Cesta baletu La Bayadère na středoevropská jeviště

Okouzlení Orientem
Na jen trochu odlišný příběh vznikla před Bajadérou dvě umělecká díla, roku 1830 opera-balet Le dieu et la Bayadère v choreografii Filippa Taglioniho s hudbou Daniela-Françoise-Esprita Aubera, v titulní roli s legendární Marií Taglioni, a v roce 1858 balet Sacountala v choreografii Luciena Petipy na hudbu Ernesta Reyera. Za námětově podobné můžeme počítat i balety L’Ombre z roku 1839 a La Péri z roku 1843.

Z těchto podnětů tedy mohl vycházet Marius Petipa, nejvýznamnější osobnost klasického baletu všech dob, když se roku 1876 ujal v St. Peterburgu přípravy nového baletu Bajadéra. Hudbu pro něj složil Ludwig Minkus, carský baletní skladatel, tvůrce krásné melodické a taneční hudby. Premiérou 4. února (23. ledna) 1877 v St. Peterburgu se počala dějinná cesta Bajadéry, která v tomto měsíci dosáhne již sto čtyřiceti let! Nový balet byl přijat publikem s nadšením, do roku 1879 se odehrálo přes sedmdesát představení. První Nikiou byla slavná Yekaterina Vazem, v Království stínů vystupovalo dvaatřicet baletek, proti pozdější době balet obsahoval i rozsáhlé mimické role.

Roku 1884 inscenoval Petipa nové nastudování, hlavně se objevilo nové ztvárnění scén (v St. Peterburgu funguje v zásadě dodnes). 15. prosince (3. prosince) 1900 se konala v St. Peterburgu premiéra poslední petipovské verze baletu. Petipa provedl několik zkrácení, počet „stínů“ navýšil z dvaatřiceti na osmačtyřicet (pro dnešní inscenace téměř neuvěřitelné číslo) a celé Království stínů ponořil do pološera. V březnu 1903 se Království stínů hrálo poprvé samostatně, v Peterhofu při galapředstavení na počest státní návštěvy německého císaře Viléma II.

Již nedlouho potom ale došlo k prvním rozsáhlejším změnám Petipova a Minkusova baletu. 31. prosince 1904 se konala v Bolšoj těatru v Moskvě premiéra pozměněné Bajadéry ve verzi Alexandra Gorského a Vasilije Tichomirova, 16. listopadu 1916 se objevila v St. Peterburgu Bajadéra s odlišným zhudebněním od Borise Asafjeva a znovu v Moskvě 18. března 1917 další nastudování dvojice Gorský-Tichomirov s ještě více pozměněným dějem a hudbou – tentokrát byl balet přepracován výrazněji do indického koloritu, dokonce i „stíny“ v Království stínů byly oděny do indických sárí, část Minkusovy hudby byla nahrazena hudbou skladatelů Alexandra Luiginiho, Henriho Vieuxtempse a Ernesta Girauda. Je zajímavé, že se tak dělo uprostřed zničující světové války a rozkladu Ruska, umělecký svět přesto pokračoval ve své práci.

Bajadéra mezi válkami
Po roce 1917/1918 nabraly dějiny Ruska svůj nový, tragický směr a přeměny se nevyhnuly ani divadlům. Mariinsky těatr v St. Peterburgu byl přejmenován na GATOB (Gosudarstvennïy Akademicheskiy Teatr Operï i Baleta) a v dalším desetiletí na Kirovovo divadlo, samotné město na Leningrad. Právě v GATOBu se roku 1920 odehrálo první nastudování Bajadéry v „nové době“, ve verzi Fjodora Lopuchova s hudbou Asafjeva (po čase byla ale obnovena Minkusova hudba). 21. září 1924 bylo zaznamenáno poslední kompletní představení Bajadéry se čtyřmi dějstvími, v říjnu 1924 postihly město ničivé povodně a kulisy ke čtvrtému dějství Hněvu bohů byly zničeny. Z finančních i ideologických důvodů již nebyly obnoveny a balet se pak hrál celou sovětskou éru jen ve třech dějstvích. Mezitím v Moskvě 31. ledna 1923 opět nově nastudovali Bajadéru, Vasilij Tichomirov převzal zhudebnění Asafjeva, ale zrušil indické oblečení „stínů“ z roku 1917 a navrátil je do tradičního bílého kostýmu.

Množství ruských baletních tanečnic a tanečníků volilo po hrůzách občanské války a bolševického teroru raději odchod do zahraničí a působili pak prakticky po celém světě. Působení to ovšem bylo pozitivní, skrze ruskou baletní emigraci dostával balet v mnoha zemích světa nové impulzy. Týká se to i Bajadéry již ve dvacátých letech. Roku 1923 uvedl Nikolaj Sergejev Bajadéru v hlavním lotyšském městě Riga a v letech 1926/1927 uváděl její nejpůsobivější část Království stínů v Paříži. Jeho pokus uvést celý balet v Paříži se společností Anny Pavlové ale selhal (Sergejev se po letech v roce 1947 opět snažil o uvedení celého baletu, opět neúspěšně). Není tedy pravdou, že Bajadéra se objevila na Západě až v šedesátých letech, jak uvádí mnoho zdrojů.

Zásadní cesta Bajadéry ovšem pokračovala v Rusku. 13. prosince 1932 uvedla obnovené nastudování v Leningradu Agrippina Vaganova, roli Nikie převedla do výrazné taneční podoby na špičkách. Roku 1940 předvedli v Moskvě revidované nastudování od Viktora Smolchova, hrálo se jen krátce a pak celý balet zmizel nadlouho z repertoáru, až roku 1962 se objevilo Království stínů. Těžiště vývoje Bajadéry se nacházelo v Leningradu, zde 10. února 1941 proběhla premiéra zásadního přepracování Bajadéry, které ji ovlivnilo dodnes. Tvůrci změn byli Vladimír Ponomarev a Vachtang Chabukiani, který v té době tančil Solora. Asi nejzásadnější změnou se stalo přenesení Pas ďaction z posledního dějství do druhého jako velkého Grand pas a nové choreografie pro Solora, včetně jeho Entrée před Královstvím stínů.

V roce 1948 přidal Nikolaj Zubkovsky choreografii pro zlatý idol. Ve verzi roku 1941 pak tančil Kirovův balet Bajadéru celá následující desetiletí.