Cesta baletu La Bayadère na středoevropská jeviště

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Bajadéra dobývá Západ
Velký průnik Bajadéry na Západ je spojen s rokem 1961, obecně známé je letní turné Kirovova baletu do Paříže, Londýna a New Yorku s uváděním Království stínů, méně známé je inscenování Království stínů Eugenií Feodorovou v Teatro Municipal Rio de Janeiro 12. dubna 1961, tedy ještě před cestou leningradského baletu do světa. V každém případě bylo turné tohoto baletu v létě 1961 průlomové, tím více, že v jeho rámci v Paříži emigroval fenomenální tanečník Rudolf Nurejev, který o dva roky později, 27. listopadu 1963, inscenoval Království stínů v londýnském Royal Ballet a sám v něm tančil spolu s Margot Fonteyn.

Ludwig Minkus: Království stínů – Rudolf Nurejev, Margot Fonteyn – Royal Ballet Londýn 1963 (zdroj en.wikipedia.org)

Další uvedení Království stínů proběhlo v torontském National Ballet of Canada 27. března 1967 v choreografii Eugena Valukina, v American Ballet Theater New York ho 3. července 1974 inscenovala další ruská baletní emigrantka Natalia Makarova a ve stejném roce na podzim, 10. října, v pařížské Ballet de ľOpera National opět Rudolf Nurejev s uvedením dvaatřiceti „stínů“.

Ale stále se čekalo na inscenování celého baletu. Je dnes téměř neznámou věcí uvedení celé Bajadéry roku 1972 v Teheránu Íránským národním baletem v choreografii Natalie Conus, která vycházela z Chabukianiho verze z roku 1941. Bajadéra se hrála v Teheránu dvě sezony, slibně se rozvíjející íránský balet s podporou šáha Rezy Pahlavího byl zničen islámskou revolucí v zimě 1978/1979.

Naopak velmi známou událostí je inscenování celé Bajadéry v American Ballet Theatre New York pod vedením Natalie Makarové s premiérou 21. května 1980, zhudebnění upravil John Lanchbery. Makarova vyšla také z verze roku 1941, ale obnovila poslední dějství zřícení chrámu a apoteózu se svou novou choreografií, provedla též několik zkrácení a přesunů, například zlatý idol umístila na začátek posledního jednání. Produkci Makarové převzalo postupně více světových scén, mimo jiné baletní scény v Londýně, Milánu, Stockholmu, Buenos Aires, Santiagu, Helsinkách, Hamburku a v Austrálii. Verze Makarové je tak dnes nejrozšířenější po světě.

Poslední práce Rudolfa Nurejeva
V dalších divadlech se šířilo alespoň Království stínů, jako například v drážďanské Semperoper roku 1983. I v Rusku pokračoval vývoj Bajadéry, v roce 1985 uvedl Pyotr Gusev v Jekatěrinburgu celý balet se snahou o rekonstrukci původního libreta k poslednímu dějství. Po dlouhé době se počátkem devadesátých let vrátili k Bajadéře i v Moskvě, díla se ujal slavný choreograf Jurij Grigorovič a mělo premiéru 15. listopadu 1991. Grigorovič se pokusil o detailní rekonstrukci díla, ale uplatnil i své nové choreografie v roli Gamzatti v druhém dějství a Solora v zásnubách, původní Chabukianiho sólo z nich přeložil do Království stínů. Rekonstrukci čtvrtého dějství ale vzdal, jen udělal krátkou závěrečnou scénu zemětřesení. Přibližně ve stejné době se pustil do důkladného studování díla Rudolf Nurejev, jeho inscenace měla premiéru v Paříži 8. října 1992. Nurejev vyšel z verze z roku 1941 bez posledního dějství, ale snažil se o rekonstrukci Minkusovy hudby z archivů v St. Peterburgu (město se po konci sovětské éry vrátilo ke svému původnímu jménu). Pro Nurejeva to byla poslední baletní práce jeho života, za několik týdnů po premiéře umírá.

Další uvádění Bajadéry po světě pokračovala. 14. září 1996 měla premiéru v Johannesburgu v režii Dawn Weller, která uvedla celý balet i s posledním dějstvím. V Mnichově Bayerisches Staatsballett nastudoval Bajadéru v choreografii Patrice Barta a pečlivé hudební přípravě Marie Babaniny s premiérou 24. března 1998. Bartova inscenace vychází z Petipy, podobně i inscenace Vladimira Malachova ve Wiener Staatsoper 11. března 1999 a v Staatsoper Unter den Linden v Berlíně 8. prosince 2002.

Pozoruhodný pokus podniká v roce 2002 v Mariinském divadle v St. Peterburgu Sergej Vicharev. Nastudoval rekonstrukci Bajadéry podle poslední petipovské verze z roku 1900 podle známých pramenů včetně původních notací Stepanova, uchovávaných v americké Harvard University, a objevených Minkusových originálních partitur. Premiéra se konala 31. května 2002, v Rusku, zvyklém na verzi z roku 1941, byla rekonstrukce přijata rozporuplně, při turné na Západ nadšeněji. Mariinské divadlo dodnes hraje tuto verzi jen zřídka.

Do Střední Evropy Bajadéra dorazila, jak již bylo zmíněno, inscenacemi v Mnichově (1998) a Vídni (1999). Prakticky ve stejné době, v dubnu 2003, se konaly česká premiéra Bajadéry v Brně v choreografii Jaroslava Slavického a slovenská premiéra v Bratislavě v choreografii Rafaela Avnikjana. O rok později, 15. května 2004, měla Bajadéra premiéru ve Varšavě ve verzi Natalie Makarové. Drážďanský balet pod vedením Aarona Watkina uvedl Bajadéru koncem listopadu 2008. V dalším roce 2009 se objevuje balet ve Slovinském národním divadle v Mariboru. Praha se dočkala Bajadéry v listopadu 2014 v choreografii Javiera Torrese (naši recenzi najdete zde).

Ludwig Minkus: La Bayadère – Karel Audy (Solor), Alina Nanu (Nikia) – ND Praha 2014 (foto Martin Divíšek)

V roce 2015 měl balet premiéry i v chorvatském Zagrebu (6. června 2015) a slovenských Košicích (18. září 2015).

Bajadéra dnes
Pojďme se nyní trochu blíže podívat na středoevropská představení Bajadéry posledních let v Mnichově, Drážďanech, Praze, Brně a Bratislavě. O žádné z těchto pěti inscenací se nedá prohlásit, že některá z nich je superdobrá a naopak jiná špatná. Všechny mají svá plus a mínus.

Nejvelkolepější představení je uváděno v Mnichově, s pečlivou choreografií Patrice Barta a hudební přípravou Marie Babaniny. Bart je jediný, který pravdivě zveřejnil ke každému obrazu děje, co je původní a co od něj. Vychází tak ze čtyřiadvaceti obrazů od Petipy, semdnácti obrazů od Barta, pět je převzato od Chabukianiho a jeden od Zubkovského. Otázkou je ovšem přesouvání děje, hlavně v prvním dějství. Scéna a kostýmy jsou dílem japonského tvůrce Tomio Mohri, indický kolorit z nich prakticky zmizel a vše připomíná východoasijskou oblast. Jeviště mnichovského Nationaltheater je tak velké, že čtyřiaadvacet „stínů“ v Království stínů se pomalu jeví jako nedostatečný počet, klidně by zde šlo minimálně inscenovat petipovské číslo třicet dva, možná i ohromujících osmačtyřicet! Program je výborně zpracován, splňuje všechny předpoklady bezchybného a vyčerpávajícího představení.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat