Choreograf Michal Záhora v Týdnu s tancem

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Snažím se, aby to tak bylo. S Carlem Natolim se domlouváme často na dálku. Carlo si přečte mou koncepci, záměr, který mu podrobně rozepíšu, různé asociace, jednotlivá témata, vyústění. Pak se setkáme, mluvíme o představení, on navrhne hudební materiál, já s ním pracuji doma i ve studiu a poznávám, co funguje. Je to zase taková forma „ping pongu“, hudebník reaguje na mě, já na něj. S Carlem konkrétně je velmi zajímavá spolupráce, která nezůstává jen v rovině hudby. Je filosoficky založený, nesmírně sečtělý, má obrovský přehled a dokáže věci propojovat, takže mě inspirují už jen ty rozhovory, které spolu vedeme.

Co bylo úplně prvotní inspirací pro vznik Pulsaru?

Byly to takové tři po sobě jdoucí impulzy. Tím úplně prvním byl sen, který se mi zdál asi před třemi nebo čtyřmi lety. Slyšel jsem v něm hlas, který jsem si zapamatoval a zapsal slovo od slova. Byl to jeden z těch snů, které si člověk pamatuje třeba celý život. Žilo to ve mně a čekalo na svou příležitost.

Druhým pramenem byla knížka, která se mi dostala do ruky, Tao fyziky od Fritjofa Capry. To je americký vědec a popularizátor vědy, který se velmi inspiruje ve filosofiích Východu. Začal propojovat nejnovější teorie fyziky právě s tezemi filosofů a mudrců Východu. Je to neuvěřitelné, ale vlastně mluví stejným jazykem. Na první pohled by se mohlo zdát, že víra vede lidskou mysl jedním směrem a věda naprosto opačným, ale ve svém důsledku se tyto extrémy v určitém kruhu propojí. Současná fyzika se dostává do obrovských paradoxů a na paradoxech, kóanech stojí východní myšlení. Vědomí si nedokáže s paradoxním světem poradit, musí jít duchovní cestou. Dostáváme se na stejné místo jinou cestou.

A třetí impuls?

To byl již zmiňovaný rozhovor s Kateřinou Stupeckou, kdy jsme najednou zjistili, že vlastně přemýšlíme o stejných věcech. Řekl jsem si, že bych se tomu tedy měl začít věnovat.

Jsi duchovně založený?

To zní hrozně vážně. (smích) Mě zajímá spíš člověk jako fenomén. Myslím, že je to mé životní téma, na které se budu dívat pokaždé z jiné strany se snahou proniknout k podstatě nebo porozumět. Jsem zatím ve fázi snahy porozumět. Že věci mají hlubší smysl a přesah, tomu věřím.

Devoid – námět, choreografie a tanec Michal Záhora – NANOHACH (foto Vojtěch Brtnický)

Je Pulsar spíš o vesmíru, nebo o člověku?

Rád bych ukázal, že není vůbec potřeba se takto ptát. Nás západní věda naučila uvažovat v opozicích, ať už se bavíme třeba o tradičním strukturalismu a strukturální antropologii, o binárních opozicích, na nichž postavil Lévi-Strauss svou klasifikaci mýtů. Rozlišujeme materialismus a idealismus. Západní teologie oddělila duši od těla jako samostatné fenomény. Při klasifikaci Aristotelových děl jsme oddělili přírodní vědy a metafyziku. Jsme po generace naučeni takto uvažovat, dovedeme si tedy uvědomit jen jeden aspekt. Dva rozlišné aspekty téhož jsou pro nás neslučitelné, ačkoli toto myšlení vzniklo spíše jako pomůcka pro mapování světa, než jako způsob jeho výkladu, který by odpovídal realitě. Ta je jiná – opozita jsou vždy součástí jednoho celku. Nástrojem vědeckého myšlení je jazyk. Tanec se však dotýká našich pocitů, takže doufám, že využitím tance jako média sdělení je možno slučovat paradoxy a ukázat tuto jednotu. Určitým sdělením naší inscenace pak může být, že my lidé v sobě obsahujeme vesmír, zatímco vesmír zároveň obsahuje nás, obojí je pravda platná v témže okamžiku.

Je tedy „duchovno“ vyjádřitelné tancem?

Je jeho obsahem. Definicí tance jako specifického druhu pohybu pro mne je, že má obsah, je duchovním rozměrem člověka. Z mého pohledu se jinak nejedná o tanec, jinak se dívám jen na změť pohybů.

I kdyby byly esteticky vytříbené?

Ano, i tak je to pouhopouhý pohyb, estetika není pro mě kritériem. Kromě toho estetika podléhá času, vkusu, etapě, epoše, je velmi proměnlivá. Nechci se snažit ji definovat, nejsem odborník, ale pro mne je estetika vyústěním dlouhého komplikovaného procesu do velmi konkrétní formy. Mne však nezajímá forma, ale to, co ji utvářelo.

Tvoje choreografie přitom odpovídají „estetice krásy“.

Ano, ale z jiného důvodu. Zamyslíme-li se nad tím, co přirozeně vnímáme jako „krásné“, pro mne je synonymem krásy jednak pravda, pravda jako opravdovost. S tímto pojetím krásy pracuje například japonský tanec butó. Člověk na jevišti ztvárňuje svou opravdovostí krásu, i když se jedná o sedmdesátiletou ženu tančící o smrti. Krása však je také jistým způsobem synonymem zdraví. Dokonale fungující struktury, která je v souladu s univerzálními principy vesmíru, o kterém se tu bavíme. Pro nás se krása zhmotňuje v mnohém, co poznáváme takřka zvířecími instinkty. Proč nám připadají krásní běžící koně, šelma ve skoku nebo letící ptáci? Jsou dokonalí ve své přirozenosti, v harmonii svého stvoření. Milujeme symetrii, souměrnost, a posléze díky moderní vědě zjišťujeme, že symetrie je základem nejmenších buněčných struktur, stejně tak jako galaxií a hvězdokup. Instinktivně tíhneme k čemusi, co je pro nás krásné, aniž bychom to dokázali vědomě zdůvodnit, hovoří z nás však to, co máme společného s celým univerzem, jehož jsme součástí.

O čem konkrétně Pulsar je, co pro tebe znamená jako pojem?

Pulsar je určitý typ hvězdy a pro mne je také symbolem. Za obrovských tlaků a teplot se rodí prvky, ze kterých je složen celý vesmír, a tedy i člověk. Carl Sagan (poznámka redakce – americký astronom a astrofyzik), říkal, že jsme složeni z hvězdného prachu, což není jen jakási básnická představa, ale realita. Všechny prvky, které obsahuje lidské tělo, ve skutečnosti vznikly už dávno v jádrech hvězd a byly vymrštěny do vesmíru, zformovaly se z nich planety, sluneční soustavy a nakonec i lidská těla.

Zní to poeticky…

Jsme skutečně „hvězdnými běžci“, to je jedna z vět, které jsem slyšel v onom snu. Zdálo se mi o hvězdných běžcích a o nalezení vnitřního klidu. Takže proto Pulsar. Pulsaru se také říká „vesmírný maják“, protože je to hvězda tepající přesným rytmem. Vědci dnes dokáží tyto pulzy zachytit a převést do zvukových vln, takže je můžeme dokonce slyšet – jako tepající, pulsující, téměř živoucí bytost. A věda dodnes v celém vesmíru neobjevila nic, co by bylo s ohledem na procesy, které v nás probíhají, složitější než lidský organismus. Nadto jsme hmotou, která si uvědomila samu sebe, což je ten největší posun, který kdy nastal. Měl jsem jednou rozhovor s vědcem, biologem. Po několika hodinách povídání jsem ho přerušil s tím, že podle toho, co říká, neexistuje samostatně anorganická a organická chemie, ale spojité spektrum. Smál se, že je to přesně tak. Žádná dělicí čára neexistuje.

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na