Chtěla jsem vzlétnout a zpívat. Rozhovor se Soňou Červenou

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Zažila jste v divadle žárlivost, intriky, řevnivost, nepřejícnost? Jak nemilosrdný a někdy až krutý je život umělců, divadlo?

Ne, byla jsem v takové společnosti zpěváků a herců, že jsme si nic nezáviděli, byli jsme kamarádi… Spíš mě rmoutí, co se děje v českých divadlech, ta nedisciplinovanost při zkouškách a ten neklid za scénou.

Jak se díváte na dnešní výstřelky některých operních režisérů a často kontroverzní inscenace a výklady oper, které nemají skoro nic společného nebo se hodně vzdalují libretu? Umění má jistě také provokovat a opery se stále nemohou inscenovat tradičně a konzervativně, ale není to někdy zase až přehnané?

Já jsem pro modernizování a přiblížení oper naší době, ale musím vědět, proč. A ta proč mi někdy chybí. Jsou to často naschvály režisérů a naschvály nesnáším.

Vzepřela jste se někdy požadavkům režiséra či dirigenta? Diskutujete?

To se mi stalo asi jen u Návštěvy staré dámy v Hradci Králové, to jsem si někdy připadala hrozně, ale přinutila jsem se dotáhnout to až do konce, přestože to byla muka. Už dvacet let pracuji s Robertem Wilsonem, tomu bych se nevzepřela. I když jeho režie je spíše obrazná, abstraktní, tak ale vždy vím, proč tomu tak je a kam to míří. Vidíte, to proč hraje v celém našem životě velkou roli.

Soňa Červená (zdroj archiv autora/foto © Aerofilms)

Jaké bylo natáčení nového filmu s režisérkou Olgou Sommerovou? Je to vaše už třetí spolupráce… Jak jste s novým filmem spokojená?

Strašně jsem se bránila, když Olga přišla s nápadem natočit se mnou film. Ale neubránila jsem se. Ona dokáže dotáhnout svou vizi až do konce. Obdivuji ji a myslím, že se jí film náramně podařil.

Sbíráte husy, milujete boty. Zdá se mi, že je to symbolické: husa jako typický český pták, boty potřebujeme pro chůzi, vy jste stále v pohybu, pořád vpřed, na cestách… Je to tak?

Ano, husy mám ráda, tady všude je v mém bytě vidíte, obrázky, sošky, je to takový český pták, ano. A bot jsem měla mnoho, ale při stěhování do menšího bytu jsem jich musela hodně zavrhnout a zredukovat je.

Svoji první knihu jste nazvala Stýskání zakázáno. Proč jste si zakázala stýskat si, když jste musela žít v cizině?

Málo jsem se v zahraničí stýkala s Čechy, jednak jsem na to neměla čas a jednak mi jejich stýskání šlo na nervy; některé to věčné stýskání stáhlo až ke dnu, neměli sílu vzletět. A já jsem chtěla vzlétnout a zpívat!

Věřila jste, že se jednou do Prahy ještě podíváte nebo se sem dokonce vrátíte?

Ne, myslela jsem, že se tady zuby nehty a vším ještě horším udrží totalita na věčné časy. Když přišel listopad 1989, byl to neuvěřitelný zázrak.

Jak těžké bylo vůbec se do Čech vrátit?

Těžké to nebylo, spíš jsem váhala, říkala jsem si, třicet let své kariéry nechám za sebou a tady jsem nula, skoro nikdo mě tady nezná.

Litujete něčeho, když se ohlédnete za svým dlouhým, pestrým a dramatickým životem? Ohlížíte se vůbec do minulosti?

Myslím, že knihou Stýskání zakázáno jsem minulost uzavřela, hodila za sebe a už se neohlížím. Svůj život přijímám, jak šel. Lituji samozřejmě těch lidí, kteří kvůli totalitě zahynuli nebo trpěli, ale ve svém životě nelituji ničeho, vždycky jsem si zachovala čisté svědomí a domnívám se, že čisté svědomí je to nejdůležitější, co máme.

Soňa Červená (zdroj archiv autora/foto © Aerofilms)

Milujete Prahu a Vltavu, z vašeho bytu na nábřeží je krásný výhled na město i na řeku. Jak byste tuto lásku popsala?

Neumím to popsat, prostě to tak je. Když jsem žila v Hamburku, tak jsem v Labi pořád Vltavu hledala, i v moři pro mne byla voda z Vltavy…

Jak se vám vlastně líbí Tančící dům, vedle kterého bydlíte?

Já ho mám ráda, líbí se mi!

Jste „zavilý samotář“, jak o sobě píšete, a milujete brzká rána. Proč?

Probouzím se asi v šest, a to je doba, kdy nezvoní telefon, mohu si v klidu číst, psát nebo taky vůbec nic. Mám ráda ta tichá rána.

Co ještě máte ráda?

Mít uklizeno. V sobě i kolem sebe. Pejsky a kočičky, zvířata. Knížky a hudbu…

Co a koho nesnášíte?

Nespravedlnost, lež… Z lidí nemohu jmenovat nikoho. Někoho nesnášet, to jsem se odnaučila, každý jsme, jaký jsme. Dalajláma říká, že i to špatné v sobě nebo v druhých máme vzít jako přínos. Když mě někdo napadne nebo urazí, mám ho spíš litovat.

Říkáte o sobě, že jste „profesionální těšič“, že se pořád na něco těšíte. Pohání vás to vpřed? A na co se nejvíc těšíte právě teď, v nejbližší době?

Ano, pořád se na něco těším. Těším se, že jdu zítra (poznámka autora: 2. června) na koncert Pendereckého na Pražském jaru. Těším se na Hradec Králové, na Litomyšl a na Karlovy Vary. Těším se.

Děkuji za rozhovor.

 

VIZITKA

Soňa Červená (zdroj archiv autora/foto © Aerofilms)

Soňa Červená se narodila 9. září 1925 v Praze. Jejím otcem byl Jiří Červený (1887–1962), kabaretiér, humorista, spisovatel a hudební skladatel, zakladatel známého kabaretu Červená sedma, a jejím pradědečkem Václav František Červený (1819–1896), královéhradecký výrobce a vynálezce žesťových hudebních nástrojů, o němž paní Červená napsala knihu Můj Václav (Opus musicum, 2001).

První divadelní zkušenosti získala v muzikálu Divotvorný hrnec. Hrála rovněž ve filmu, například v komedii Poslední mohykán (1947). V letech 1952–1958 působila ve Státním divadle v Brně. Poté v roce 1958 přešla do Berlína, do opery Unter den Linden. V roce 1961 obdržela čestný titul „komorní pěvkyně“ (Kammersängerin).

Velký úspěch jí přinesla role Carmen, kterou zpívala na mnoha světových scénách. 4. ledna 1962 emigrovala posledním otevřeným přechodem z Východního Berlína na Západ. Po emigraci zpívala v operách v Západním Berlíně, Kolíně nad Rýnem, Hamburku, Dortmundu, Mnichově, Wiesbadenu, Frankfurtu nad Mohanemu, Norimberku, Stuttgartu, Vídni či San Franciscu. Druhý titul „komorní pěvkyně“ jí byl udělen ve Frankfurtu nad Mohanem.

Vedle legendární Carmen se proslavila i v operách Verdiho, Wagnera či Richarda Strausse. K jejím nejmilovanějším skladatelům patří Leoš Janáček a Bohuslav Martinů. Vystoupila i v řadě dalších děl skladatelů dvacátého století.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat