Charlotte – Život? nebo Divadlo? Tříbarevná hra se zpěvy na Smetanově Litomyšli

Nejde o smyšlenou postavu, ale o skutečnou dívku, která se narodila v Berlíně v roce 1917 jako Charlotte Salomon v rodině lékaře a zemřela v Osvětimi v roce 1943, ve svých šestadvaceti letech. Přesto po sobě zanechala soubor osmi set kvašů, obsahujících jen tři barvy, červenou, žlutou a modrou, které spojila textovými a hudebními odkazy, takže bylo možné rekonstruovat celou historii její rodiny na pozadí rodícího se fašismu v Berlíně. Své dílo nazvala Život? nebo Divadlo? a realizovala ho v letech 1940–1942.

Příběh byl již několikrát zpracován jako opera, balet i film, ale nyní je předváděn v podobě, kterou si Charlotte představovala, jako singspiel, či lépe komorní muzikál. Látky se ujal tříčlenný tým spolupracovníků, kanadský herec Alon Nashman, jenž vytvořil libreto, anglická režisérka Pamela Howard a český hudební skladatel Aleš Březina.

„Výstavu obrazů Charlotty Salomon viděla Pamela Howard ve stejné době jako Alon Nashman. Domluvili se, že z tématu udělají hru a Pamela jako skladatele uvedla mne, neboť znala mé dřívější práce. Pracovali jsme na tom jako triumvirát, na workshopu v Torontu jsme se na výsledku práce museli shodnout všichni. Pak jsme udělali celokanadský casting a vybrali představitele, kteří nejlépe vyhovovali záměrům. Premiéra byla 1. června 2019 v Torontu. Vyšlo nám z toho projektové staggionové divadlo. Je to hotový tvar, který je možné nastudovat znovu, jde nám o to, dostat ten příběh mezi lidi, takže když to bude chtít nastudovat nějaké jiné divadlo, budeme jen rádi,“ prozradil skladatel Aleš Březina.

Nástrojové obsazení je velmi malé, vychází z nutnosti s inscenací jezdit, a proto jsou tu jen čtyři hudebníci, kteří ovšem musí ovládat několik dalších nástrojů. Dirigent ovládá současně i klavír i klávesy, klarinetistka má tři klarinety a basklarinet, trumpetista má celkem pět různě laděných trubek a sordin, violoncellistka hraje „jen“ na svůj nástroj. Současně jsou hudebníci zapojeni i do hry, kdy vypomáhají s obsazením menších rolí a zpívají. Hudba je plně podřízena ději a vychází z poznámek, které k obrazům dala Charlotte. Jsou tam melodie z Carmen, z Bacha, Glucka a také klezmer, charakterizující rodinná setkání (svatba a porada před exilem). Tyto motivy Březina nenásilně proplétá se svojí hudbou, která variuje daná témata a posouvá je do reálné doby. Je to velmi jemné, přirozené a přitom silné. Všichni protagonisté jsou nejen výborní herci, ale umí i pracovat s operním zpěvem, z něhož dokáží přejít bez odsazení či přestávek do přirozené zpěvní polohy a do mluveného projevu. Sedm účinkujících musí rychle přecházet do různých rolí a poloh a jejich příhody jsou popsány velmi zkratkovitě, ale výstižně.

Charlotte v podání kanadské herečky Shainy Silver-Baird je úžasná ve schopnosti během necelých dvou hodin nakreslit přesvědčivě oblouk vývoje od devítileté dívenky, přes pubertálního fracka, šmírujícího celou rodinu, až po sexuálně se probouzející mladou ženu, brutálně hozenou do kruté reality. Horečnaté dospívání, poznávání, co to je být židovka ve fanatickém Německu a podvědomá snaha po sobě zanechat celoživotní dílo, je životním motorem mladé dívky. Jde o memento a nahlédnutí do intimit života, jimž je podřízen jak charakter inscenačního provedení, tak hudby. Představení je realizováno v angličtině, s českými titulky. Opera je tu přítomná proto, že nevlastní matka Charlotty je slavná operní zpěvačka Paula Lindberg, v inscenaci familiárně nazývaná Paulinka Bimbam. Představuje ji šarmantní a přirozená Ariana Chris. O matku přišla Charlotte asi v devíti letech, otec, úspěšný lékař, se podruhé oženil a svoji nevlastní matku dívka zbožňuje.

V inscenaci je úspornými prostředky navozena atmosféra doby před nástupem fašismu, kdy dívka musí rychle dospět a intuitivně se živě zajímá o vše, co se v rodině a kolem ní děje. Učitel zpěvu, dvořící se matce, nakonec svede i Charlottu, právě ve chvíli, kdy se rodina rozhodne ji poslat k prarodičům na jih Francie. I tam ale přijde válka, babička spáchá sebevraždu a Charlotte se dozvídá, že je to už osmý případ u žen v rodině, včetně její matky. Dědeček Charlottu nakonec vyžene a ona je deportována do Osvětimi. Předtím se jí podaří svoje kresby ukrýt u místního lékaře, který je po válce předává překvapené rodině.

„Hráli jsme to v různých zemích na různých místech. V Torontu to chápali jako obrázek z Evropy třicátých let, neboť o jejích dějinách a holokaustu téměř nic neví. V Tel Avivu vědí o holokaustu vše, proto to vnímali spíš jako příběh o síle umění, které zachránilo hrdinku před sebevraždou. Na Ukrajině, ve Lvově a v Kyjevě to vnímali jako příběh z nedávného vlastního válečného konfliktu, v Čechách je to spíš univerzální příběh, neboť i zde lidé vědí o holokaustu hodně. Hráli jsme to dvakrát na Nové scéně v Praze a nyní zde, v Litomyšli. Ještě se uvažuje o realizaci v Anglii a v Německu. Já bych chtěl, aby se to hrálo v Česku a česky a mám představu, že by byl vytvořen opět pro to speciální soubor. Ale je to hodně intimní a smutné, takže to asi nebude moc prodejné pro většinového diváka. I když hodně lidí je překvapeno, kolik je v tom humoru, který tam vnesla sama Charlotte, když popisuje absurditu své rodiny. Je to natolik specifický příběh, že potřebuje intimní zpověď a najít si svého diváka,“ vyznal se autor hudby Aleš Březina.

Hodnocení autorky recenze 100 %