeitung, kasy divadla naplnilo i třetí uvedení opery, pro které si obecenstvo připravilo slogan:

„Slova,
jimiž věčná krása duši dojímá a mění,
promlouvají v hudbě Elisény.“

Tento nebývalý úspěch kritik připisuje, vedle nesporných kvalit skladatele, též faktu, že zde po dlouhé době byla uvedena hudba českého (böhmisch) umělce. Tato zmínka vyjasňuje zmatky, které nebyly spojeny jen s Röslerovým jménem (nejčastěji bývá zaměňován s o generaci starším wallersteinským kapelníkem, později v Ludwigslustu, Antonem Röβlerem, zvaným Rosetti), ale i s jeho národností. Joseph Rösler bývá označován jako slovenský, rakouský nebo maďarský skladatel. Narodil se totiž v Banské Štiavnici v tehdejších Uhrách, kde jeho otec v letech 1770–1774 působil jako důlní rada (Bergrat) u tamních stříbrných dolů.

Röslerův vlastnoručně psaný tematický katalog, s. 112–113 (zdroj Alena Hönigová)
Röslerův vlastnoručně psaný tematický katalog, s. 112–113 (zdroj Alena Hönigová)

Rodina poté přesídlila do Prahy, kde Röslerův otec zastával důležitou úřednickou funkci guberniálního rady. Zde Johann Joseph Rösler absolvoval gymnaziální a filosofická studia. Není zřejmé, jestli Rösler vůbec mluvil česky, protože vyučovacím jazykem na pražských školách byla tehdy němčina a veškeré texty, které zhudebňoval, i texty psané vlastní rukou jsou psané italsky, německy nebo výjimečně francouzsky.

Navzdory otcovským plánům získal Rösler samostudiem také vynikající hudební vzdělání, jehož kvality dokládá kapelnické místo, které získal u tehdejšího nejlepšího pražského orchestru, v Guardasoniho italské operní společnosti. Byl to tentýž orchestr, který vstoupil do dějin hudby slavným pražským provedením Figarovy svatby (1787) i premiérami Dona Giovanniho (taktéž 1787) a La clemeneza di Tito (1791) pod taktovkou Mozarta.

Jako kapelník u Guardasoniho získal Rösler cenné kapelnické a divadelní zkušenosti i skladatelskou rutinu v operním žánru. K jeho povinnostem totiž náleželo i komponování nových hudebních vstupů pro opery jiných autorů. Většinou se jednalo o klíčové árie opery, šité na míru předním sólistům souboru, ale nová hudba mohla tvořit i velkou část nově uvedené opery, jako tomu bylo například u adaptací německých Singspielů pro italská provedení. Klavírní a komorní tvorbě se Rösler zase intenzivně věnoval v obdobích, kdy spolupráce s poněkud svébytným italským impresáriem, byť nesporných uměleckých a manažerských kvalit, vázla. Z občasných zmínek v tisku se dozvídáme, že v roce 1805, kdy vstoupil do lobkovických služeb a stal se kapelníkem vídeňské opery, ho již provázela pověst nadaného skladatele zběhlého jak v žánru operním, tak komorním, jakož i citlivého, virtuózního klavíristy žádaného v domech pražské aristokracie.

Daleko ucelenější obraz o jeho tvorbě však skýtá jeho vlastnoručně psaný tematický katalog Repertorio del tutte le mie composizioni incominciando dall’anno 1796. Röslerovy záznamy se staly cenným vodítkem nejen k poznání jeho díla, ale v jeho katalogu se můžeme setkat i s jeho přáteli, podporovateli nebo kolegy. Tato vskutku pestrá společnost zahrnuje pražskou hudbymilovnou šlechtu (rodina Clam-Gallasů, Chotků, Pachtů), vídeňskou uměleckou smetánku (Leopoldina Goubau d’Hovorst, Johanna Franul von Weißenthurn), přední zpěváky pražské i vídeňské opery, slavné virtuosy i ředitele pražských kůrů.

Titulní strana tištěného vydání partů Sinfonie Es dur ve vydavatelství J. André v Offenbachu z roku 1808 (zdroj Alena Hönigová)
Titulní strana tištěného vydání partů Sinfonie Es dur ve vydavatelství J. André v Offenbachu z roku 1808 (zdroj Alena Hönigová)

Defilují zde i významné osobnosti pražského společenského života jako například zemský advokát a děkan právnické fakulty Wenzel Lichtner nebo vynálezce Thomas Anton Kunz. Rösler úzce spolupracoval také například s abbém Piattolim, významnou osobností evropského osvícenství, spoluautorem první evropské ústavy (pro Polsko-litevskou unii), který pro Röslera v době, kdy byl v Praze internován jako politický vězeň Habsburské monarchie, napsal libreto ke dvěma operám.

Z jeho početného díla se zachoval jen zlomek. Rösler složil osm oper, je autorem dvou pantomim a melodramu. Z více než pěti desítek árií s doprovodem orchestru (většina zkomponována pro opery jiných autorů) se dochovaly notové prameny jen ke dvěma skladbám. Rösler skládal také orchestrální sinfonie (dvě byly za jeho života publikovány), duchovní hudbu, instrumentální koncerty (pro klavír a pro dechové nástroje) a komorní hudbu. Je autorem více než šedesáti písní s doprovodem klavíru na německé a italské texty.

Z téměř padesáti skladeb pro klavír a cembalo (mezi nimi i pět transkripcí) byly nalezeny notové prameny ke čtrnácti z nich. Více než čtyřicet Röslerových skladeb bylo publikováno u vydavatelství Breitkopf & Härtel v Lipsku, J. André v Offenbachu, P. Mecchetti, T. Mollo a I. Sauer ve Vídni, u pražských vydavatelů A. Haaseho, M. Berry, J. Polta, C. Plutha, B. A. Ehrlicha a u C. C. Loseho v Kodani, ve 20. století pak ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v Praze a ve vydavatelství Amadeus ve Winterthuru.

Lidské osudy, sláva a zapomnění i životy hvězd jsou nevyzpytatelné. Zdá se však, že Röslerova hvězda začala ve 21. století zářit opět jasněji. Řada koncertních provedení Röslerovy hudby, digitalizace jeho rukopisů uložených v archivu Pražské konzervatoře a jejich zveřejnění na imslp.org, stejně jako znovuobjevená díla, jejich edice a nahrávky (vydavatelství Českého rozhlasu, Supraphon, Bärenreiter Praha, Koramant Records a další) znovu zpřístupňují Röslerovu tvorbu veřejnosti. K jeho 250. výročí bude publikována též komentovaná edice jeho tematického katalogu.

Všechno nejlepší k narozeninám, pane Röslere!

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments