Cherubiniho Medea na závěr sezony v Plzni

  1. 1
  2. 2
  3. 3
V historické budově Divadla J. K. Tyla v Plzni se uskutečnila v sobotu premiéra opery Luigiho Cherubiniho Medea v hudebním nastudování Norberta Baxy a v režii ředitele plzeňského divadla Martina Otavy. Italská verze, která spatřila světlo světa ve Vídni roku 1802, se stala při realizacích díla častou. Jistě víc vyhovuje pěvcům soudobé plzeňské inscenace než možná varianta francouzská. Titulky překladu se promítají v češtině, tentokrát ne v němčině, jak to mnohdy v Plzni bývá.
Luigi Cherubini: Medea – Katarína Jorda (Medea) – DJKT Plzeň 2017 (zdroj DJKT Plzeň / foto Pavel Křivánek)

Na závěr sezony byl zvolen francouzský skladatel italského původu Luigi Cherubini a jeho anticky rigorózní, chmurná Medea, představitelka okázalého duchu francouzského klasicismu, dílo slohově soustředěné, beethovenovského rozměru i doby. Postavení Beethovena ve Vídni zaujímal v době vrcholícího klasicismu Cherubini v Paříži. Beethoven si Cherubiniho vysoce cenil, jeho skladby pozorně sledoval. Ve Vídni se roku 1805 s Cherubinim osobně seznámil. Dá se říci, že Beethovenův Fidelio by nebyl myslitelný bez inspirace politicko-realistickým typem francouzské takzvané osvobozovací opery, bez vlivu Cherubiniho by patrně nebyl vznikl. Zařazení Cherubiniho díla v české premiéře je dramaturgicky činem jistě významným. Je tedy přirozené, že titul zařadila plzeňská opera na podzimní festivalovou přehlídku v Praze, nechce prostě nosit sovy do Athén.

Po dramaturgicky atraktivní sezoně v Plzni, volené z trvalek prvního sledu, jakými jsou opery Eugen Oněgin (recenzi jsme přinesli zde), Madam Butterfly (recenze zde) či Rusalka (recenze zde), přichází v závěru sezony významné dílo okázalého výrazu francouzského klasicismu, u nás dosud neprovedené. Je opožděnou českou premiérou, vzdor zajímavému historickému faktu, že republikán Cherubini byl v době vrcholícího národního obrození zvolen pro zahájení provozu samostatné české opery v Prozatímním divadle roku 1862. Nebyla to tehdy Medea, ale známější Vodař, autorovo o tři roky pozdější dílo, předzvěst vrcholného díla klasicismu – Beethovenova Fidelia. Dlužno nicméně pravdivě dodat, že Fidelio je skutečně „opera oper“ daného slohového období, to mi po premiéře díla Cherubiniho vyplynulo ještě o něco intenzivněji. A po Fideliovi jsem maně doslova zatoužil…

Antický námět je ve scénickém pojetí režiséra Martina Otavy přenesen do čtyřicátých let dvacátého století. V duchu Otavovy vize ztvárnil scénu Ján Zavarský do doby působení Hitlerova hlavního architekta Alberta Speera. Sloupoví je jakoby scénickým náznakem, přemostěním mezi antikou a zmíněným historickým obdobím, které se architektonicky hlásilo právě k antickému vidění monumentality, symetrie, velkých, až přehnaných měřítek a efektně leštěných ploch. Slouží k tomu mohutné sloupoví, připomínající jakoby výseč z plánovaného berlínského vítězného oblouku, Speerova díla, které zůstalo zaplať Bůh jen v plánech. Vize monumentálního paláce monstrózní architektury navozuje zdařile atmosféru příběhu, jeho vnitřní reality. Scénickou výhodou je i jednota místa, času a děje. Funkčně zajímavě působí odstínění pomocí barev a světel Antonína Pflegera. Barevné, líbivé dobové oblečení, realizované Danou Haklovou, podtrhuje jevištní pozitivní dojem, snad jen s výjimkou paruky Iásona, která mladému, pohlednému muži moc nesedí k obličeji.

Medea, jednající o nenávisti, která tak ráda vzniká z původní velké lásky, následované touhou po pomstě, je vysoce nadčasová. V ději můžeme najít konsekvence osobních, ba jakoby až rezonancí rasových nenávistí emocemi vybičované doby. Zrcadlový efekt ve druhé části díla nastavuje zrcadlo všem, i publiku, které samo sebe vidí. V každém z nás je ukryto přece dobro i zlo. A naše životy neutvářejí události, nýbrž naše reakce na ony události… Martin Otava sám sebe řadí do středního proudu režisérů, nebrání se soudobým trendům aktualizací, transformací doby děje, ale chce, aby vše bylo funkční, odůvodněné. Ponechává zároveň divákovi prostor pro jeho vlastní fantazii, nevnucuje mu jedno jediné možné vnímání. Což je mi, přiznám se, sympatické. Tento režijní trend pozoruji často i na scénách v sousedním Rakousku, kde není příliš mnoho extrémů v realizacích oper.

Pro hlavní roli, potažmo kvintet klíčových rolí, se podařilo tvůrcům inscenace najít solidní obsazení, což je zejména pro realizaci tohoto typu pěveckého operního díla, použiji-li členění muzikologa Kurta Honolky, zásadně důležité. Ač by se mohlo zdát, že v dnešní otevřené epoše Evropy bez hranic není problém nalézt v obsazení optimum možného, snadné to není. Jen si v této souvislosti dovolím malou vsuvku s otazníčkem. Z kolika set absolventů konzervatoří se vypracuje jeden jediný představitel náročné role jako je Medea i Glauce, ale i Creonte či Giasone? Pro potřeby divadel středního typu à la Plzeň, Ostrava, Linz, nehovořím o Vídni či Mnichovu. Ponechám raději bez přímé odpovědi, laika bych patrně trochu šokoval malým procentem úspěšnosti pěveckých škol. Slovy Adama Plachetky na ČT art: „Kdybych to byl tehdy tušil, nikdy bych na konzervatoř nevstoupil…“

Titulní roli má Plzeň obsazenu trojmo. K premiérové důvěře dirigenta a režiséra se propracovala Katarína Jorda, jež se v Plzni osvědčila loni ve Verdiho Macbethovi (recenzi jsme přinesli zde). Má vše důležité, co tato náročná sopránová role potřebuje: atraktivní zjev, smyslnost, živočišnost, sálající přesvědčivě z pěveckého výrazu, průbojný sopránový hlas dramatičtějšího charakteru, bezproblémovou prostorovou nosnost. Jen z hlediska stylovosti (přece jen vrchol klasicistního slohu) nemá její projev vždy míru větší lehkosti nasazení poloh vrchní kvarty rozsahu více zeshora a preciznější intonaci, což spolu právě zde je v příčinné souvislosti. Ale jak jsem poukázal výše – zástupy absolventek konzervatoří a dalších škol nemohou ani pomyslet, že by takto obtížnou pěveckou kreaci v praxi realizovaly. Publikum bylo v závěru s výrazově a herecky působivou kreací představitelky titulní role v globálním dojmu zjevně spokojeno.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Cherubini: Medea (DJKT Plzeň 2017)

[Total: 208    Average: 4/5]

Související články


Reakcí (6) “Cherubiniho Medea na závěr sezony v Plzni

  1. Přiznám se, že trochu nechápu poznámku pana Fuchse o absolventech konzervatoří a jejich možnosti obsazení do hlavních rolí opery Medea. Jistě se shodneme na tom, že Medeu, podobně jako Turandot, Miladu, Isoldu, Fidelia apod. nemohou, resp. by neměly, zpívat čerstvé absolventky konzervatoří. K rolím určité dramatičnosti se přece musí dozrát, byť je to v dnešní době neexistence ansámblů sólistů v divadlech stále těžší. Dvě ze tří Medeí jsou absolventkami Pražské konzervatoře u prof. Denygrové a Šulcové. Jsou již přes deset let platnými sólistkami oper v Plzni a Liberci, obě neustále zrají jako „dobré víno“. Ostatně jsem přesvědčen, že kdyby naše divadla nepěstovala hostování pěvců, kteří zpívají od Plzně přes Prahu až po Ostravu a Opavu a věnovala se budování sólistických ansámblů, vedla mladé pěvce od malých rolí k větším, od lyričtějších k dramatičtějším, mohlo by v našich divadlech určitě zpívat víc českých operních pěvců. Mnozí i přes vítězství v mezinárodní soutěži v Karlových Varech jsou našimi divadly ignorováni. Opera je mezinárodní, nemám nic proti cizím operním pěvcům, sám jsme byl vřele přijat v německém divadle, kde jsem dostal první velké příležitosti, ale určitě bych upřednostňoval práci s našimi pěvci. Ne všichni zahraniční umělci, kteří na našich scénách zpívají, jsou taková „esa“, že by se mezi našimi mladými pěvci nenašli stejně dobří, ba dokonce lepší. Ostatně i dvě Glauce jsou absolventkami Pražské konzervatoři, jedna poměrně nedávná, jedna Neris je také z Prahy, druhá z Plzně. Tak si myslím, že na tom ty naše školy tak špatně nejsou …

  2. Adam Plachetka se rovněž mýlil? Tak jsme se pobavili, oživení v sále, pravil by můj kolega. Stačí si sečíst počet konzervatoří plus vysokých škol, dojít k číslu počtu absolventů oboru každým rokem. To je obrovské číslo… A dejme si toto číslo do vztahu k možnostem oněch absolventů a jejich použití v praxi divadel. Byl a bude to zlomek. Proto se Adam Plachetka vyjádřil trefně na ČT art, že nikdy netušil, jak malé procento absolventů se je schopno uplatnit v sólové praxi divadel…. Já jeho slova podepisuji. Patrně by zpěv byl ani nešel studovat, jak pravil, kdyby to v začátcích vše věděl. Operní profese žádá nadprůměrné pěvecké dispozice, muzikálnost, výborné školení, jevištní dispozice, vůli, skromnost, píli, charakter, pokoru, vytrvalost. Což zdaleka každý studující nemá, ba ani ten soutěžící z Karlových Varů tuto mozaiku schopností obvykle nemá. Proto tak malé procento z onoho čísla absolventů škol jest u divadel. .le to pan Brabec dobře ví, nemůže nevědět! Pěvecká profese v prvním oboru je velmi obtížná, přiznejme, i velmi málo, ba mizerně (!!!), v Česku honorovaná, vzhledem právě k onomu číslu úspěšnosti. Vždyť to není žádné tajemství po dlouhá, předlouhá léta…

  3. Konzervatoře zde nejsou jen proto, aby vychovávaly sólisty Metropolitní opery – ten se opravdu podaří jednou za mnoho let. Absolventi konzervatoří jsou také platnými členy operních sborů (zpívat sborové party ve Smetanových operách, např. v Braniborech nebo v Libuši, nebo v právě chystaném Lohengrinu v ND, je velice náročné a sborista bez dobré hlasové techniky by brzy skončil). Absolventi konzervatoří také působí jako učitelé na ZUŠ a pokud svou práci dělají dobře, jsou na svém místě. Adepty, které již na ZUŠ naučí nějaký kantor zlozvykům, nikdo na konzervatoři nechce, byť by měl onen adept sebekrásnější hlas, neboť odstraňovat zlozvyky je zoufalá dřina – často bez kýženého výsledku. Absolventi zpěvu mohou dále studovat i další disciplíny, např. management nebo dirigování – dirigenti Preisler nebo Jindra patří (patřili) k nejlepším operním dirigentům, protože zpěv sami vystudovali a rozumí zpěvákům. Absolventem pěveckého odd. Pražské konzervatoře je i operní redaktor stanice Vltava ČR Vojtěch Babka, který svou práci dělá výborně – možná proto, že má pěvecké vzdělání.
    Já jsem ve svém příspěvku, možná ne příliš jasně, žaloval dnešní operní divadla, která místo dřívějších dvaceti sólistů jich mají třeba pět a zbytek doplňují hosty, kteří krouží všemi našimi divadly. (Dirigent Kyzlink kdesi trefně poznamenal, že máme jakýsi český univerzální operní soubor). Jak dlouho tito hosté budou zpívat, to ukáže čas. Seznam předčasně ukončených kariér zpěváků posledních let by už teď byl dost dlouhý (osobně nemohu zapomenout na loučení se s jevištěm paní Tauberové, která naprosto svěžím hlasem a s neuvěřitelným charmem zpívala v 65 letech Karolínu ve Dvou vdovách). Kdyby divadla mohla dát příležitost více mladým absolventům konzervatoří a měla tak dobré dirigenty a režiséry, kteří by s nimi dokázali dále pracovat, měli bychom více našich operních pěvců. To je vina našich divadel, resp. jejich ekonomického diktátu. V zahraničí absolventi konzervatoří a vysokých škol mají také možnost pracovat a dál se rozvíjet v operních studiích. Zde se o to naposledy pokusil prof. Riedlbauch, když stál v čele ND.
    A samozřejmě prestiž operního pěvce je v naší zemi snad i za kominíky; operu nikdo nepropaguje, opera nikoho nezajímá, je stále menší zájem o studium na konzervatoři (oproti 70. létům se na konzervatoř hlásí třetina adeptů). Ve školách děti nezpívají, talenty se nerozvíjí, hudebnost a kulturnost národa vůbec klesá. Dávno neplatí heslo „Co Čech, to muzikant“. Tleskáme pseudohvězdám, řada diletantů je označována „celebritami“. Je zázrak, že z tohoto zoufalého hudebního úpadku naší společnosti vůbec konzervatoře nějaké absolventy ještě produkují.

    1. Žádná konzervatoř na světě „nevytvoří“ sólistu Metropolitní opery, ovšem kvalitní, či nekvalitní výukou rozhoduje o tom, zda se dotyčný může na takovou pozici propracovat nebo ne. Z věty, kterou píšete – „Absolventi konzervatoří často učí na ZUŠ“ ve mne uplně zamrazí, neboť to jsou většinou ti, co techniku zpěvu nezvládli a proto se z nich nestali sólisti a takoví mají někoho učit zpívat ? Pak se nedivme, že to vypadá, jak to vypadá.

  4. Ad Z. Brabec – dvě oživující věty recenze kolem Kataríny Jordy neměly opravdu, ale opravdu za cíl vyvolat hypersenzitivní debatu na otázky kolem uměleckých škol. Snesu to trochu z nebes na zem. Cílem bylo říci, že přes velké počty absolventů daných škol – nalézt v praxi interpretku náročného operního partu je velmi obtížné. Aby si hudbymilovný laik nemyslel, že dobře vyškolený hlas pro Médeu či Leonoru najde šéf českého divadla ( nemusí to být hned Met ) snadno. Princů též nenalezne mnoho… Rozvinuté téma je na samostatnou studii, nikterak snadnou! O sborových aspektech jsem psal již články vícekrát. Jako sbormistr, absolvent oboru dirigování i držitel Ceny B. Smetany, bych mohl zajisté napsat o specifické problematice sborového školení mnoho snad i zajímavého, pokud by byl zájem. Ocitovat dopisy Pavla Kûhna, pohledy Josefa Veselky, ale to je jiné téma, než efektivita sólového pěveckého výcviku. Jsem rád, ba šťasten, že dnes česká divadla seženou adekvátní sólisty pro prvooborové, tedy polohou a rozsahem vypjaté partie. Zástupy adeptů asi šéfové oper na konkurzech nevnímají, což je ale opravdu na samostatnou a nikterak snadnou studii. Jiří Fuchs

  5. Diskuse k recenzi na plzeňskou Medeu se trochu zvrtla k jinému tématu, a tak abych se chtěl pár poznámkami vrátit k inscenaci:
    Nová plzeňská inscenace se jmenuje Medea a Plzeň má Medeu se vším všudy : oslnivou hlavní představitelku Katarínu Jordu, která dává do role prostě vše: vášeň,něhu, rozpaky, výborně zvládnutou pěveckou složku postavy. Každé gesto, pohled a pohyb v jejím podání působí neobyčejně přirozeně, prostě ztvárnění, které stojí za to vidět ! Na repríze dne 7.6. jsem měl možnost shlédnout i výkon alternující Ivany Veberové, která představuje jinou variantu téže kreace: pěvecky možná stylovější, herecký projev je umírněnější : její Medea jej spíše hnána vlastní lstivostí a chladnou kalkulací následků svých činů než vášněmi kolchidské barbarky. Oba Iásonové jsou přesvědčiví a pěvecky jistí, možná bych dal spíš uvítal kombinaci: Katarina Jorda – Paolo Lardizzone a I. Veberová – P. Castagner, takhle sestavené páry (bohužel zpívaly přesně obráceně) by byly typově kompatibilnější.
    Režijní posun do jiné doby myslím dílu neškodí, jedná se o archetypy postav, které fungují v moderní době stejně jako v antice, to mi spíše vadila nepůvodnost některých režijních nápadů. Ale celkově skvělý zážitek z Cherubiniho M.

Napsat komentář