Cesta baletu La Bayadère na středoevropská jeviště

  1. 1
  2. 2
  3. 3
V posledních desetiletích se balet La Bayadère (či Bajadéra) stal jedním z nejhranějších klasických baletů na světové baletní scéně. Ne vždy tomu tak ale bylo, dlouhá léta po svém vzniku se hrál jen na ruském území. Bajadéra si ale plným právem zaslouží svůj celosvětový vzestup, jedná se o jeden z nejkrásnějších klasických baletů. Jeho příběh je sice zasazen do exotické Indie dávných věků, ale v zásadě je to příběh nadčasový a nadnárodní, příběh nešťastné lásky, duševní rozpolcenosti a žárlivosti. Proslavený bojovník Solor tajně miluje chrámovou tanečnici (bajadéru) Nikiu, ale je vládcem-rádžou nucen k sňatku s jeho dcerou Gamzatti. Nikia je ovšem milována i bráhmanem, který se sžírá žárlivostí po objevení jejího vztahu se Solorem. Solor po setkání s krásnou Gamzatti sám upadá do stavu citové rozpolcenosti. Rádža a Gamzatti odhalí vztah Solora s Nikií a intrikami ji připraví o život. Zoufalý Solor utíká do omamných snů a v jedinečné scéně Království stínů se opět setkává s Nikií, po procitnutí ale musí pokračovat v pozemské pouti ke sňatku s Gamzatti. Při svatebním obřadu propukne hněv bohů a vše se hroutí, v apoteóze se duše Solora a Nikie odebírají na věčnost.
Ludwig Minkus: La Bayadère – Mariinsky Theatre St. Peterburg 1900 (zdroj en.wikipedia.org)

Okouzlení Orientem
Na jen trochu odlišný příběh vznikla před Bajadérou dvě umělecká díla, roku 1830 opera-balet Le dieu et la Bayadère v choreografii Filippa Taglioniho s hudbou Daniela-Françoise-Esprita Aubera, v titulní roli s legendární Marií Taglioni, a v roce 1858 balet Sacountala v choreografii Luciena Petipy na hudbu Ernesta Reyera. Za námětově podobné můžeme počítat i balety L’Ombre z roku 1839 a La Péri z roku 1843.

Z těchto podnětů tedy mohl vycházet Marius Petipa, nejvýznamnější osobnost klasického baletu všech dob, když se roku 1876 ujal v St. Peterburgu přípravy nového baletu Bajadéra. Hudbu pro něj složil Ludwig Minkus, carský baletní skladatel, tvůrce krásné melodické a taneční hudby. Premiérou 4. února (23. ledna) 1877 v St. Peterburgu se počala dějinná cesta Bajadéry, která v tomto měsíci dosáhne již sto čtyřiceti let! Nový balet byl přijat publikem s nadšením, do roku 1879 se odehrálo přes sedmdesát představení. První Nikiou byla slavná Yekaterina Vazem, v Království stínů vystupovalo dvaatřicet baletek, proti pozdější době balet obsahoval i rozsáhlé mimické role.

Ludwig Minkus: La Bayadère – Ekaterina Vazem (Nikia) – St. Peterbsurg 1877 (zdroj en.wikipedia.org / Mrlopez2681)

Roku 1884 inscenoval Petipa nové nastudování, hlavně se objevilo nové ztvárnění scén (v St. Peterburgu funguje v zásadě dodnes). 15. prosince (3. prosince) 1900 se konala v St. Peterburgu premiéra poslední petipovské verze baletu. Petipa provedl několik zkrácení, počet „stínů“ navýšil z dvaatřiceti na osmačtyřicet (pro dnešní inscenace téměř neuvěřitelné číslo) a celé Království stínů ponořil do pološera. V březnu 1903 se Království stínů hrálo poprvé samostatně, v Peterhofu při galapředstavení na počest státní návštěvy německého císaře Viléma II.

Již nedlouho potom ale došlo k prvním rozsáhlejším změnám Petipova a Minkusova baletu. 31. prosince 1904 se konala v Bolšoj těatru v Moskvě premiéra pozměněné Bajadéry ve verzi Alexandra Gorského a Vasilije Tichomirova, 16. listopadu 1916 se objevila v St. Peterburgu Bajadéra s odlišným zhudebněním od Borise Asafjeva a znovu v Moskvě 18. března 1917 další nastudování dvojice Gorský-Tichomirov s ještě více pozměněným dějem a hudbou – tentokrát byl balet přepracován výrazněji do indického koloritu, dokonce i „stíny“ v Království stínů byly oděny do indických sárí, část Minkusovy hudby byla nahrazena hudbou skladatelů Alexandra Luiginiho, Henriho Vieuxtempse a Ernesta Girauda. Je zajímavé, že se tak dělo uprostřed zničující světové války a rozkladu Ruska, umělecký svět přesto pokračoval ve své práci.

Bajadéra mezi válkami
Po roce 1917/1918 nabraly dějiny Ruska svůj nový, tragický směr a přeměny se nevyhnuly ani divadlům. Mariinsky těatr v St. Peterburgu byl přejmenován na GATOB (Gosudarstvennïy Akademicheskiy Teatr Operï i Baleta) a v dalším desetiletí na Kirovovo divadlo, samotné město na Leningrad. Právě v GATOBu se roku 1920 odehrálo první nastudování Bajadéry v „nové době“, ve verzi Fjodora Lopuchova s hudbou Asafjeva (po čase byla ale obnovena Minkusova hudba). 21. září 1924 bylo zaznamenáno poslední kompletní představení Bajadéry se čtyřmi dějstvími, v říjnu 1924 postihly město ničivé povodně a kulisy ke čtvrtému dějství Hněvu bohů byly zničeny. Z finančních i ideologických důvodů již nebyly obnoveny a balet se pak hrál celou sovětskou éru jen ve třech dějstvích. Mezitím v Moskvě 31. ledna 1923 opět nově nastudovali Bajadéru, Vasilij Tichomirov převzal zhudebnění Asafjeva, ale zrušil indické oblečení „stínů“ z roku 1917 a navrátil je do tradičního bílého kostýmu.

Množství ruských baletních tanečnic a tanečníků volilo po hrůzách občanské války a bolševického teroru raději odchod do zahraničí a působili pak prakticky po celém světě. Působení to ovšem bylo pozitivní, skrze ruskou baletní emigraci dostával balet v mnoha zemích světa nové impulzy. Týká se to i Bajadéry již ve dvacátých letech. Roku 1923 uvedl Nikolaj Sergejev Bajadéru v hlavním lotyšském městě Riga a v letech 1926/1927 uváděl její nejpůsobivější část Království stínů v Paříži. Jeho pokus uvést celý balet v Paříži se společností Anny Pavlové ale selhal (Sergejev se po letech v roce 1947 opět snažil o uvedení celého baletu, opět neúspěšně). Není tedy pravdou, že Bajadéra se objevila na Západě až v šedesátých letech, jak uvádí mnoho zdrojů.

Zásadní cesta Bajadéry ovšem pokračovala v Rusku. 13. prosince 1932 uvedla obnovené nastudování v Leningradu Agrippina Vaganova, roli Nikie převedla do výrazné taneční podoby na špičkách. Roku 1940 předvedli v Moskvě revidované nastudování od Viktora Smolchova, hrálo se jen krátce a pak celý balet zmizel nadlouho z repertoáru, až roku 1962 se objevilo Království stínů. Těžiště vývoje Bajadéry se nacházelo v Leningradu, zde 10. února 1941 proběhla premiéra zásadního přepracování Bajadéry, které ji ovlivnilo dodnes. Tvůrci změn byli Vladimír Ponomarev a Vachtang Chabukiani, který v té době tančil Solora. Asi nejzásadnější změnou se stalo přenesení Pas ďaction z posledního dějství do druhého jako velkého Grand pas a nové choreografie pro Solora, včetně jeho Entrée před Královstvím stínů.

V roce 1948 přidal Nikolaj Zubkovsky choreografii pro zlatý idol. Ve verzi roku 1941 pak tančil Kirovův balet Bajadéru celá následující desetiletí.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na