Choreografická cvičení s mistry – Undo, redo and repeat

Christina Ciupke a Anna Till prozkoumaly choreografické přístupy pěti autorů, pěti výrazných jmen a představitelů německého tance. Jsou jimi Mary Wigman, Kurt Joos, Dore Hoyer, Pina Bausch a také jeden současník, William Forsythe. S jejich prací se seznamovaly prostřednictvím spolupracovníků těchto tanečních ikon, prostřednictvím autentických vzpomínek, svědectví, ale třeba i úkolů. Zásadní texty vzpomínek, včetně životopisů všech zúčastněných osobností, jsou pro diváky připraveny v českém překladu – návštěvníci divadla dostávají tuto objemnou složku hned u vchodu do sálu, ale ne vždy je jevištní personál natolik aktivní, aby diváky připravil také na průběh večera. Například na to, že každá část performance je v prostoru orientovaná jiným směrem a publikum se tedy průběžně přesouvá. Nechybí tu ani obrazovky a originály nahrávek vzpomínek pamětníků, ale návštěvník v tom okamžiku již neví, co by měl dělat dřív – zda pročítat materiály, poslouchat nahrávky nebo jestli má v nejbližších vteřinách očekávat první ze série výstupů a rychle si najít místo.

Choreografické studie, do nichž se autorky pustily, vycházejí buď z instrukcí tanečníků-pamětníků, dochází tedy k jakési rekonstrukci metody, nebo z úryvků existujících děl. Úvodní část, která je věnovaná Mary Wigman, se například nevztahuje ke konkrétní choreografii. Tanečnice Irene Sieben performerkám zprostředkovala koncept či přístup k práci, pomyslnou taneční hodinu s Mary Wigman, jak by asi bývala mohla vypadat, kdyby se performerky mohly posunout v čase. Je dán tvar pohybu – kruh, je dán způsob držení paží, pohyb trupu, krku, způsob nášlapu, dynamika. A dvě tanečnice pak rozvíjejí toto zadání, aby co nejvíce vystihly jeho charakter. Můžeme si tak možná udělat představu o tom, jak probíhal výzkum pohybového materiálu před sto lety. Pozoruhodné je, že i když s Mary Wigman máme v představách spjatou především s vyhrocenou expresí výrazu i pohybu, tato choreografická studie je velmi umírněná.

Dědictví Kurta Joose se performerky snažily poznat prostřednictvím tanečnice Reinhild Hoffmann, která s nimi rozmlouvala o nutnosti fyzického prožitku při předávání choreografie a kvality pohybu. Cestou poznání je znovuprožití, a tak jim nabízí své sólo Vor Ort z roku 1997 a tanečnice jeho část převádějí do duetu. Pohyb v kruhu je opět dominantní, ale jsme již v oblasti tanečního divadla, kde mají důležitost mnohé další složky kromě pohybu samotného – kostýmy (světlé korzety a sukně), rekvizity (staromódní míč a koloběžka jako konotace na dobu velmi vzdálených vzpomínek) či projekce zachycující ženu v černém z ptačí perspektivy. Tanečnice se pohybují v sekvencích střídaných naprostým strnulým klidem, připomínají téměř loutky bez emocí, které se soustředí na perfektní načasování, frázování, preciznost pohybu.

S odkazem tanečnice a choreografky Dory Hoyer přichází na scénu naopak silná exprese. Vzpomínka tanečníka Martina Nachbara inspirovala Annu a Christinu k využití jediné vypjaté sekvence z choreografického cyklu Affectos Humanos (1962) – okamžik největšího strachu a bezmoci vyjadřovaný křečí a třesem celého těla až po zoufalé gesto vztyčených paží. Esenci Piny Bausch pak získaly z útržků vzpomínek mnoha tanečníků, z obrazů, které každému utkvěly v paměti, jako jsou okamžiky vypjatých emocí, násilí, uchvácení tancem a jeho pravidelným rytmem, dokonalostí kontrastů. Zatímco jsou úryvky vzpomínek promítány, tanečnice ve vysokých podpatcích opakují nekonečnou sekvenci kroků v jediné variaci.

William Forsythe patří k mladší generaci autorů, kteří jsou stále ještě aktivní, ale autorkám se nepodařilo s ním navázat přímou spolupráci. Prostředníkem zde byl tanečník Thomas McManus, který se stal jakýmsi mentorem choreografické metody. Skrze „odtajněný“ příběh jejich malého duetu můžeme sledovat, jak zdánlivě zcela abstraktní pohyby mohou ve skutečnosti mít svůj konkrétní význam a kolik je v nich skryto přímých asociací a nápodoby. Jde o jakousi dekonstrukci choreografie, opět trochu jiný přístup než v předchozích případech.

Christina Ciupke a Anna Till během jednoho večera vystřídají několik zcela odlišných choreografických stylů, ale přesouvají se z jednoho do druhého plynule a s úctou. Jejich zaujetí pro taneční historii, respektive pro trvalé dědictví, jež tato historie představuje, je zřejmé. Součástí projektu jsou webové stránky (zde), obsahující mnoho dalších nahrávek, které přibližují přístupy k tanci a choreografické práci, jež si pamětníci osvojili od svých učitelů. Věnují se mnoha aspektům, výzkumu, tvorbě, rekonstruování, improvizaci, tanečním technikám, notaci… V rámci projektu vznikla i interaktivní výstava, která nám již zprostředkována být nemohla. Taneční umění je prchavým uměním, které v jednom okamžiku vzniká i zaniká, vždy žije přítomností. Stejně tak důležité je ale vědomí kontinuity. I v kontextu českého současného tance jsou takové exkurze vítané, vždyť československá meziválečná taneční scéna a scéna německého výrazového tance si byly ve své době velmi blízké, sdílíme společné kořeny. A je velmi příjemné přenést historii z učebnice na jeviště.

Hodnocení autorky recenze: 80 %

Tanec Praha 2017
Undo, redo and repeat
Umělecké vedení a koncept: Christina Ciupke a Anna Till
Akademická podpora: Lina Lindheimer
Dramaturg: Igor Dobricic
Light design a technické vedení: Mehdi Toutain-Lopez
Videodokumentace: Andrea Keiz
Design webu a design instalace: Katrin Schoof
Premiéra: 2. května 2014 Sophiensaele Berlin
(psáno z představení 6. 6. 2017 divadlo Ponec Praha)

Svědkové – Irene Sieben, Reinhild Hoffmann, Martin Nachbar, Thomas McManus a další

www.tanecpraha.cz