Chtěla jsem vzlétnout a zpívat. Rozhovor se Soňou Červenou

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Operní pěvkyně a herečka Soňa Červená napsala druhou knihu vzpomínek s názvem Stýskání zažehnáno (Academia, 2017) a režisérka Olga Sommerová o ní natočila nový dokument Červená, který po jarních a letních předpremiérách na festivalech a přehlídkách přijde do kin letos v září. K rozhovoru s paní Červenou jsem se sešel 1. června v jejím krásném bytě s výhledem na Vltavu a Hradčany.
Soňa Červená (zdroj archiv autora/foto © Aerofilms)

 

Paní Červená, napsala jste dvě knihy vzpomínek a knihu o svém pradědečkovi Václavu Františkovi Červeném. Dá se tedy říci, že kromě operní a koncertní pěvkyně a muzikálové a divadelní herečky jste i spisovatelka. Jak se vám píše?

Když mě psaní „chytne“, tak jsem jak omámená. Ale nejsem samozřejmě spisovatelem z povolání, není to tak, že bych psala denně od tolika do tolika hodin, jsou to pak spíš rána a noci. Na poslední knize jsem pracovala celkem asi tři čtvrtě roku.

V první knize vzpomínek jste se opírala o své deníky, z čeho jste vycházela ve druhé knize?

Deníky a diáře jsem po napsání první knihy zničila, považovala jsem totiž Stýskání zakázáno za svou „labutí píseň“. Teď jsem měla už jen pětadvacet kalendářů, kam jsem si zapisovala, kdy a kde jsem vystupovala. Pak už jsem se mohla opírat jen o svou paměť a vzpomínky.

Jak probíhá vaše spolupráce s panem doktorem Janem Králíkem, lingvistou, editorem a operním znalcem? Jak jste se seznámili?

Když jsem se vrátila z emigrace, dávala jsem rozhovory pro televizi. Na jednom z nich byl pan doktor Králík moderátorem. Tam jsme si „padli do oka“. Bylo to, jako bych potkala anděla. Vděčím mu za péči o všechny mé knížky, postaral se, aby všecko bylo perfektní, čárky, tečky, vidy. A opět ve Stýskání zažehnáno, ta dokonalá dokumentace! On zná mé profesní curriculum vitae lépe, než já sama.

Když jste psala knihu Můj Václav o svém pradědečkovi, muselo to být jiné psaní než u vzpomínek. Jak jste postupovala?

Našla jsem ve velké zaprášené krabici na půdě domu, kde bydlíval můj otec, sedm set stránek záznamů o rodu Červených, které otec sepsal, včetně různých historických událostí, například o tom, jak měl být pradědeček povýšen do šlechtického stavu císařem Františkem Josefem, ale pradědeček odmítl obléci frak; přišel v čamaře a císařský obřadník, kterým byl tehdy kníže Lobkowicz, „takto ani slovutného pana továrníka nemohl k císaři vpustit“. Takže kvůli čamaře nejsem von Červená. (smích) Ale možná mi to zachránilo život, za totality…

Jaká jste čtenářka, co ráda čtete? Které spisovatele máte ráda?

Čtu hodně, mám ráda moderní spisovatele, ráda jsem četla Karla Čapka, Milana Kunderu… Když se potřebuji uvolnit a zasmát, ráda si přečtu třeba mladého německého spisovatele Joachima Meyerhoffa, česky vyšel román Kdy bude konečně zase všechno takové, jaké to nikdy nebylo, ale já ho čtu v originále. A teď právě se zabývám Goethem, protože na podzim budu vystupovat na koncertě melodramů a budu tam recitovat velkou báseň od Goetheho Pěvec. Našla jsem si několik jejích překladů, čerpám z nich atmosféru té básně a musím se rozhodnout, který překlad si nakonec vyberu na koncert. A kromě toho teď čtu Doktora Fausta od Thomase Manna v krásném překladu Pavla Eisnera. Čtu to pomalu. Číst se stejně musí pomalu. Nesnáším, když někdo jen tak listuje knihou a sem tam si něco přečte, to je zločin. V květnu jsem předčítala z díla maďarského autora Gergely Péterfyho Vycpaný barbar na Noci literatury a velice mě potěšilo, jaký o to byl velký zájem i mezi mladými lidmi.

Máte nějaký oblíbený citát, životní motto?

Mám jich několik, tak třeba jsem vegetariánka, nic nesmí zemřít, abych já žila, nebo: Nejím nic, co má oči. Můj otec si takové aforismy rád vymýšlel, například: Čím více komfortu, tím méně pohodlí.

Zasloužila jste se o uvádění Janáčkových oper ve světě v češtině, překládala jste libreta, pomáhala jste cizím pěvcům s českou výslovností. Bylo těžké prosadit, aby se Janáček zpíval v originále?

Jedenáct sezon jsem zpívala v opeře v San Franciscu a tehdy tam také uváděli Janáčkovu Její pastorkyni (Jenůfu, jak se nazývá tato opera ve světě) v anglickém překladu, ale diváci se na to příliš nehrnuli. Navrhla jsem tehdejšímu intendantovi, aby tuto operu uvedl v češtině, že mu zaručuji, že to bude úspěch. Vyhověl mi! Učila jsem zahraniční pěvce výslovnosti, každému, Němci, Američanovi nebo Italovi, jsem v jejich jazyce napsala, co to znamená a jak se to vyslovuje. Co práce a co času si to vyžádalo! Ale nelituji toho, česká Pastorkyňa se stala „hitem“ sezony. Od té doby se tam Janáček uváděl česky a postupně i jinde ve světě. A je to dobře, vždyť Janáček zpívá nejen svou hudbou, ale i tou krásnou řečí!

Dnes se opery až na výjimky uvádějí v originálních jazycích, ale byly doby, kdy se libreta překládala, vy sama jste tak zpívala třeba Carmen kromě francouzského originálu i v češtině či němčině. Nemrzelo vás to? Přece jen jazyk, na který skladatel svou hudbu píše, nějak ovlivňuje i tu hudbu, zvlášť u některých skladatelů jako u Janáčka nebo Wagnera a dalších. Jaký na to máte názor?

Tehdy jsem o tom nepřemýšlela, tak to prostě bylo, že se operní libreta překládala. Ale brzy jsem došla k tomu, že to není „ono“, že v opeře slovo patří k hudbě a hudba ke slovu. A ponechme oběma jejich originalitu.

Janáček je váš milovaný skladatel. Kteří další patří k vašim nejoblíbenějším?

Ano, Janáček, dále například Bohuslav Martinů, Petr Eben, moderní skladatelé, které se teprve učím a těším se na jejich tvorbu… Janáček a Martinů jsou ale neopakovatelní.

Spolupracovala jste s mnoha světově proslulými pěvci, dirigenty a režiséry, na které vzpomínáte nejraději, kteří pro vás byli nejzásadnější?

Z pěvců Luciano Pavarotti nebo Mario Del Monaco. Dirigenti… Nádherná spolupráce byla s Karajanem, ale on byl dost odtažitý, takže nemohu říci, že bych na něj měla ve svém srdci nějaké vzpomínky, tak třeba Rafael Kubelík, ten byl úžasný. Měla jsem štěstí, že většinou jsem padla do rukou těch dobrých dirigentů. Z režisérů například Wieland Wagner a samozřejmě Robert Wilson, ten je pro mne vzorem disciplíny a posedlosti.

Měla jste nějaké vzory mezi pěvkyněmi? Nebo kolegyně, jejichž umění jste obdivovala?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat