Choreografický proces nevážně

  1. 1
  2. 2

Přítomen je i motiv nadbytečnosti scénických prostředků. Tanečníci se několikrát bez zjevné příčiny převléknou (tedy Jan Čtvrtník se svlékne úplně, ale jen na chvilku) a určitou metaforou povrchnosti může být i samotná hudební koláž, která skáče z jednoho stylu a žánru do druhého, až z toho jde hlava a uši kolem. Finále je vystavěno s ironií zaměřenou na patos, který také z naší současné choreografie úplně nevyvanul. Interpreti jsou zaliti červeným světlem, ustupují do zadních dveří, odkud se kolem nich vine umělý dým, Johana Švarcová k tomu mixuje filmovou hudbu s hitem Petuly Clark a sambou a v posledním okamžiku se na dvojici spustí déšť… Jistě že si vážná témata žádají někdy vypjaté scénické momenty, ale naši performeři zde ukazují, že existuje poměrně tenká hranice, za kterou se takové melodrama stává zbytečným kýčem.Inscenace ale nemá tvůrce odrazovat od dalších pokusů a rozvoje tanečního umění, spíš se je snaží humornou cestou na některá úskalí tohoto procesu upozornit. Však jsou do dění na scéně na chvíli zapojeni i někteří studenti Duncan Centra jako zástupci nejmladší generace, která choreografické řemeslo rozvíjí (Dora Hoštová je kmenovou pedagožkou této školy, kterou také před třinácti lety absolvovala).V představení je pohyb stále hlavním výrazovým prostředkem, byť na něm autoři demonstrují i jeho limity. Je však právě nutné porozumět omezení materiálu, abychom z něj mohli plnohodnotně tvořit. Dvojice hlavních protagonistů hraje a tančí s obrovským nasazením, přičemž zvlášť hodný ocenění je jistě výkon Jana Čtvrtníka jako původně netanečníka (což ale nebude úplně přesné, protože je absolventem katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, kde se vztah k pohybu očekává). Ačkoli je inscenace pojata s nadsázkou, s pohybem a jeho kvalitou zacházejí interpreti poctivě. Celému kusu určitě přispěla i přítomnost dramaturgyně (Marta Ljubková), ale jde především o promyšlené autorské představení s názorem. A to zdaleka není samozřejmost. Stejně jako schopnost podívat se na svůj vlastní obor s nadhledem.

Dora Hoštová absolvovala v roce 2001 Konzervatoř Duncan Centre, kde se stala pedagožkou taneční improvizace a duncanovské techniky. Jako interpretka spolupracovala s choreografy jako Ben Bergmans, Petra Hauerová (Carmina Burana, Státní opera Praha), Petr Tyc (Don Giovanni, Státní opera Praha), Istvan Juhos (Vibrations) a Chiara Girolomini (Zero orizzontale). V roce 2006 získala vedle ocenění na mezinárodní choreografické soutěži Masdanza i první místo v mezinárodní choreografické soutěži Jarmily Jeřábkové za choreografii Arkánum. Vlastní choreografická tvorba zahrnuje několik titulů, které jsou pravidelně uváděny (Útlé nožky černé vrány, Arkánum, Na Bidýlku, Bio-graf, spolu s Lenkou Bartůňkovou Do světa dvě, Tore a jiné). Jako interpretka a pedagog spolupracovala na ojedinělém umělecko-pedagogickém projektu Špalíček (2009), v němž tančilo na hudbu Bohuslava Martinů a v choreografii Evy Blažíčkové více než sto dětí ze základních pražských škol.

Hodnocení autorky recenze: 100 %

Proces
Námět a choreografie: Dora Sulženko Hoštová
Spolupráce: Jan Čtvrtník
Hudba: Johana Švarcová, Jiří Konvalinka
Light Design: František Fabián
Kostýmy: Vladimíra Fomínová
Dramaturgie: Marta Ljubková
Studenti Duncan Centre Praha
Premiéra 17. prosince 2014 Experimentální prostor NoD Praha

Hrají, tančí – Dora Sulženko Hoštová, Jan Čtvrtník

www.nod.roxy.cz

Foto Fabiana Mertová

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Hoštová: Proces (NoD Praha)

[yasr_visitor_votes postid="142437" size="small"]

Mohlo by vás zajímat