Charisma se nedá vypěstovat. Buď ho máte, nebo ne

Třiadvacetiletý houslista Jan Mráček získal v září první místo v osmém ročníku Mezinárodní houslové soutěže Fritze Kreislera ve Vídni. Od prvního okamžiku upoutal porotu nejen technickými dovednostmi, ale také charismatem na pódiu. Pro absolventa Pražské konzervatoře, sólistu Symfonického orchestru Českého rozhlasu a studenta vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst je to zatím největší profesionální úspěch.

Vyhrál jste jednu z nejprestižnějších světových houslových soutěží. Jaká byla cesta za vítězstvím? Už jen stát se jejím účastníkem není lehké…

Vybíralo se ze tří set uchazečů na základě doporučení a životopisu. Já jsem měl dvě doporučení: jedno od Jana Simona, ředitele Symfonického orchestru Českého rozhlasu, být totiž sólistou tak výborného orchestru už něco platí, a to druhé od svého učitele Jana Pospíchala, který má ve Vídni velké jméno. Oficiálně jsme prošli třemi koly, v prvním kole nás hrálo šestapadesát, do druhého kola postoupilo sedmnáct účastníků a do třetího sedm. Ovšem to poslední, finálové kolo bylo rozděleno ještě do dvou částí – v první jsme hráli houslový koncert s klavírem, v galafinále, kam jsme postoupili tři, pak týž koncert s orchestrem. Takže na pódiu jsme vlastně vystoupili čtyřikrát.

Vybral jste si Brahmsův houslový koncert. Byl rozdíl hrát ho s klavírem a poté s orchestrem?

No rozhodně! Nedá se srovnat, když hrajete s klavírem Beethovenovu či Franckovu sonátu, nebo houslový koncert, kdy klavírista musí nahradit stočlenný orchestr. To pak zní poněkud prázdně. Musím se přiznat, že v tom prvním finálovém kole jsem se vůbec necítil dobře. Vystoupení s orchestrem, to pak bylo něco jiného. Hrát s kapelou ve Vídni, stát na slavných prknech Konzerthausu, kde vystupovaly takové veličiny, že je vám až hanba tam vkročit, no byl jsem plný emocí a nemohl jsem se dočkat. Vůbec jsem se necítil svázaný.Jaký byl zájem publika?

Obecně řečeno, je těžké v tak silné konkurenci, jakou nabízí vídeňský hudební život, naplnit sál. Tam se neustále něco děje: hraje Vídeňská filharmonie, konají se koncerty v Musikvereinu, jeden den tam máte Mutter, druhý den Repina, třetí Vengerova… Pro posluchače je velké dilema, zda si jít poslechnout finále Kreislerovy soutěže, nebo zajít do Musikvereinu na koncert Vadima Repina, který ten večer shodou okolností ve Vídni hrál. Ale tam je to normální, Vídeň je prostě kulturní metropole.

Porotu jste podle slov jejích členů od prvního kola upoutal nejen svými technickými dovednostmi, ale také svým charismatem. Toho daru se každému sólistovi nedostane…

… ale každý chce slyšet, že ho má. Na téma charisma bychom mohli mluvit hodiny. Podle mého názoru se charisma z poloviny zakládá na zkušenostech. Musíte vyjít na pódium, aniž by se vám klepaly nohy, a navíc musíte být s to, nebát se udělat krok doleva, krok doprava, a ještě si to užít! Já si ovšem stojím za tím, že v jednoduchosti je krása a síla. Nejsem typ houslisty, který si doma vyndá noty, zadumá se nad nimi a přesně si zanalyzuje, jak je vystavěná každá fráze. Vodítko vám dá dobrý kantor, právě jako další lidi, kteří jsou kolem vás, vy si vezmete od každého něco, vytvoříte si základní osnovu, ale vzápětí je třeba absolutně se oddat srdci a nechat hudbu plynout tak, jak ji cítíte. Pak i naprostý laik, který třeba přišel na koncert z donucení, pochopí, že se v té muzice děje něco mimořádného.Podstata charismatu tedy podle vás tkví v interpretaci, a ne v osobnosti hráče?

To není přesné. Pochopitelně, že záleží i na osobnosti, ale zejména na způsobu interpretace. Je v našem know-how, v tom, jak se dokážeme spojit s publikem prostřednictvím tónů, které nesou naše emoce. Tohle spousta lidí neumí a musejí na to jít přes techniku. Já to vůbec nesnižuji, naopak, obdivuji je, protože já tohle nedokážu. Jsem spíše srdcař než technik. Taky mi vůbec nevadí, když na koncertě někdo zahraje falešně. Jsme přece lidi, a kdyby se i mně tohle nestávalo, jsem už dávno v Bohnicích. Zodpovědnost za výkon je totiž obrovská. Když jednou zahrajete na koncertě na dvě stě procent, chtějí po vás těch dvě stě procent i podruhé a po sto padesáté třetí. Proto raději vidím v sále úsměv nebo slzu i za cenu jemného technického nedostatku, než když si posluchač řekne, bylo to technicky dokonalé, ale moc mě to nebavilo.

Podobné názory zastává i váš dobrý přítel a starší kolega Václav Hudeček. Mimochodem, stal jste se jeho asistentem ve vedení mistrovských kurzů, které pořádá v Luhačovicích. Co vám tato zkušenost dává?

Do Luhačovic se hlásí stovky houslistů a my vybíráme jen osmnáct z nich, abychom se jim mohli adekvátně věnovat. Dnes už se tak děje na základě nahrávek, protože dříve se stávalo, že nepřijel tak zdatný houslista, jak stálo napsáno v jeho životopise, a v podstatě zabral místo lepším zájemcům. Přednost mají „štamgasti“, které už známe, v minulosti se kurzů zúčastnili a v případě jejich zájmu je v Luhačovicích rádi vidíme.

Kolikrát jste se luhačovických kurzů zúčastnil vy?

Asi devětkrát nebo desetkrát.Je známé, že Václav Hudeček podporuje mladé muzikanty. Jak jste se k němu dostal vy?

To bylo vcelku jednoduché. Václav je totiž naším rodinným přítelem, s otcem jsou kamarádi od mládí, naše rodiny se od nepaměti stýkají. Nejsilnějším impulzem k osobnímu sblížení však byl slavnostní koncert ke stoletému výročí narození Josefa Micky, kde jsem ve dvanácti letech vystupoval jako nejmladší a „nejnadějnější“ žák Magdalény Mickové a Václav tam hrál jako nejúspěšnější Mickův žák. Tam jsme se seznámili a po koncertě se dali do řeči. Já si mu trochu postěžoval, že nemám na co hrát, protože jsem měl tehdy půjčené housle Jaroslava Kociána – po vítězství v Kociánově houslové soutěži – a toto období končilo. Týden nato mi Václav přinesl půjčit housle z dílny Karla Vávry, na které jsem hrál až do svých osmnácti.

Vy jste však mohl získat i další Vávrův nástroj…

Bylo mi asi patnáct, když jsem obdržel první cenu na kurzech Václava Hudečka, jejíž součástí bylo společné předvánoční turné s Václavem a mistrovský nástroj. Shodou okolností v tom roce postavil Karel Vávra nový nástroj, který jsem mohl získat. Václav byl však tak velkorysý, že mi dal vybrat: buď ten starý, na který jsem už hrál, nebo zcela nový. Vybral jsem si ten starší, který mám dodnes, i když na něj už nehraju, protože mám jiný.

A co ten jiný nástroj? Také jste v osidlech hypotéky jako řada vašich mladých kolegů, kteří si pořídili špičkový instrument?

Kdepak. Stojím si za tím, že nástroj nemusí být drahý a nemusí mít „značku“, hlavně když dobře hraje. Měl jsem štěstí, že jsem v osmnácti letech narazil na pana Peška, jenž mi půjčil jeden ze svých nejlepších nástrojů, které měl ve své sbírce. Bohužel pan Pešek před rokem zemřel a jeho syn mi nabídl tyto housle ke koupi. Nikdy jsem se nepídil, na co vlastně hraju. Člověk pak totiž ví, jakou hodnotu nosí na zádech, a je to zbytečný stres. Obešel jsem tedy s nástrojem pana Peška několik odborníků a ti mi potvrdili, že nejcennější na nástroji je horní deska pravděpodobně italské provenience. Syn pana Peška mi nabídl tak dobrou cenu odpovídající hodnotě nástroje, že jsem nezaváhal ani minutu. Ty housle hrají tak skvěle, že mi pomohly i ve finále Kreislerovy soutěže, a to jsme hráli proti guarnerkám a testorkám! A já jsem klidnější, že nenosím na zádech milionového „itala“ a nemusím se bát jít v noci po ulici.

Chystáte se budovat další profesionální kariéru ze zahraničí, nebo z České republiky?

To lze velmi dobře skloubit dohromady. Máme sice velký počet orchestrů, ale není možné, abych s jedním orchestrem vystoupil třikrát čtyřikrát do roka. Množství sólových vystoupení je omezené. Navíc si myslím, že jsem si už v Čechách nějaké jméno vybudoval, proto bych se teď rád obrátil do světa. Nehledě k tomu, že když dosáhnete úspěchu venku, o něco víc si vás pak považují i doma.Netajíte se kritičností vůči podpoře, kterou u nás stát kultuře poskytuje…

Není to jen stát, jsou to i různé instituce, ba jednotlivci, kteří mají do chodu různých kulturních organizací co mluvit. Osobně jsem se několikrát potkal s takzvanou „podporou“ mladých umělců. Kolikrát nám bylo řečeno, ty máš čas, však se dočkáš, jsi ještě mladý… A za rok jsme už byli staří a bylo pozdě. Tenhle přístup souvisí s postojem některých organizátorů, že neprodávají posluchačům kvalitu, ale jméno, značku. Mrzí mě, že se u nás s kulturou nezachází příliš obezřetně. I to je jeden z důvodů, proč bych si chtěl vybudovat profesionální zázemí v zahraničí. Vezměte si Symfonický orchestr Českého rozhlasu. To je orchestr evropských kvalit, který předčí i rakouský rozhlasový orchestr, ovšem to ohodnocení muzikantů!

Vy jste od roku 2011 sólistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu, jehož členkou v prvních houslích je vaše maminka. Jaké to je, mít ji při koncertu za zády?

Dlouho tomu tak nebylo. Maminka si pravidelně brala volno, protože moje vystoupení velmi silně prožívala a bránilo jí to v soustředění na vlastní part. Ale upřímně řečeno, já to tak silně neprožívám. Jsem profesionál a neměl bych se nechat strhnout vedlejšími vlivy. Musím podat nejlepší výkon a nepřemýšlet nad jinými okolnostmi.

To je pravda. Při vystoupení s orchestrem působíte tak soustředěně, jako byste vůbec nevnímal okolí. Vy asi nejste typ šoumena, který hází cukrbliky do obecenstva?

Není tomu zcela tak. Troufnu si říct, že jsem, ale nejde to použít všude. Těžko budete během Brahmsova koncertu dělat opičky do obecenstva, když je to tak závažná skladba. Na druhé straně mám moc rád Fibichovu Polonézu D dur, to je takové „kafíčko a cigárko“, při tom si užiju i toho pomrkávání a úsměvů do publika. Ale když hrajete ve Dvořákově síni Rudolfina, cítíte ten závazek, poctu i genia loci, víte, že tu vystupovali ti největší muzikanti, a příliš situaci nezlehčujete. Jsem toho názoru, že hraní si s publikem má v klasické hudbě své hranice, a zejména při vystoupeních s orchestrem se žádné „opičky“ nehodí, protože se musíte soustředit na výkon a podat to nejlepší, co ve vás je.

Trochu jste si postěžoval, že před vídeňskou soutěží jste byl už trochu unavený, protože pár dní předtím jste s kolegy z Lobkowicz Tria Lukášem Klánským a Ivanem Vokáčem absolvovali soutěž Johannesa Brahmse v rakouském Pörtschachu, kterou jste rovněž vyhráli. Lze skloubit sólovou hru a komorní aktivity?

Sólová hra a klavírní trio, to ještě skloubit jde. V tomhle seskupení má vůdčí roli klavír, to je ten sloup, o který se všechno opírá, housle a violoncello se k němu vztahují. Na rozdíl od smyčcového kvarteta, kde jsou strunné nástroje osamoceny. To je taková dřina, že bych se jí vedle své sólové dráhy ani nemohl věnovat. Ale k vaší otázce. Zatím zvládám obojí – i sóla, i hru v triu. Nicméně jsem klukům řekl, že kdyby se moje sólistická činnost hodně rozvinula, bude pro mě přednější.Jak jste se dali dohromady?

Jsme kamarádi léta letoucí, známe se navzájem od dětství. S Lukášem jsme odmala chodili na jednu školu, Ivan bydlel ve Strakonicích, ale pak jsme se všichni sešli na Pražské konzervatoři. Mě naše společné hraní hrozně moc baví, protože jsme všichni tři stejné nátury, máme stejný hudební jazyk a díky tomu nemusíme řešit otázky, které by v jiné konstelaci jistě přicházely. Lepší kolegy si nemůžu přát. Lukáš má radost z hudby, žije s ní, o Ivanovi můžu říct totéž.

Co příjemného plyne pro soubor z vítězství v soutěži?

Oslovila nás manažerka Vadima Repina Eleanor Hope, která byla v Pörtschachu členkou poroty, s nabídkou několika koncertů, o nichž už jednáme. A právě tohle je nejdůležitější stránka úspěchů v soutěžích. Čert vem peníze, jsou to jen papírky, které vás ve známost v hudebním světě neuvedou. Nejdůležitější jsou kontakty a manažeři.

Eleanor Hope se prý zajímá i o vás…

Týden poté, co jsme se setkali v Pörtschachu, mi ve Vídni po Kreislerově soutěži kdosi zaklepe na dveře šatny, a tam stojí paní Hope. Znovu mi gratulovala k vítězství v obou soutěžích a výsledkem našeho popovídání jsou dvě nabídky, jež jsou zatím v jednání: koncert v curyšské Tonhalle a v japonské Jokohamě. Díky paní Hope si ovšem zahraji koncem ledna ve Finsku.

Původně jste se chystal i na účast v soutěži v Singapuru na počátku příštího roku…

Rozmyslel jsem si, že tuhle soutěž vynechám, protože toho letos bylo tolik a v podstatě vzápětí po vídeňské soutěži bych musel připravit úplně nové nahrávky. Nerad bych vyplodil něco, za čím bych si nestál. Je důležité si trochu odpočinout a pročistit si hlavu. To je v našem povolání nadmíru důležité. Nikdy nevíte, kdy vám kdo zavolá, že onemocněl sólista a potřebují, abyste zahrál třeba koncert Čajkovského. A když máte čistou a odpočatou hlavu, stačí den na cvičení a máte to tam zpátky.

Po vítězství ve vídeňské soutěži přirovnala jedna česká kritička vaši houslovou hru k umění Josefa Suka a označila vás za jeho nástupce. 23. listopadu vystoupíte na koncertě k poctě tohoto houslisty. Čím vás umění Josefa Suka inspiruje?

To, že vystoupím na koncertě na jeho počest, je mi absolutní ctí. Velice si vážím pozvání na tuto událost a nemohu se dočkat dalšího vystoupení v mém nejoblíbenějším sále, Dvořákově síni pražského Rudolfina. Na umu mistra Suka mne vždy inspiroval jeho nekonečný a límec držící tón, kterým dokázal nádherně rozvíjet hudební fráze jako málokdo. Jeho hudební představivost byla ohromující a je mi velice líto, že z jeho hry nemohu čerpat inspiraci i nadále.

Děkuji za rozhovor.

Vizitka:
Jan Mráček (1991) patří k našim největším a nejslibnějším houslovým talentům. Pochází z hudební rodiny a na housle začal hrát v pěti letech u Magdalény Mickové, která ho posléze vyučovala i na Hudební škole hlavního města Prahy. V období 2003–2013 studoval u Jiřího Fišera, pod jehož vedením absolvoval Pražskou konzervatoř. V rámci mistrovských kurzů spolupracoval s takovými osobnostmi, jako jsou či byli Ida Haendel, Stephen B. Shipps, Gavriel Lipkind, Leonid Kerbel, Levon Chilingirian nebo Walter Boeykens.

V současné době studuje na prestižní škole ve Vídni, Universität für Musik und darstellende Kunst, ve třídě uznávaného sólisty a dlouholetého koncertního mistra Wiener Symphoniker Jana Pospíchala.

Už od dětství se Jan Mráček objevoval na významných koncertních pódiích, například ve třinácti společně s mistrem Josefem Sukem v cyklu „Josef Suk uvádí mladé talenty“ v Rudolfinu. Tamtéž pak v necelých patnácti přednesl první větu ze Sibeliova Koncertu d moll (doprovázela PKF – Prague Philharmonia).

Skvěle zabodoval v řadě renomovaných hudebních soutěží (Jaroslava Kociana v Ústí nad Orlicí, Prague Junior Note, Concertino Praga, celostátní soutěž konzervatoří, soutěž v rámci Letních hudebních kurzů Václava Hudečka v Luhačovicích, Beethovenův Hradec, Spohrova houslová soutěž ve Výmaru), ovšem zcela zásadním, největším z jeho úspěchů byla druhá cena v silné konkurenci na Mezinárodní hudební soutěži Pražské jaro v květnu 2010. Houslista se tak stal vůbec nejmladším laureátem v historii tohoto významného interpretačního klání.

Jan Mráček pravidelně účinkuje na Předvánočním turné s Václavem Hudečkem a od roku 2012 působí jako jeho asistent na Akademii Václava Hudečka. Koncertuje v tuzemsku i zahraničí (evropské země, USA).

V roce 2011 se stal dosud nejmladším sólistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Spolupracuje též s dalšími tělesy (Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Český národní symfonický orchestr, Janáčkova filharmonie Ostrava, Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, Plzeňská filharmonie, Moravská filharmonie Olomouc, Severočeská filharmonie Teplice, Komorní filharmonie Pardubice, Český komorní orchestr, Virtuosi Pragenses, Nové pražské kolegium rozhlasových symfoniků).

(Zdroj: www.rozhlas.cz)

Foto archiv J. Mráčka, Juri Tscharyiski, Štěpán Látal, Dalibor Glück