Chtěl jsem hrát na cimbál bigbít

Rozhovor s kontratenoristou Janem Mikuškem 

Znám ho jako muže s batohem na zádech, který když přijede k nám do Olomouce na svoje vystoupení, se po konci jen rychle zatočí a ihned zase zmizí někam na vlak. Osobně jej potkat se mi tedy dlouho zdálo nemožné… Ale přece jen, náhoda mně nakonec přála: u příležitosti koncertního provedení opery Endymio Tomáše Hanzlíka, při kterém se sešlo kontratenorů hned pět, jsme se potkali a já se hned chopila příležitosti…
Jak jste se vůbec dostal k muzice?. Jaké bylo vaše rodinné prostředí? Hudební? Kdo vás nasměroval na profesionální hudební dráhu?

Celá naše rodina byla opravdu hudbymilovná. Maminka za mlada tancovala a zpívala ve vsetínském souboru Vsacan, navíc hrála i s tatínkem loutkové divadlo. Ve Valašském Meziříčí, kde jsem se narodil, vedla Valašský krúžek. Mám čtyři sourozence, maminka byla s námi mnoho let doma a plně se nám věnovala. Každý den jsme jako děti zpívali, tancovali různé tanečky a ona se nás snažila všestranně rozvíjet. Doma jsme poslouchali hodně Spirituál kvintet, starší sourozenci si upravovali jejich skladby i mnohé jiné do čtyřhlasů a pořád si zpívali. Maminka také dlouhá léta zpívala ve sboru Valašských učitelek. A my děti jsme zpívaly ve schole. Prostě celé mé dětství jsem byl obklopen zpěvem…

Maminka ale nebyla profesionál, že?

Ne nebyla, ale všechny její umělecké aktivity byly jejím koníčkem. Maminka je výborná zpěvačka, zpívala všechna sóla. A můj tatínek, ten měl vždycky úžasný hudební přehled. Studoval v Brně techniku a chodil hodně na generálky filharmonie. Dodneška mě dokáže zahanbit, protože si okamžitě vzpomene na skladatele i skladbu, kterou oba slyšíme a kterou si přitom já nejsem schopen rychle vybavit… Profesionálně se hudbě dnes věnuji nejen já, ale i moje nejstarší sestra, která vyučuje hru na flétnu.Kudy vedla vaše cesta na konzervatoř?

Na gymnáziu jsem začal vést kostelní scholu v mém rodném „Valmezu“ a paní učitelka Duřpeková ze základní umělecké školy, která vedla i maminčin Sbor valašských učitelek, mě tehdy nasměrovala na sbormistrovské kurzy. Díky těmto kurzům jsem se začlenil i do smíšeného sboru českých sbormistrů. Po gymnáziu jsem šel studovat na konzervatoř do Brna a nastoupil jsem na obor hra na cimbál.

Cimbál je málo frekventovaný nástroj. Co jste si představoval, že budete dělat po skončení studia?

Hrát bigbít!

Počkejte… Opravdu? Jde to?

Já jsem chtěl na cimbál hrát opravdu  bigbít! To víte, že to jde! Cimbál je vlastně jediný nástroj, u kterého má interpret přímý kontakt se strunou, ne jako tomu je u klavíru nebo cembala. Tím se otevírá nepřeberná škála možností, jak na cimbál hrát. Můžete zvolit paličky z různých materiálů, tvrdé, měkké, můžete hrát smyčcem, prsty, můžete hrát flažolety… To vše má samozřejmě vliv na výslednou podobu tónu. Cimbál je v podstatě do dneška „nedovyvinutý“ nástroj, pořád je na něm co zlepšovat, je stále ve vývoji. Kromě toho je jen málo skladatelů, kteří pro něj umí napsat kvalitní skladby tak, aby jeho možnosti plně využili. Jedním z nejpozoruhodnějších skladatelů pro cimbál byl Stravinskij, který na něj uměl i hrát a prý u něj i často komponoval. Jeho skladby jsou skutečně dokonalé a hodně náročné – hrál jsem je všechny.

Pokud spojíte cimbál s elektronikou, je to prostě famózní a otevře to další netušené možnosti. V současné době například spolupracuji s plzeňským činoherním souborem Divadla Josefa Kajetána Tyla na představení Je třeba zabít Sekala, při kterém je veškerá muzika obstarávána právě na cimbál. Tam využíváme i elektroniku. Cimbál je zkrátka naprosto geniální nástroj!Pořád jsme se ale nedostali k tomu, kdy jste začal zpívat, tedy kdy jste o zpěvu začal vážně uvažovat?

Od druhého ročníku konzervatoře jsem si přibral druhý obor – dirigování. Tehdy jsem začal také dirigovat mužský pěvecký sbor Beseda z „Valmezu“, ten patří mezi vůbec nejstarší mužské sbory u nás v republice. Spolupracoval jsem i s panem profesorem Fialou, kterému jsem dělal druhého sbormistra nejprve ve Foersteru a potom i v Českém filharmonickém sboru Brno.

Po studiu na konzervatoři jsem šel na dirigování na HAMU do Prahy. V Praze jsem zažil první zvýšený zájem o interpretaci staré hudby a ta mě zaujala natolik, že jsem se jí začal více věnovat. Shodou okolností jsem dostal nabídku dirigovat Pražské madrigalisty jako záskok. Připadalo mi ale celkem zbytečné před těmi pár lidmi stát a dirigovat takový malý ansámbl. Ale starou muziku jsem chtěl dělat opravdu moc! Vážně jsem tedy zauvažoval co dál. Hrát na cembalo nemá smysl, to už mi „ujel vlak“, ale já od malička zpíval, takže volba nakonec padla na zpěv!Vypadá to, jako byste se zpěvu začal věnovat z nouze…

To ne, zpíval jsem opravdu rád! Když jsem spolupracoval s panem profesorem Fialou, chodil jsem stejně jako ostatní členové sboru na hlasovou výchovu k jeho paní. Ta nás, muže, učila zpívat falzetem a „tahala“ nás nahoru, kam až to šlo. Tehdy jsem to odmítal, že nejsem žádná ženská, abych zpíval falzetem! Kromě těchto hodin jsem žádné jiné hlasové školení neabsolvoval…

Zlomem pro mě byl první koncert Gérarda Lesne v Praze. On je pro mě kontratenorová legenda. Ten mě inspiroval… Je mi moc sympatický i proto, že původně dělal bigbít, takže není žádný suchar. Navíc si myslím, že on zpívá kontratenor tak, jak se má zpívat. To, co dneska je z kontratenorů, to je uměle vytvořený obor. Kontratenoristé dnes zpívají falzetem a využívají jenom falzet! To tak nikdy nebylo! Dřív zpívali chlapi svůj normální hlasový obor a k tomu navíc využívali falzet. Falzet byl rozšířením jejich rejstříků. Lesne ale hodně propojoval hrudní rejstřík s falzetem a tím vznikla další výrazová i emocionální rovina, kterou dnešní kontratenorové hlasy povětšinou postrádají. Mně se ale jeho způsob vedení hlasu líbí, je historicky správný.

Svůj vzor jste tedy našel, ale co bylo dál?

Rozhodl jsem se pro starou muziku a pro zpěv a začal vyhledávat možnosti dalšího školení, protože u nás tehdy nikdo obor kontratenor neučil. První mě vzal do svého souboru Capella Regia Robert Hugo. V té době s nimi spolupracoval i Polák Marcin Sczyczinski – pravidelně jezdí na kurzy do Valtic, ale spíš se dnes věnuje chorálu – a on mi dal první hodiny. Pak jsem našel v Praze paní profesorku Blumovou. Tehdy to byla již devadesátiletá dáma. Jejíma rukama prošlo hodně zpěváků, i kontratenorů, a pro mě bylo zásadní, když jsem se dostal právě k ní. Pracovali jsme společně tři roky, potom už učit přestala…

Jak se vyvíjela vaše kontratenorová kariéra dál? S kým teď nejvíc vystupujete, nejčastěji spolupracujete?

Zpíval jsem asi se všemi soubory, které se starou hudbou u nás zabývají, nejčastěji s Collegiem 1704 Václava Lukse. A docela často jsem účinkoval v projektech Národního divadla. Rád vzpomínám na inscenaci opery Nagano Martina Smolky, tam jsem měl roli Dominika Haška. A pak také na projekty Aleše Březiny Zítra se bude… a nově Toufara. Dělal jsem i v hudebním divadle Miloše Štědroně Lamento / Z tance v prach a opět do tance (Den a noc Matky Terezy) a nejnověji zpívám roli Plečnika v inscenaci Divadlo Gočár v Divadle Na zábradlí.

Který úkol byl pro vás prozatím nejobtížnější?

Nejtěžší byly asi Bachovy Matoušovy pašije, když jsem je zpíval v Holandsku. To je absolutní muzika a uchopit ji je velice náročné pokaždé, když se k ní vracíte. Vždycky se dostanete více do hloubky, uvidíte další souvislosti a můžete se výrazově zase dál posunout. Toto dílo je nekonečný úkol…

Byl jste první kontratenor, kterého jsem slyšela naživo – bylo to v opeře Aleše Březiny Zítra se bude… Ohromný zážitek! Díky paní Soně Červené i díky vám! Jak se vám interpretuje takovýto part? Je to přece jen na pomezí zpěvu a deklamace…

Já mám soudobou muziku rád a také ji poměrně dost dělám. Nejen jako zpěvák, ale i jako dirigent či cembalista. Díla Aleše Březiny pro mě byla interpretačně hodně náročná právě díky oněm zmíněmým přechodům mezi zpěvem a mluvením. Fakt je, že ty zpěvní rejstříky už mám pod kontrolou, ale u toho mluvení se mi třeba stalo, že se mi sem tam hlas jaksi „uskřípl“. V nejnovější inscenaci, v Toufarovi, jsem mučen za scénou a musím tedy adekvátně tomu křičet. A to je velice obtížné, abych hlasu neublížil a přitom aby vše znělo věrohodně. Tady mi hodně pomohla paní Soňa Červená, která mi poradila, jak hlas posadit, aby vše přestál. Každopádně je to další výzva, která mě opět posune, a já jsem tomu rád.… (zamyslí se) Víte, u Mozarta je už jasně dáno, jakým způsobem by měl být interpretován, ale u současné hudby žádný vzor nemáte, a tak pořád hledáte. Hledáte ten nejlepší způsob vyjádření, hledáte technicky to, jak zacházet s hlasem. Vy celý ten finální tvar teprve vytváříte, dostanete se třeba i do slepé uličky a musíte se vrátit. Ale chcete se dostat ke stejnému výsledku jako u Mozarta a to je asi to největší kouzlo soudobé hudby. Pokud se nepodá v dokonalé formě, tak nepřesvědčí! A to konečně platí i pro Mozarta…

Přeji vám ještě na dlouho onu dokonalou formu a děkuji za rozhovor!

Vizitka:
Jan Mikušek vystudoval hru na cimbál a na AMU dirigování. Zpěv studoval u profesorky Terezie Blumové. Dirigoval muzikály Hair a Rusalka. V Divadle J. K. Tyla v Plzni aranžoval a nastudoval rockovou operu Juno a Avos. Je dirigentem komorního sboru Vox Nymburgensis, s nímž získal několik cen na domácích i zahraničních soutěžích a od roku 2009 spolupracuje také se souborem Gregoriana Košice.

Jako zpěvák se věnuje interpretaci staré hudby (Collegium 1704, Musica Flora, Ritornello, Capella Regia), spolupracoval s Jiřím Stivínem, s Ensemble Damian (opery Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara). Je stálým hostem Národního divadla v Praze (Dominik Hašek – opera Nagano, Hephaestion – Slzy Alexandra Velikého, dvojrole Agathe/Dargelos v opeře Les Enfants Terribles Philipa Glasse). Za výkon v opeře Zítra se bude… byl nominován na Cenu Alfréda Radoka. Nejnověji je představitelem titulní role v opeře Toufar skladatele Aleše Březiny (Divadlo Kolowrat). Ztvárnil také postavu Matky Terezy (Lamento – Lucie Trmíková/Miloš Orson Štědroň) a architekta Plečnika (Divadlo Gočár – Miloš Orson Štědroň) v Divadle Na zábradlí.

Ve vokálním souboru Affetto svůj záběr rozšiřuje o hudbu soudobou a experimentální.

Jiří Menzl si vybral Jana Mikuška do svého nového filmu Donšajni.

Je spoluzakladatelem Mezinárodního festivalu cimbálu a aktivním propagátorem tohoto nástroje. Premiéroval řadu soudobých kompozic: Psalmodie Svatopluka Havelky, Koncert pro cimbál a orchestr Jana Meisla, Concerto rustico pro cimbál a smyčce Jiřího Temla, Koncert pro fagot, cimbál a orchestr Jaroslava Pelikána, Pinnas columbae Víta Zouhara (cena publika v soutěži Nuberg 2010).

Významná je také spolupráce s orchestrem Berg, v němž hraje cimbálové party soudobých kompozic, ale také třeba Igora Stravinského.

Zdroj: www.donsajni.cz 

Foto archiv, Marek Olbrzymek, Affetto, Národní divadlo