Christa Ludwig: Už nikdy zpěvačka!

  1. 1
  2. 2

No dobře, ale natočila jste skvělou nahrávku Belliniho Normy. Jak může člověk dělat tak úžasně něco, co považuje za hloupé?

Dobrá, Bellini psal krásnou hudbu, ale Donizetti mi nic neříká. Hudba musí jít k duši. Mimochodem. Adalgisu v Normě jsem se tehdy naučila za tři dny. Je to jako ve sportu: zvládnu to, nebo ne?

Umění jako sport?

Hlavní věcí v tomhle povolání je tolerance. Na jevišti do sebe musí kolečka zapadat, stejně jako v reálném životě. Hudbou se to dá naučit – a také se dá naučit, co hudba vyjadřuje, mimo noty je hudba duchovní záležitost. Kdo při ní něco pociťuje, může si to odnést do reálného života. Hudba vede, i když to zní trochu pateticky, k vyšším sférám.

Slyšíte v technice a výraze dnešních zpěváků nějaký rozdíl ve srovnání s dřívější dobou?

Myslím, že dnes zpěváci dokonce zpívají technicky lépe. Tehdy se ovšem zpívalo víc z pocitu, dneska vládnou poučky: „Takhle to musí být!“ Ale zpěv je láska, nadšení. Musí se do toho dát láska. A co je důležité: Ostatní hudebníci mají nástroj, my jen sebe samotné, a musíme se proto mít rádi, jinak nemůžeme zpívat.

Jak jste se rozhodovala ukončit jevištní kariéru?

Nemohla jsem už konkurovat sama sobě. Všimla jsem si, že se mi některé tóny nedaří jako dřív. „Proč chce přestat?“ napsal tehdy jeden vídeňský kritik. Jak pošetilé! Jsou takoví, kteří přestat neumějí. Plácido Domingo bude za chvíli zpívat Sarastra. K čemu to? To nemá nic jiného než muziku? Považuju za smutné, když někdo neumí povolání opustit – je to směšné.

Žila jste velmi disciplinovaně, se svým synem jste se občas dorozumívala pískáním, protože jste si chtěla šetřit hlas. Měla jste po ukončení kariéry co dohánět?

Život. Život je moc těžký. Jak to říká Mefisto ve Faustovi: „Myslíš, že strkáš, a jsi posunován.“ Musíš, musíš, musíš… A přitom zapomeneme žít.

Čtyřicet osm let jste žila „jen“ pro umění?

Ne pro umění, pro hlas. Jestli vzniklo umění, je to už hodně.

Bývala byste chtěla žít jinak?

Taková otázka neexistovala. Buď máte hlas, a pak to dělat musíte, nebo ho nemáte. Moje hlasivky ani já jsme nemohly jít po představení do restaurace, nesnášely jsme to. Tak jsem to nedělala. Ale to není žádné odříkání, to je přece samozřejmé, že chcete pro povolání žít. Záleží to jen na člověku. Já potřebovala po každém vystoupení klid – můj první manžel Walter Berry kolem sebe potřeboval lidi. Moje tělo to nesneslo, můj muž nesnášel jen jaternice a špenát. Zapomíná se, že existují čistě fyzické věci, které by se neměly dělat. Už nikdy bych nechtěla být zpěvačkou.

Co byste se chtěla učit dnes?

Něco, co má co dělat s erotikou: hudba je erotika. Erotické oscilace mezi zpěvákem a dirigentem, zpěvákem a zpěvačkou na jevišti – platonické – jsou děsivé. Vysílá je hudba.

V jakém jiném povolání byste mohla najít erotické oscilace?

Třeba dělat něco s látkou? Když se dotknu sametu, je to něco krásného, možná dokonce erotického.

Na pohřbu si přejete zahrát Mahlerovu píseň na Rückertův text „Ztratil jsem se světu…“

… ale prosím, abych to zpívala já! Jen jenom ještě nevím, kterou nahrávku.

Prozrazujete tím svůj smysl pro tragično, nebo humor?

Ne, to myslím vážně. Také bych chtěla, aby se recitovala Rilkeho báseň „Žiju svůj život“: „Žiju svůj život v rostoucích kruzích, / které se nad věcmi rozkládají. / Ten poslední možná už dokončí druzí, / však možná ještě čas mi dají. / Já kroužím kolem Boha, kol prastaré věže, / a kroužím tak staletí celá; / a ještě nevím: jsem sokol, či bouře / nebo jsem píseň znělá.“ To se moc dobře hodí k nám, kdo jsme tak docela nevěděli, kam patříme.

 

Přeložila Vlasta Reittererová

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat